Jestli máte chuť na trochu letního čtení o naháčcích, jste tady dobře a přeji vám pěknou zábavu.

Hurá na Moravu!
Konečně i nám začaly prázdniny! Po poměrně vyčerpávající jarní části letošní výstavní sezóny, korunované světovým úspěchem chovatelské skupiny Modrý květ v Amsterdamu a dokončením tří Akimových šampionátů v Rakousku a Maďarsku, se mi podařilo opustit Prahu a zakotvit na týden v malé moravské vesničce poblíž Kroměříže. Koleje sem nevedou, autobus tu jen obrací, signál mobilního telefonu sem nedosáhne a propůjčený domeček se zahradou stojí na samém konci vesnice, kde končí i silnice. Ideální místo pro odpočinek i pro práci, na kterou potřebuji čistou hlavu a soustředění.

Na Moravu se mnou odcestovala výjimečně rozšířená smečka číňánků. Kromě naháčků Arnyho, Akima a Gessi přijelo i poslední štěňátko z našeho „C“ vrhu z Haliparku, osrstěný desetitýdenní pejsek Cody, a také půlroční fenečka Bravery z Haliparku, kterou mi na hlídání svěřila její majitelka Iva (Braverku si kupovala v době, kdy už měla dovolenou v Chorvatsku zaplacenou). Upřímně řečeno, měla jsem z plánovaného pobytu nově vzniklé pětičlenné smečky na Moravě docela obavy. Cody je ještě mrně, i když odvážné a bezproblémové, ale Braverka už má čtyři měsíce vlastní novou rodinu, ze které se na necelé tři týdny přestěhuje k nám. Jak se kolektiv sžije a jak je zvládnu, to mi bylo pro začátek záhadou.

Bazén
Psíci mě však do jednoho překvapují na každém kroku. Cožpak Arny, Akim a Gessi, to jsou staří matadoři, kterým cestování nečiní problémy, ale chování Codyho i Braverky bylo samý otazník. V Praze jsem do malého Seata Ibiza naložila tři velké přepravky (jednu pro Arnyho, jednu pro Braverku, jednu pro Akima a Gessi) a jednu maličkou pro Codyho. Přidala jsem zásobu krmení, vitamínů, dek a pelíšků, ohrádku pro štěňata, životně důležité chemikálie proti dotěrnému hmyzu (Frontline, Off), vodítka, obojky, pro sebe holinky, botasky a pár kousků oblečení do lesa. Autíčko bylo naložené po střechu, ale statečně nás dovezlo k cíli. Jakmile jsme drncnuli přes kovové rošty na jediném rozcestí ve vsi, Arny začal v přepravce radostně kňučet a dobývat se ven. Dospěláci po čichu poznali kde jsme a hned věděli, že je čeká dovolená. Bohužel, přivítal nás déšť. Pejsky jsem nechala v autě, aby mi nepřekáželi při vykládání věcí, a teprve pak jsem je, nadupané elánem a nadšením, vypustila na dvorek. Vřítili se sem všichni jako uragán a než jsem se nadála, už běhali po veliké zahradě. Gessi byla sice trochu otrávená z mokré trávy, ale dala se zlákat nadšením obou psů i mrňat k honičce. Braverka se okamžitě seznámila s prostředím a Cody tu chodil jako doma. „Jak je možné, že ten prcek vypadá, jako by tu bydlel?“, přemítala jsem. Byli jsme tu s ním před 14 dny na jedinou noc, když jsme ze soboty na neděli využili zdejšího pokojíčku mezi naším účinkováním na brněnském veletrhu Propet (čtěte ZDE). Smečka se urousala v trávě a klusem se vracela po vyvenčení na dvoreček. Šla jsem jako poslední a zavírala za nimi dveře na zahradu (sem se prochází uzamykatelnou kůlnou), když mě najednou zarazil podivný zvuk. Šplouch a vzápětí jen zrychlené čvachty čvachty. Propána! Krve by se ve mně nedořezal. Cody spadl do bazénu, který je téměř dva metry hluboký. V šeru potemnělého dvorku jsem zahlédla jen Codyho siluetu, jak se snaží předními pacičkami držet za okraj bazénu a jeho potápějící se zadeček. V životě jsem neskočila do dálky tolik, jako v tu chvíli ke Codýskovi! Vytáhla jsem mrně ven a postavila ho na zem. „Ty máš té vody z oblohy málo, viď“, snažila jsem se zamaskovat svou hrůzu, která mě sevřela při představě, že by se nádherný psík mohl utopit. Cody se důkladně otřepal, pohodil hlavinkou, jako že s tím nějak moc nadělám, a se zvednutým ocáskem odpelášil rafnout Braverku do ucha. „Bože, to je ale pes“, vydechla jsem nad jeho povahou údivem. Už vícekrát jsem se mohla přesvědčit, že tohle štěně je naprosto bezvadné, a nemá s ničím problém. Přesto jsem ho vzápětí bafla a strčila pod fén, protože byl druhý den po očkování. Neměl se tudíž koupat a nastydnout nesměl už vůbec. Cody si sedl na měkoučkou osušku a s labužnickým výrazem si nechal rachotícím fénem foukat teplo do kožíšku. Spolu se smečkou zdlábl plnou misku teplého krmení, pak na sebe s jásotem zvrhl misku s vodou k pití (asi mu vody v bazénu nebylo dost), nechal se opět vysušit a teprve pak se dal bez protestů uložit do pelíšku v ohrádce, kterou jsem jemu a Braverce připravila. Akim zalehl na postel, na které spí můj manžel, pokud je s námi, a Arny s Geskou se zavrtali pod mojí peřinu. Jestliže jsem očekávala pláč, fňukání, jekot a vytí, mrňata se rozhodla mně v tomto směru zklamat. Do půl sedmé ráno ani nepískli! V polospánku jsem později zaslechla, jak Cody pochoduje po ohrádce a vzápětí mě volá kňučením. Mrkla jsem na budík, ukazoval 6.30. Jako v mátohách jsem vzala štěně do náruče a doklopýtala na zahrádku. Psík se vyčůral, všichni velcí možnost venčení také využili, nechal se znovu uložit do pelíšku a pak ráčil vstávat až v deset hodin, kdy se dožadoval vydatné snídaně. Tohle štěně je jako sen. Během dalších dnů mě ráno budil pravidelně a v chalupě se nikdy nevyčůral! Na to, že je mu teprve 10 týdnů, vykazuje jeho chování známky geniality (doufám, že to vezmete jako žert!).

Slepice
Druhý den pršelo jen tu tam a počasí se umoudřilo až k večeru. Smečku jsem tedy venčila jen na zahradě a po zbytek času jsme společně dospávali deficit, který už nebylo možné ignorovat. Odpoledne jsem Codyho a Braverku seznámila se sousedovic slepicemi. Pro dospělé naháče jsou kvokající pipiny zajímavé jen tehdy, dostanou-li se k nim do bezprostřední blízkosti. Pak na sebe kulí očka a Akim jim tu a tam přihraje za plot spadlou švestku, čímž je zaměstná a sám pak, se zaujetím a smyslem pro drama, pozoruje, jak se o modrou bobuli přetahují. Cody si hnědých ptáků za drátěným plotem nejprve vůbec nevšiml. Pak ale, zaujat svým čucháním v trávě, došel až těsně k pletivu. Z druhé strany si ho bedlivě prohlížela veliká slepice. Dokud se nehnula, štěně jí nezaregistrovalo. Jenomže opeřenec zvědavě naklonil hlavu, aby si lépe prohlédl tu divnou béžovou chlupatou kouli, ozvalo se udivené ko ko ko a Cody vzhlédl. Vzápětí vykulil očka a překvapením si kecnul na zadeček. Nad rozježenou hlavinkou mu prolétl otazník. Hned ale vyskočil na všechny čtyři a bojovně se postavil proti neznámému nepříteli. Haf, ozvalo se mu z hrdla a hned ještě Vrrrr! „To je slepička a ta se nežere“, vysvětluji nastraženému mrněti. Cody bez hnutí hlavou mrknul na mě, pak na slepici, sklonil se a jakoby se nechumelilo pokračoval v čuchání. Tím pro něj byla výuková kapitola „Slepice“ pro dnešek vyřízená. Zato Braverku nosnice rozčílily. Nejprve se jich trochu lekla, to když jsem jim hodila pár švestek a seběhlo se jich asi osm, pak je pro jistotu varovala štěkáním a nakonec se tu nejbližší pokusila ulovit. Jenomže plot byl na svém místě a Braverka záhy zjistila, že se mezi malá oka nevejde. Další půlhodinu strávila pečlivým studiem chování domácí drůbeže, aby posléze otráveně odešla, protože s kurem domácím nebyla očekávaná legrace. Nedělám si však iluze, že kteréhokoliv člena mojí smečky by jistě v praxi zajímalo, jak vysoko a rychle létá česká domácí slepice, když jí honí čínský chocholatý pes!

Les plný překvapení
Každou chvíli pobytu na Moravě čekalo na oba nejmladší členy smečky něco nového. Codyho jsem zatím měla na vodítku asi čtyřikrát, z toho dvakrát na výstavním, když jsem ho v Maďarsku a v Rakousku seznamovala s výstavním kruhem. Teď však bylo nezbytné, aby vzal hodně rychle obojek i vodítko za své. Jak je na tom s vodítkem Braverka, to jsem se Ivy při předání štěněte jaksi zapomněla zeptat. A tak nastoupila rovnou praxe. K večeru konečně vysvitlo sluníčko, což byla pro naháče neklamná známka následující vycházky. Ačkoli mě se moc nechtělo, psíci mě stejně ven vytáhli. Arny začal rošťácky poštěkávat a pobíhal ode mě ke dveřím, Geska kousala Akima do uší a všichni tři tropili samé lumpárny. Odešla jsem se převléknout do šusťáků, obula si holinky (v lese bude po lijácích určitě hodně mokro) a v předsíni zavelela obligátní: „Pejsci, šatičky!“ Ani bych to nemusela říkat, protože nahulkám bylo vše jasné. V tu ránu na mě koukaly tři hlavy a natahovaly se tři krčky pro nandání obojků. Braverka se přišla mrknout „O co jde?“ a Cody si mohl hlavičku ukroutit zvědavostí, co jsem to zase vymyslela za novotu. Celé družstvo jsem posadila do auta na zadní sedadlo, které je opatřeno cestovním potahem, ochrannou plachtou a mřížkou. Codymu jsem cestou musela jen dvakrát vysvětlit, že jeho jízda pod plynovým či brzdovým pedálem není tím, co si já představuji pod pojmem „klidná přeprava psů“. Potutelně se usmíval, očička mu jiskřila, ale už pěkně zůstal na sedadle, mezi velkými. Zastavila jsem na asfaltce, nedaleko od lesa. Odtud vidím poměrně daleko do okolí a mohu včas zaznamenat případné blížící se nebezpečí. Naháči vystřelili po povelu Volno z auta jako kulový blesk, Codyho s Braverkou jsem musela sundat. Všichni hned podepsali nové území a vyrazili vstříc lesu. Kousek před vstupem do lesa jsem si je raději vzala na vodítka. Musíme totiž minout vchod do místní vojenské posádky a já nechtěla riskovat, že smečka podběhne nevhodně postavenou bránou (je tak vysoko nad zemí, že by pod ní projel menší tank) a půjde zkontrolovat, co dobrého mají chlapci k večeři. Odvedla jsem psíky až na kraj do lesa (tvářili se, že na vodítkách chodí všichni odjakživa), rozhlédla se a po jednom je vypustila. Neběhali pořádně tři dny a tak to, co následovalo, bylo vhodné jen pro silné povahy. Já už jsem naštěstí zvyklá, jen se vždycky modlím, aby byl případný kolemjdoucí myslivec stižen vlčí mlhou a náhlým zatměním mysli i vidění. První vyrazil Akim, následován Arnym, Gessi je dobíhala obloukem přes pařezy a ani Braverka nemohla chybět. Vzápětí byla celá čtyřka v prachu a Cody zdatně vystartoval po jejich stopě. Počkala jsem asi půl minuty a zapískala tón, který oznamuje, že vyrážím jinam, než je původní směr. Byla ve mně chvíli malá dušička, ale vzápětí se zavlnilo houští a z něj vyletěly čtyři šipky. S tlamičkami od ucha k uchu a zjevně šťastní se kolem mě psíci mihli, zkontrolovali, kudy jsem vykročila a zase zmizeli v dáli. Spoléhala jsem na to, že naháčci terén dobře znají a doufala, že jim bude Braverka stačit. Ještě, že to nevidí její panička! Codýsek kolem mě spokojeně poskakoval, nosánkem pošťuchoval tu broučka, tu lupínek a onde šišku. Smečka se co chvíli vracela, aby omrkla, zda se jim neztrácím a zase pelášila hledat srnečky. Čtyřka vysokonohých zrzavců přeběhla z pole do lesa těsně před tím, než jsme tam vešli. Naštěstí jsem je viděla jen já a ne moji drahoušci. S vědomím, že tu někde srnčí je, jsem cinkala vodítky, šlapala na větve a dělala všemožný hluk. Nezasvěcenému pozorovateli se mohlo zdát, že mají Bohnice vycházky, ale já doufala, že srnky dostatečně zaplaším. Po čtvrt hodině, kdy naháči běhali bez jediné přestávky a střídali jen trysk s třetí kosmickou rychlostí, se situace uklidnila a se smečkou začala fungovat normální komunikace. Několikrát jsem je cvičně přivolala a odměnila piškotkami, několikrát jsem jim osvěžila paměť na „lesní“ dálkové povely. V nepřehledném terénu se neztrapňuji hulákáním Ke mně nebo K noze, ale pískám naučené signály, které je víc slyšet a které nepředpokládají přivolání stylem Ke mně a Sedni. Mně stačí, když se družstvo ukáže tak, abych je mohla spočítat a zase mohou běhat. Ve zdejším lese se od loňska hodně změnilo. Kusy lesa i některé cestičky zmizely a naopak se objevily paseky a školky s novými stromky. Braverka usoudila, že by se jí v jedné školce moc líbilo, ale jaksi nevzala v potaz drátěnou ohradu. Prostě jí přehlédla, takže ve chvíli, kdy se rozeběhla a chtěla plavmo přeskočit tři vyšší keříky, skončila najednou po ráně do čumáku na zemi. Napálila to hlavou rovnou do pletiva a mě málem porazila hrůza, jestli se jí něco nestalo. Než jsem k ní skočila, už stála na svých a otřepávala se. „Ukaž, máš ten čumák celý? Jestli to zkusíš ještě jednou, upozorňuji tě, že plastická chirurgie pro blázny tvého formátu je ještě v plenkách!“, hudruji tiše a jsem ráda, že je bez jediného škrábnutí. Hned zase vyráží za Akimem, který nabral novou stopu. K trysku se přidává i Cody a smečce docela stačí. Usmívám se, když vidím, jak mu poskakují ouška, ale ve vteřině jsem zase na mrtvici. Štěně náhle padlo jako podťaté! Ježišmarjá, co je to zase? Prcek vstává z hromady listí se shnilým lupenem a kůrou na hlavě. No jistě. Jak běžel vedle Gesky, ta šlápla na větev a její druhý konec mrněti podrazil nohy. Já snad tu procházku nepřežiju. Obracím k domovu, protože se místo odpočinku cítím docela vyčerpaná. Netoliko moji psíci. Braverka před sebou kutálí Codýska kaluže nekaluže a Akim s Arnym zase útočí na Gesku, aby se s nimi pořádně honila, když s těmi srnami nic není. Všichni štěkají a dovádějí. Jsem si jistá, že teď žádná zvěř v dosahu nebude. Vycházíme z lesa. Vedena šestým smyslem beru psíky na vodítka. Brána vojenské posádky je sice zavřená, ale nedaleko za ní rázuje hlídkující vojáček. Provedla jsem smečku bez toho, že by si ho všimli. Určitě by mu předvedli ukázkové kruhové zadržení doprovázené ohlušujícím jekotem. Za zatáčkou je vypouštím, a učím je „Hledej autíčko“ a „Nasedat“. Jeden nikdy neví, kdy se to bude hodit. Psíci vymetou trávu u silnice, proběhnou kousek obilím a roštím, proženou pár ptáčků. Domů se vracejí unavení a šťastní.

Doma
Na dvorečku jim sundávám „šatičky“ a dostávají piškoty, přidělované podle jména. Zahleděla jsem se na Braverku a cosi mi přišlo zvláštní. Je nějak moc tmavá, ne? Vezmu si brýle a zaostřím. Klíšťata! Nějak jsem je po tom dešti nečekala a hlavně ne v takovém množství. Následující hodinu trávím česáním obou pufíků i naháčů a stopováním desítek malých parazitů. Elektrikářský krokodýlek je pomůckou k nezaplacení. Kam se hrabou všechny verzatilky a pinzety. Ke klíšťatům nacházím ještě další „domácí mazlíčky“ – blechy. Vesnice se hemží roztodivnými vořechy i kočkami všech tvarů a se zdejšími bleškami mám už letité zkušenosti. Psíci tedy končí den frontlainovou sprchou a bez prodlení jim též aplikuji Stronghold, který je určen proti blechám, kočičímu svrabu, škrkavkám, srdečním červům a já nevím proti čemu všemu ještě. Pravda, na pražské veterině jsem se před odjezdem z konečného účtu téměř osypala, ale vědoma si přehlídky moravských hmyzáků, nelitovala jsem peněz a všech pět psíků pečlivě ošetřila. Načesaní pejsánci slupli večeři, udělali na zahradě pár loužiček a v obýváčku, kde já pracuji na počítači nebo koukám a televizi, padli za vlast. Mám tuhle chvíli moc ráda. Akim zalehl do křesla, kde se odevzdaně rozložil od opěradla k opěradlu. Arny a Gessi se ke mně vtěsnali na křeslo, Braverka s Codym upadli na koberci. Po hodince je situace podobná, jen Arny leží na zádech na sedačce, všechny nožičky mu trčí do vzduchu, tlamičku má pootevřenou a zmoženě oddychuje. Akim si dal pod hlavičku polštář a pacičkami ho objímá. Cody si podložil hlavu látkovou činkou a packou přikryl oči na zemi rozplácnuté Braverce. Asi se trošku uběhali. I nocování je rituál. Cody s Braverkou spinká v ohrádce, přece jen nechci riskovat loužičky na koberci v propůjčené chaloupce, Akim spí střídavě na posteli mého muže nebo mně na nohou. Arny se mi nastěhuje pod deku a vleze mi až pod kolena, zatímco Gessi se mi stočí na břicho a hlavinku si opře o mojí ruku pod polštářem. Všichni spokojeně zafuní a usnou. S psíky přitisknutými k tělu usínám také. Konečně máme prázdniny.

Perličky ze života
Každý den je plný drobných úsměvných momentů. Kupříkladu Geska v lese najednou vyletěla ke stromu a psi za ní. Mrknu, co se děje a jen kousínek nad hlavou Gessinky spatřím huňatý zrzavý ocásek. Veverka! Pomalinku se sune kolem kmenu do koruny borovice, zatímco Gesku může dole trefit šlak. Poštěkává, stojí předními pacičkami na kmeni a poskakuje kolem něj podle toho, jak postupuje veverka. Pak jí zrzunda zmizí z dohledu, což Gesku dohřeje. Nikdy jsem netušila, že malá číňanka umí snožmo vyskočit metr a půl do výšky. Zbyly tam stopy drápů! A už zase tancuje na zadních a kňučí bezmocí, když v tom najednou cvrnk. Dostala zásah přímo do nosu žaludem od veverky, která už se dávno směje vysoko ve větvích! Kde svou munici zrzka vzala, to se mě neptejte. Možná si jí zrovna nesla do doupěte. Stojím opřená o vedlejší strom a snažím se nahlas neřičet smíchy, abych tu etudu nepokazila. Akim s Arnym veverušku nezahlédli a tak jen zmateně pobíhají kolem a nechápou, proč se Geska vytrvale snaží vylézt na strom. Její počínání připomíná scénku z příběhů Toma a Jerryho. A Jerry zase zvítězil!

Další zážitek mi připravil Cody. Cestou z vycházky po lese jsem se zastavila v Kroměříži pro čerstvé rohlíky a kousek grilovaného kuřete, abychom si udělali radost. Psíci čekali v autě, byla jsem zpátky coby dup. S otevřenými dveřmi ukládám dva balíčky na přední sedadlo a varuji psíky, aby pěkně zůstali, kde jsou. Za deset minut už jsem na chalupě. Zaparkuji, vypnu motor a jdu odemknout dveře na dvůr. Když se vrátím, koukají na mě čtyři hlavičky. Čtyři! Codýskova chybí! Kde může být? Kouknu pod přední sedadlo a mezi sedadla zadní, jestli tam nezalezl. Pes nikde. „Proboha snad v Kroměříži nevystoupil, než jsem uložila nákup!“ Nenapadlo mě tam psíky zkontrolovat. Hlavou mi letí představa malého štěněte, které se prochází po parkovišti u supermarketu nebo jde samo nakoupit. Toho všeho by byl Cody schopen bez mrknutí oka. Nakukuji důsledně pod sedačky, jestli tam opravdu není. Nic. Dělá se mi nevolno. „Velké nechám doma a letím zpátky“, plánuji a pouštím naháčky a Braverku na dvorek. Vracím se k autu a otvírám dveře. Ze srolované látky ochranné „vaničky“, která brání psům, aby spadli mezi sedadla, vykouknou rozespalá očka. „Cody“, vydechnu úlevou. Psík byl celý schovaný v látce, která se shrnula mezi sedadla a vůbec nebyl vidět. Ten mi zase dal. Beru ho do náruče a nesu na dvoreček k ostatním. Pokládá mi pacičky kolem krku a olizuje mi tvář, jako by se omlouval. „No vždyť já se nezlobím, jen jsem se opravdu strašně lekla“, broukám mu do sametového kožíšku. Načesaný Codýsek připomíná plyšovou hračku z Hamira a když na mě upře černá kukadla a usměje se, je mi víc než jasné, že dát tohle sladké mrně novým majitelům, bude pěkně tvrdý oříšek. Kdyby alespoň nebyl tak hezký! Čím déle se na něj dívám, tím více se mi líbí. Nádherná dlouhá hlava, černý pigment nosu i černá korálková očka, silná kostra s pevnými končetinami a pohyb, jehož rozsah a mechaniku by mu kde kdo mohl závidět. K tomu nebojácná a bezproblémová povaha, jakou jsem už dlouho neviděla. Však už jsem ho přihlásila do třídy štěňátek na srpnové výstavy do Oradey a Debrecenu. I kdyby už měl nové pánečky, pojede s námi a když je mít ještě nebude, určitě potvrdí své kvality a jeho hodnota stoupne. Vážně jste se ještě nerozhodli? Přicházíte opravdu o skvělé okamžiky! Zatím nashledanou u dalšího letního povídaní.