Výstižněji než "Děkuji" se tento článek opravdu nedá nazvat a ani tak nevystihuje vděčnost, úctu a obdiv, které mám k Libušce Brychtové. Neznám jiného člověka, který by vše dále popsané podstoupil s takovou láskou a úžasnou ochotou. Ale začnu pěkně od začátku. Chovám čínské chocholaté psy. Mám dvě osrstěné fenky, Gwendy od Zlaté Samanty a její dceru Angeliku Nezkrotná markýza (dále jen Andy). Můj přítel je bohužel velmi silný alergik, a tak, když se u nás Andulka se svými brášky narodila (vrh "A" Nezkrotná markýza), jen stěží přežil osm týdnů, kdy jsou štěňata u chovatele. Oba jsme věděli, že další mrňata už nezvládne. Byla jsem tedy rozhodnutá na Angelice, kterou jsem si nechala, vůbec nechovat.

Ani nevím, kdo vlastně přišel s nápadem, odchovat vrh štěňátek u Libušky. Nejdříve jsem moc nechtěla, ale Libuška mě přesvědčovala, že fenka je velmi pěkná, bylo by škoda jí nenakrýt a se psem, kterého jsem si vybrala (Akim Hvězda z Podmok), že by vrh mohl dopadnout dost dobře. Nakonec jsme úspěšně nakryli a týden před plánovaným porodem se Andy odstěhovala k Brychtovým. Jediné, co jsem Libušce nahlásila při příjezdu bylo, že fenečka hrozně málo jí.

Týden před porodem čubinka ještě baštila docela slušně. Ale to, co předváděla potom, nikoho z nás nenapadlo ani v nejbujnějším snu. Porod proběhl bez problémů a byl celkem rychlý. Čtyři štěňátka se měla čile k světu. Jenomže po porodu se Andulka rozhodla chovat se jako bláznivá modelka, která si musí za každou cenu udržet štíhlou figuru, a začala s tím okamžitě. Nejdříve si pořídila kvalitní poporodní eklampsii, kterou ale s Libuškou zvládly celkem v pohodě. Tedy pokud si představíte pod pojmem „v pohodě“: každé dvě hodiny vstávat ke štěňatům a mezitím i k feně, střídavě je všechny krmit z lahvičky, masírovat bříška, zadečky, fenku napájet i krmit stříkačkou a tak dále. Jakmile se stav stabilizoval a Andy začala normálně kojit, znovu se zaměřila na svou postavu. Zhruba čtyři týdny jsem skoro denně poslouchala Libuščina žertovná vyprávění o tom, co Andy jí, nebo spíše nejí, jak často a v jakém složení. U Brychtů to vypadalo jako v chemické laboratoři. Andulčin jídelníček se skládal z uzených a grilovaných kuřat, která ale musela být buď rozmixována nebo nakrájena na stejně velké kousky, občas fenka přijala i granule, jednou namočené v mléce, jindy ve vodě a nakonec tu a tam suché. Vybírala si hned tuhle značku, jindy zase jinou, občas přijala i konzervu, ale nejlépe vůbec nic. Její chutě se měnily ne každý den, ale každé krmení! Tu se nechala krmit pouze z ruky, jindy jen lžičkou. Jídlo muselo mít správnou teplotu a samozřejmě záleželo na tom, na čem se podávalo, což se také měnilo podle její nálady. A pití? Vodu sama nepila vůbec, někdy si nechala podávat přímo do pelíšku až k tlamičce malou mističku, ve které byl sladký zelený čaj. To byl jediný způsob, jak do ní dostat tolik potřebné tekutiny. Opravdu obdivuji výdrž Libušky a její trpělivost k Andulčiným náladám a chutím. Je pravda, že maminkou byla skvělou až tak, že se kromě mě a manželů Brychtových nesměl na psí miminka nikdo ani podívat. Na cizí osoby byla velmi ostrá a věřím, že by byla schopná i kousnout. Teď už jsou odrostlé psí děti u nových majitelů a Andulka si doma dál a vytrvale hlídá svou postavu. Štěňátka jsou zdravá, krásná a myslím, že i velmi nadějná na výstavy. Především však mají neuvěřitelně perfektní povahy. I na tom má velikou zásluhu Libuška, která nic nezanedbala při všestranné socializaci štěňat. O tom by ale mohli nejlépe vyprávět noví majitelé. Přeji tedy Cibetce, Codymu, Crisovi a Caseymu šťastný a dlouhý psí život.

A Libuško, Tobě přeji všechny další vrhy "normální a s normálními fenkami" a věř, že až se Ti začne vracet všechno to dobro, láska a pohoda, které rozdáváš všude kolem sebe, nebudeš vědět co s tou hromadou vděčnosti udělat. Pak Ti přijdu na pomoc zase já. Ještě jednou moc děkuji.