Nova - Áčko

Osoby a psi z našich řad: Akim Hvězda z Podmok, Angelika Nezkrotná markýza, Eyecatcher Taschi-Rimpo, Gessi Modrý květ, Gwendy od Zlaté Samanty, Libuše Brychtová, Jitka Hořáková.

Ze zákulisí

Pořady se připravují většinou tak, že s vámi pověřená osoba telefonicky pohovoří na dané téma, dost podrobně vás vyzpovídá a z daných informací udělá podklad pro scénář. Tak tomu bylo před časem pro natáčení Miláčků i teď pro Áčko. Nevím jak to v televizích dělají, že pro tyto úkoly mají velice sympatické lidi, se kterými je skutečně radost hovořit. V našem případě proběhla příprava scénáře asi 14 dní před termínem natáčení. Po pár zkušenostech už do studia s Jitkou chodíme připravené, nalíčené po svém, oblečené v přijatelných barvách (hlavně ne v bílé!), s vymydlenými a načesanými pejsky, se zásobami odměn a různými hračkami. Na Barrandově jsem se vylodili z aut právě ve chvíli, kdy za námi zastavil autobus s diváky. Z pohledu na samé náctileté nás polilo horko, protože dobře víme, že právě tahle skupina mívá nejhorší reakce na naše pejsky. Naštěstí se ukázalo, že dnešní parta je báječná, dokonce mnozí z nich znali i plemeno a naháčky upřímně obdivovali. S Jitkou jsme se shodly, že naše mnoholetá snaha o propagaci konečně nese viditelné ovoce. V budově jsme jako hlavní hosté dostali vlastní šatnu. Pejsci, jako překvapení pro hosty, na nás museli počkat na místě, než jsme absolvovali maskérnu a kamerovou zkoušku. Pak už se zkoušelo s nimi.

Ještě si ale neodpustím podělit se s vámi o jeden dojem a malou úvahu. Velký dojem na mě udělalo prostředí téhle televize. V době, kdy v novinách čteme o panu řediteli ledasco, jsem musela jen tiše smeknout. Ať je pravda jakákoliv, prostory Novy připomínají temně hučící včelín. Všude plno lidí, akce stíhá akci, vše běží na minuty. Je vidět úžasné nasazení všech lidí. Najednou chápu, proč berou k natáčení lidi „z ulice“ jako diváky, proč se nebojí ukázat zákulisí své práce. Mají se skutečně čím pochlubit. Pravda, kantýna ani zdaleka nedosahuje kvalit té na ČT, ani „předsálí“ není z nejluxusnějších (stálo se i na chodbě), ale na výsledku tyhle drobnosti nejsou vidět. Mám pocit, že práce pro Novu je cosi, jako další z druhů adrenalinového sportu. Jak to ti lidé přežijí delší dobu bez schvácení ze stresu? Nevím. O to víc si uvědomuji, kolik práce a úsilí stojí třeba jen jedno Áčko. Klobouk dolů před všemi, kteří pro kteroukoliv televizi pracují. Vzpomeňte si na to i vy, až budete doma v teple a měkoučkém křesle „konzumovat“ některý z pořadů.

Ve studiu

Možná by vás překvapilo, jak je studio pro natáčení Áčka maličké. Takový větší obývák. Jen dovednost kameramanů udělá z miniprostoru téměř hangár. Všechno je krásný klam. Až druhý den po natáčení jsem s překvapením v televizi sledovala, jak místo, kde jsem sama seděla a sotva se s psíky vešla, vypadá jako pohodlná lavice velmi přijatelných rozměrů.

Pozdvižení ve velikém ateliéru způsobil už náš příchod. Věřím, že většina pracovníků studia nikdy naháče neviděla a Akim s Gessi na ně působili jako návštěvníci z jiné planety. Obdivné komentáře: „No to je věc! Jé, to je dobrý! To je nádhera a To bude vypadat dobře!“, nás zahřály u srdíčka. Andulka s Gwendy se zabydlely okamžitě, Akim vzápětí po nich, stejně jako fenka afgánského chrta. Jen Gessi na mě vrhla vyčítavý pohled, že ten koberec pod zadečkem škrábe. Pak se ale také rozběhla do prostoru, s Akimem se proskočili po tribunách pro diváky a bylo vyhráno. Podle přesného předpisu se jmény a čísly jsme opět, tentokrát všichni pozvaní hosté, vyfasovali mikrofony (jen řetízek s číňánkem jsem musela schovat, aby necinkal) a při počítání do pěti zdárně ukončili zvukovou zkoušku. Podle dalšího rozpisu jsme dostali přidělená místa ve studiu, na která usedneme po příchodu při natáčení. Sympatická moderátorka čtvrtečního Áčka, Šárka Kubelková, se s námi všemi přivítala, pohladila si pejsky, však je sama šťastnou majitelkou, a začalo se zkoušet. Tedy zkoušet, ono se tomu říká projížděčka. Znělka, úvodní text, titulek, příchod hosta, závěrečná narážka, předěl, host, předěl, host, předěl, konec. Co kdo řekne se nezkouší. Nikdy dřív bych neřekla, jak je dlouhý kus cesty ze zákulisí do studia. Hlavně je ulička úzká a dostat se tam i se psy byl oříšek pro nás všechny. Zkouška skončila a do natáčení zbývalo dle časového harmonogramu jen pár minut. Dáváme psům volno. Andulku nepřekonatelně zaujala odpolední svačina pana zvukaře a zjevně se lekl její snahy o ukousnutí šunčičky. Ve finále nevydržel nápor prosebných psích očí a bagetu šel chudák slupnout na chodbu. Asi není zvyklý na společné stolování se čtyřnohým kamarádem. Zbývá jen pár minut. Ještě si honem stihneme odskočit (nezapomenout, že na kalhotách máte mikroport, který nesmíte utrhnout), přivolat psíky už se hrne dav hlučících diváků. „Jů, jé, ách, ti jsou hezcí. To jsem nikdy neviděl. Já je viděla na obrázku, já v knížce …“ Diváci si mají o čem povídat až do chvíle, než nás produkce přesune do zákulisí a začne nacvičovat potlesk a dupání na přivítanou. Chvíli to vypadá jako na Spartě při fotbalu. Kulisy naštěstí drží pevně. Akim je v pohodě, ale Gessinka se tváří dost zoufale. Pod vidinou piškot ovšem nasazuje opět profesionální výraz a jen mrská oušky pod návaly rámusu.

Pozor – jedeme

Běží úvodní znělka. Z tmavého zákulisí slyšíme první rozhovor moderátorky s divačkou, mladou slečnou. Je báječná. Za nás všechny výstižně shrnuje, co pro nás pejsci znamenají, jak dovedou lidem zlepšit náladu, jak úžasně pomáhají. Než se nadějeme už do arény naostro vstupuje Jitka. Čas náhle nabírá jinou rychlost a už za chvilku je řada na mě. Zdá se mi, že než jsem se propletla kulisami, uběhla celá věčnost. Psíci si mi sedají na klín. Jitčiny holčičky spokojeně šmejdí po studiu a páskují piškoty, které mezi sebou mají diváci. Šárka Kubelková se dovoluje, zda si smí naháčky pohladit. Postrčím Gessi dopředu, protože je moderátorce nejblíže. Chtělo to sušenku do ruky, ale Gessi se pohladit nechává. Akima sice zamrzí, že nebyl středem pozornosti, ale vynahradí si to zanedlouho s vedle sedící paní učitelkou. Připraveny jsou videoukázky z natáčení v dětském domově, které Jitka komentuje. Mezi rozhovorem si uvědomuji, kolik věcí musí moderátor vnímat. Svého partnera, jeho odpovědi, kamery, produkci, která nejčastěji signalizuje, že jsme překročili čas a posléze zuřivě pobíhá mezi kamerami a rukama připomíná větrný mlýn a dnes ještě ke všemu nesmí zakopnout o všudypřítomné psíky. Konečně střih a předěl. Vstupuje poslední host se psem. Afgánka si jako správná herečka s laskavým pohledem pokládá hlavu na klín své panička a jasně dává najevo, kdo je tady pro ní nejdůležitější. Přichází paní ředitelka s dětmi z mateřské školky. Tyhle děti pejsky neviděly, je to pro ně bezprostřední překvapení. Šárka Kubelková se snaží s dětmi udělat rozhovor na téma pejsek, ale veliký monitor, kde děti vidí vlastní obraz je výrazně silnějším lákadlem. Diváci jsou instruováni, že na monitor nesmějí při natáčení koukat, ale dětem to nevysvětlíte. Až Šárčino zatahání za rukáv obrátí jejich pozornost k té tetě, která se na něco ptá. Dostávají ještě do rukou piškoty a krmí Andulku, Gwendy i Bondyho. Jedna holčička si suverénně bere Bondyho vodítko a psa si odvádí od Jitky na své místo na druhé straně studia. Po očku sleduji co bude. Během rozhovoru se Bondy nešťastně zamotá do vodítka a když je nejhůř nahlas si postěžuje vypísknutím. Vzorně ovšem zůstává stát a čeká na pomoc dospělých. Vymotá ho Šárka Kubelková a Jitka bezvadně komentuje jeho klidnou reakci jako typickou pro projev správného canisterapeutického psa. Za chvilku je Bondy zase svázaný, děti přece jen netuší, co je to práce s vodítkem, ale tentokrát zasahuje vedle mě sedící paní ředitelka. Všichni máme co dělat a zdá se nám, že teplota ve studiu dosahuje bodu varu. Gessi chrupe sušenky, které jí dává za mnou sedící mladá sympatická slečna, Akim si pozorně prohlíží proces natáčení a občas se na mě mrkne, jestli to souhlasí. Hladím ho a chválím, že je vzorný kluk. Dávám dětem další piškoty, aby měl Bondy také svůj program. Zbývá ještě rozhovor s tatínkem postiženého chlapce a pár našich posledních vět. Konec pořadu přišel nečekaně brzy, čas se vrátil do normálních kolejí. Ještě jsme toho chtěli tolik říct. Tak snad někdy příště.

Před naším odchodem ze scény proběhne ještě neplánovaná atrakce, bohužel již mimo zraky kamer. Malý kluk nechce Bondymu sušenku hned najednou nechat a dává ručičky nad hlavu. Jenomže peruánec se vztyčí a ve stoje na zadních, aby do chlapečka moc nestrčil, piškotu stejně uchvátí. Mrně vykřikne nahlas nadšením: „On mi tu piškotu vzal z ruky. Vzal mi jí. Vzal, z ruky“, sděluje ostatním s jasným vědomím, že je středem pozornosti. To už se pochechtává publikum i štáb ve studiu. Myslím, že se všichni konečně mohli vytrhnout z rutiny běžného natáčení s dospělými, jejichž reakce jsou téměř vždy stejné, a mohli si vzpomenout na svou pohotovost a postřeh při dění ve studiu. Na nudu si s námi skutečně nikdo nemohl stěžovat

Dovětek pro škarohlídy

Je víc než jasné, že kromě naprosté většiny normálních a soudných lidí, kteří oba pořady shlédnou se zájmem a s radostí, že mají naháči propagaci v nejsledovanějším médiu, objeví se i tradiční šťourové, remcalové, závistivci a nespokojenci. „Zase ta Brychtová s Hořákovou! Proč tam není můj pes? Proč řekly tohle a tohle? Proč tamto neřekly? Zase ti jejich vořeši ….“  Máme pro takové chytrolíny jedinou odpověď: „Předveďte se! Ukažte co jste vy udělali pro propagaci naháčů! My to děláme pro naše pejsky rády, bez ohledu na čas, odměnu nebo vděk. Každičký člověk, který se pak ozve se zájmem o naháčka je pro nás balzámem na duši. Jediným naším cílem je, aby naháče znalo co nejvíce lidí a aby mezi jejich majiteli bylo co nejvíce těch skutečně ze srdce milujících.“

Libuše Brychtová, Jitka Hořáková