V pátek mi manžel přivezl auto a do Telnice nás měla vést dcera. Jelikož je novopečeným řidičem, tak potřebuje praxi a když zvládla v pohodě Bratislavu, Brno pro ní bude hračka. Po příchodu ze školy mi dcerka sdělila, že si přečetla horoskop a o víkendu jí na cestách čeká nebezpečí. „Horoskopům nevěřím a černou kočku nechám klidně přejít přes cestu,“ zněla má utěšující reakce. V sobotu ráno jsme vyjeli o něco dřív, abychom na svinovském nádraží v Ostravě vyzvedli Míšu Byrtusovou a Danu Chrásteckou. Ještě u domu na parkovišti jsme stačily mírně nabourat levý blatník (ale opravdu jenom mírně) a u nádraží na nás číhali muži v černém. Nebyl to Will Smith ani jeho kolega, ale nefalšovaní čeští policisté, číhající na řidiče. Za vjezd do zákazu jsme byly lehčí o 200 Kč. „Pokud to byla ta horoskopová předpověď, byla to maličkost...“, řekla jsem dceři.

Cestu z Ostravy do Telnice jsme zvládly za hodinku a třičtvrtě a na výstavu jsme dorazily včas. Už na parkovišti jsem si všimla, že před budovou je postaven výstavní kruh. Že by se vystavovalo venku? Odpověď mi byla podána až na místě. Chlupatí venku, naháči v budově. Měla jsem jednoho chlupáče a tři nahotinky. Bonifácio odmítal zahřívat svoje sestry, tak jsme se uhnízdili v tělocvičně. Nejprve šli uvnitř nahatí kluci, venku chlupatí kluci.Tím mi byl dán super náskok - vystavit Bonifáce venku a pak už jenom čekat až na řadu přijdou nahé, mladé fenky uvnitř. Po předvedení Bonifáce mě překvapil posudek psaný v němčině. Na českou speciální výstavu mi to přišlo trochu neobvyklé. U naháčů, ve třídě mladých nastoupilo 9 fen, z toho 4 z mé chovatelské stanice. Já jsem vystavovala dvě naráz a chyběla mi pomocná ruka. Nabídla se mi Lucka, která se svým chlupatým pejskem Claudiem z Jasné hvězdy už CAC měla, takže se zdálo, že to bude v pohodě. Paní rozhodčí nás nechala všechny nastoupit, udělat kolečko a poté si brala jednotlivce k prohlídce. Běžný způsob posuzování, jak ho všichni známe. Avšak po chvilce nastal chaos. Paní Vozníková si musela odskočit ven, vystavit osrstěnou fenku. Zrovna, když měla přijít na řadu, odběhla a svou Baronesu musela předat někomu jinému. Fenečka se rozhodla, že bez paničky prostě nepůjde. Baronesu znám z výstav a vím, že se předvádí vesele a s velkou chutí. Naštěstí se paní Vozníková, celá uřícená, stačila vrátit a dovystavit jí. Po jednotlivém posouzení a závěrečném kolečku si rozhodčí nechala čtyři nejlepší feny, mezi kterými byla i Lucka s Barbarellou. V tu chvíli za ní přiběhla maminka, že musí okamžitě venku nastoupit s Claudiem o Vítěze speciální výstavy. Předala mi Barbarellu a rychle utíkala ven, bohužel i s číslem. Paní rozhodčí si toho všimla a byla rozčílená, já taky. Situace pro mě dost nemilá, neboť ctím práci rozhodčích, a tak jsem držela své emoce na uzdě. Střídání čtyř vystavovatelů u dvou psů, v jedné třídě, to by asi vyvedlo z míry každého. Snažila jsem se vysvětlit situaci, do které jsem se dostala, ale paní rozhodčí to nezajímalo. Vůbec jsem se jí nedivila, rozhodně to není osoba, která by se měla zabývat organizačními záležitostmi. Když se tato situace projednávala s ředitelem výstavy, podotkl, že by určitě nebyl problém v dané chvíli pozastavit vystavování venku, anebo naopak. Ať dělám co dělám, opravdu si to nedovedu představit. Odpolední soutěže už probíhaly v klidnější atmosféře a hlavně na jednom místě. Na příští podzimní speciální výstavu přislíbil předseda klubu jiné místo - v Přerově. Přeji mu pevnou ruku při vybírání a lepší organizační možnosti.

Příspěvek J. Vovsové - Telnice
V Telnici jsem byla jako divák a až asi na dvě na výjimky jsem lidi kolem sebe nikdy neviděla. Termín jsem si našla na těhle stránkách a to je i důvod, proč sem píšu. Na čínského naháče si výhledově myslím a uvítala jsem možnost okouknout, do čeho mám jednou jít. Co jsem zkraje dost postrádala, byly podrobnější informace pro návštěvníky o cestě a organizaci. Vystavovatelé je asi dostávají, ale já byla odkázaná jen na to, co jsem sama vyzvěděla nebo vyčetla. Příště by měly být všechny potřebné informace alespoň na klubovém internetu. To se hodí určitě nejen mě. Na výstavě jsem se snažila chovat nenápadně a spíš pozorovat a poslouchat. Občas to fakt stálo za to, protože jsem se párkrát nechtěně připletla, kam jsem asi neměla. Z některých komentářů na dámském záchodku mi šla hlava dokola a z řečí mezi lidmi také. Jestli se nepletu, tak je v tomhle Klubu k idyle daleko. Pochopila jsem, snad dobře, že se lidi kolem mě dělí na tři skupiny. Na dvě proti sobě, ale nějaká prý v Telnici chyběla, a na zbytek, který to nezajímá nebo o nějakých problémech nic nechtějí vědět. Jedni za zády hrozně pomlouvali ty druhé a mezi tím se motali ti, co nic nevědí a jen zírají. Zaslechla cosi o štěňatech bez rodokmenů, o vysokých pokutách za bezpapíráky, o tom, co jedni chystají na druhé a jak jim ukážou. Vyvolalo to ve mě pocit nejistoty a nic se mi to nelíbilo. To vystavovatelé se od rána potýkali s řadou drobných i větších organizačních nedostatků, hlavně ti, co měli víc psů a patřili do kruhu ven i dovnitř. Už jsem několik výstav viděla a dost mě překvapuje, proč všichni dělají ty samé chyby. Uhoněných a nervozních majitelů mi bylo líto, jedna slečna z toho i plakala a dost lidí nadávalo. Běhat z tělocvičny kolem parkujících aut ven do kruhu a zpět, asi nebylo moc příjemné a já byla hrozně zklamaná, že jsem nemohla vidět všechny naháče najednou. Odmítla jsem přebíhat stejný počet kilometrů jako oni. Zdálo se mi, že organizace nebyla moc promyšlená a že lidi dost nevěděli, co mají vlastně dělat. Hned po ránu jsem za sebou zaslechla, že určitě zvítězí přihlášená paní z Rakouska, že je to vlastně předem dohodnuté, protože někdo z klubu má snad v Rakousku nějaké vyšší zájmy. Proto prý byl pozván i rakouský rozhodčí. V kruzích chyběly karty na tituly, ale ty pak dovezli, pohárky pro vítěze se nepředávaly v kruzích, ale v kanceláři. Myslela jsem si, že by všichni měli vědět, kdo vyhrál a zatleskat mu při předání ceny. A to takhle nešlo. Také jsem viděla, že se na jiných výstavách dávají ceny třeba až do čtvrtého místa, a to tu také nebylo. Jestli jsem si dobře všimla, tak cenu dostali jen vítězové, ale všichni měli tašky od sponzora. Doufala jsem, že uvidím nějaké naháče, kteří by se mi líbili jako ke koupi. Alespoň to se mi splnilo. Mezi štěňaty jsem měla několik favoritů a u dospělých také. Ale ve finále bylo všechno jinak, když pohár vítěze plemene u číňanů dostala poměrně nevzhledná fenka, jakou bych nechtěla. Až za chvíli jsem pochopila, že je to fena paní z Rakouska, i když jí vedl mladý muž. Takže se předpověď výsledku splnila. Jestli to měla být ukázka vzoru plemene, tak číňana raději oželím. Naštěstí jsem viděla několik zvířat opravdu pěkných a jestli mě tenhle zážitek přejde, tak si budu vybírat od těch, co jsem si poznamenala. Potkala jsem i hodné lidi, kteří se se mnou dali do hovoru a řekli mi, co jsem chtěla vědět. Byli svými naháči vesměs nadšení a už by je nedali. Tak si jednou představuji sebe. Jen jedna zvláštní paní se mi téměř okamžitě snažila vnutit štěně za dvacet tisíc s tím, že má jen světovou špičkovou kvalitu. Její oblečení ani vystupování mě o tom ale nijak nepřesvědčilo. Zklamalo mě i to, že nesoutěžila žádná skupina a jen jediný pár. Výstava se asi netěší moc dobré pověsti, když se sem chovatelé nehlásí a nechtějí získat cenu pro vítěze skupiny. Jak jsem zaslechla, štěňat naháčů je prý kolem tisíce. Bude potřeba něco udělat s tím, aby se jejich majitelé setkávali s radostí a ne s rozpaky, jako jsem si odvezla já. A to pak ještě pokračovala bonifikace psů do chovu, na kterou už jsem nečekala. Z výstavy jsem odjížděla s nevalným pocitem z toho, co jsem vyslechla a viděla a koupi štěněte zatím odložím.