Corýskův první závod

Naše organizace pořádala v neděli 15.12. pro své členy „1. ročník kynologického víceboje“. Jednotlivé disciplíny pro nás byly až do poslední chvíle tajemstvím, přesto jsem z legrace přihlásila oba naše kluky – tedy Gremiho Modrý květ a Coryho z Haliparku. V neděli ráno jsem své plány změnila. Mráz –7°C, nepříjemný a studený vítr přece jenom nejsou pro naháčka tím ideálním počasím na celodenní akci a tak jsem nechala Gremíka doma.

Corýsek tedy poprvé stanul na startu závodu a ve svých šesti měsících byl absolutně nejmladším účastníkem (druhému v pořadí nejmladšímu pejskovi už bylo 15 měsíců). Drtivá část psů byli němečtí ovčáci (i se složenými zkouškami, jedna fena je dokonce letošní mistryní ČR mládeže), přihlášeni byli i dva americko-kanadští ovčáci, dva hovavarti, rhodeský ridgeback, kříženci, bernský salašnický pes a chodský ovčák. Malých pejsků – tedy malých velikostí - bylo pět.

První disciplína – velký slalom po celém cvičišti s poházenými piškoty – měl za úkol prověřit ovladatelnost psů a jejich nevšímavost vůči pamlskům. Trochu mě překvapilo, že všichni prováděli tuto část se psy na vodítku. Corýsek šel však na volno a skvěle, piškoty ho nezajímaly, běhal rychle a s chutí, a tak jsme získali plný počet bodů. Následoval proskok ověnčeným kruhem, chůze po pet lahvích, kladina, jízda psa v kočárku či na tůčku… A aport s párkem. Tak tam jsme si moc nevěřili. S Corýskem jsme venku aport nikdy nezkoušeli a ještě s párkem? Bylo zajímavé sledovat překvapené reakce psů – jejich rychlé vyběhnutí, dychtivé uchopení. Ti slabší žerou párek přímo na místě dopadu, ti poslušnější ho hltavě polykají cestou k páníčkovi. Zkrátka, před námi tento cvik splnili dva němečtí ovčáci, přičemž jednomu z nich musel majitel sáhnout hluboko do krku, aby vytáhl zbytek párku. Ale, co, vždyť je to legrace. Odhazuji párek, Cory překvapivě vybíhá, po menším zavání bere uzeninu do tlamičky a běží přímo ke mně! Asi půl metru ode mě ho sice pouští a zůstává nad ním stát, ale je to úspěch.

Po skončení všech disciplín následovalo vyhlášení výsledků, z dvaceti psů je Cory devátý! Jsem moc spokojená. Nejde mi o naše umístění, ale o skutečnost, že Corýsek zvládl vše v naprostém klidu a v pohodě. Víte podobné soutěže vždy skvěle odhalí skutečnou povahu psů. Ti zde nepředvádějí předem naučené cviky, ale ocitají se v situacích pro ně zcela neobvyklých a zkouškou prochází i jejich vztah k majiteli a hlavně jejich vzájemná důvěra. A Corýsek se celý den pohyboval mezi tou spoustou psů a lidí naprosto v pohodě a dobrém rozmaru. A to je báječná vizitka pro každého psa a pro budoucího závodníka agility pak dvojnásob.

A přiznám se, že při pohledu na jeho nadšení, nezměrné sebevědomí a pracovitost jsem ze své mysli vytáhla a oprášila svůj sen, vrátit se se psem ke své tolik milované záchranařině a ke stopičkám. S Corýskem jsme na podzim stopovali, moc ho to bavilo, cvičák (stejně jako já) miluje a navíc mě neustále hecuje kamarádka, která se svou borderkou nyní složila právě záchranářskou a stopařskou zkoušku. A to my přece taky musíme zvládnout! Agility totiž může Cory začít oficiálně běhat až v 18. měsících, takže máme spoustu času. Držte nám palce.

Vánoční kynologický víceboj číslo II. aneb pejskařina trochu jinak

Na druhý svátek vánoční, tedy 26. prosince, pořádala ZKO Agility Žamberk závod pro „vyvolené“, tedy pro kamarády a přátele z ostatních organizací.

Moc jsem se tam těšila, protože právě do Žamberka jezdím občas trénovat, na soustředění a letos i na agiliťácký tábor. Je tam skvělá parta báječných a milých lidí, vždy skvěle fungující kantýna (na táboře jsme tam všichni přibrali), teplem žhnoucí krb a vůbec příjemná a pohodová atmosféra.

Po zvážení situace – sníh a mráz – jsem Gremíčka s těžkým srdcem nechala opět doma. Corýsek se jel jen podívat, vzhledem k jeho mládí ho ještě nenechávám skákat. Po příjezdu se mě každý ptá, kde jsem nechala naháčka Gremíka a já jsem tak trochu dojatá zájmem o něj. Inu, báječný Žamberk. Je mi trochu líto, že nám zbývá jen role diváků, ale co se dá dělat.

A už je tu první start. Pejsci běhají, majitelé jsou poněkud nejistí i na odházeném sněhu a my fandíme z plných plic. Jako poslední se ozve mé jméno – „Jansová na start“. Přemýšlím jen okamžik, navzdory zimě sundávám bundu jako psovoda si vybírám zkušenou Martinu Vondráčkovou. Po krátkém vysvětlení, že jsem nechala naháčka kvůli zimě doma a že majitelé tohoto plemene se jen tak nevzdávají, jdeme na start, Diváci pořád ještě nechápou o co jde. A je odpískáno. Vyrážím na parkur, dvě skokovky, látkový tunel, skokovka, slalom, opět skokovky, pevný tunel – pět metrů po břiše je opravdovou „slastí“ - a jen vystrčím hlavu z tunelu dostávám od svého psovoda piškot do „tlamy“. A běžíme dál. Martina skvěle vede a povzbuzuje, ještě pár skokovek a opět tunel a jsme v cíli. Jsem špinavá, udýchaná, ale za tu legraci to stálo. Jen ten slalom musím lépe natrénovat, byl dost pomalý.

Následuje hra. Parkur ze skokovek a slalomu absolvuje nejdříve psovod se psem, poté přiváže psa a běží sám. Co se dá dělat, musíme to dotáhnout do konce a opět jdeme s Martinou na start. Martina shazuje předposlední překážku a tak na ní od úvazného kolíku rozčileně „štěkám“:“pes se snaží a majitel mu to kazí, fuj!“ S publika zaslechnu větu: “Ještě, že ti naši psi opravdu neumí mluvit, to bych to poslouchal pořád“. Třetí disciplína se odehrává již bez psů, jsme rozlosováni do tříčlenných družstev, dva sáňky táhnou, třetí na nich s berlou mrazilkou sedí a běžíme okruh v hlubokém sněhu. Dřina, bolí mě i svaly o jejichž existenci jsem nikdy neměla ani tušení.

Při vyhlašování výsledků dotahují organizátoři vše až do konce. V jumpinku kategorie SA jsem vyhlášena na druhém místě a dostávám medaili, konzervu pro psa, keramickou figurku a vitaminové kostičky. Všeobecné veselí dosahuje vrcholu. Lepší byla jen černá toy pudlička Helenka (mimochodem životní láska našeho Gremíčka), na jejíž rychlost opravdu nikdo nemá. Ve hře jsem na třetím místě, ale nebýt chyby psovoda…

Prostě legrace, přátelská atmosféra a pro mě navíc i báječný Corýsek, který strávil opět celý den v pohodě na volno. A takový pes byl vždycky můj sen.

A PROČ Vám to všechno vlastně píši? Víte, do nového roku bych Vám všem přála nejen nepostradatelné zdraví a štěstí, ale také skvělou partu lidí kolem sebe. Lidí, kterým je jedno jakého máte psa, jakého je plemene, zda s průkazem či bez, jaké velikosti či barvy. Lidí, kteří Vám dokáží nezištně pomoci či Vás jen poplácat po rameni a říct: “Rádi tě vidíme“, lidí se kterými se kterými je Vám dobře. Takové jako já jsem poznala v Žamberku, kam se vždy jezdím dobíjet pozitivní energií a náladou. Kde se v klubovně volně pohybují malí knírači, pudlíci, borderky, kolie, dalmatin, grifonek, naháček ….Bez problémů, protože ani jejich majitelé žádný problém nemají, tak proč by měli být jejich psi jiní?

Díky Ivane, Evo, Jindřiško, Blanko, Sylvo, Ondro, Martino…Díky, že nejen mě dokazujete, že všichni pejskaři by se měli a mohli v pohodě dohodnout, držet při sobě a cítit se spolu dobře. A že peníze nevládnou celým světem, ale že může existovat oáza nezištného přátelství a kamarádství. Díky, díky, díky… Mám vás všechny ráda…

Stanislava Jansová
Kontakt: +420 608 126 211, amarion@faraonskýchrt.cz