Canisterapeutický pes
Cash Pupo-Haichi

Jak se ze mě stal canisterapeutický pes

Nejdřív bych se měl asi představit. Jsem docela obyčejný číňánek, labutěnka. Jmenuji se Cash Pupo-Haichi. Jak už moje příjmení dává najevo, narodil jsem se u paní Fritschové v Horních Pochlovicích. Ke své paničce jsem se dostal až ve třech měsících a žiji s ní společně v Chebu.

Jak se zrodil v hlavičce mé paničky nápad s canisterapií? Odmalička jsem velmi přátelský ke všem lidem. Mám to štěstí, že mi žádný člověk ještě neublížil, a tak jdu ke všem velmi ochotně, ovšem jenom když na mě zavolají mým jménem. A pak, když mě každý muchluje, dává mi pusinky, to zbožňuji. Mám rád všechna zvířátka, kterým bych v žádném případě neublížil. A tak se moje panička rozhodla, že spolu zkusíme canisterapii. Musela ovšem počkat, až mi bude 18 měsíců. A protože žádný dřívější termín nevyhovoval, jeli jsme až teď, když mi je 22 měsíců.

To, že někam s paničkou pojedu, mě napadlo v pátek ráno. Šli jsme totiž k veterináři pro razítko. Bylo mi ovšem divné, že s námi nejde Albík (Albi Ga-He-Mi, též v majetku pí Machové - pozn. Brychtová). A taky mi dost vadilo, že jsme nejeli do Mariánek, ale šli do Chebu. A proč? V Mariánkách mám v recepci u pana doktora známou. Já jsem si jí získal právě svou povahou a jsem přesvědčený, že nikoho tak nevítá jako mě. Vždy, když přijdeme, celá se rozzáří, dá mi piškotky a mazlínkuje se se mnou. Já tam tak rád chodím! Už když vysedáme z auta, paničce se trhám z vodítka, abych tam byl první. To v Chebu nic nedostanu, ani jednu piškotku, pan doktor mě jenom prohlédne.

Taky mi doopravdy vrtalo v hlavičce, kam jedeme. Že bychom jeli na závody v agility? Nebo na coursing a nebo na junior handling? Celý den probíhal úplně normálně – venčení, hraní atd. Až večer přišlo překvapení v podobě koupání a fénování. Koupání nemusím, ale vydržím to. Zato fénování, to miluju. Teploučko, až u toho někdy usínám, ale to se paničce moc nelíbí. Vždy mě zvedne, ale já během chvilky opět „upadnu“ a usnu. Já si ale nemůžu pomoct, prostě mi začne padat hlavička, potom i tělíčko, a já tomu nedokážu zabránit. No a tohle koupání mi udělalo jasno. Na agility ani na coursing nejedeme, to by mě panička nekoupala, protože ví, že je to zbytečné. Já se totiž pokaždé hrozně umažu a už nevypadám jako krásný číňánek, ale jako ošklivé prasátko. Jediné, co zbylo, je junior handling. Ale to mi bylo také divné, vždyť s Albíkem nic nedělají a s Pavlínkou, mojí partnerkou pro junior handling, jsme také netrénovali. Fakt mi to přišlo zvláštní, ale panička mi to po fénování všechno vysvětlila. Lehli jsme si do postýlky, přitulil jsem se k ní a ona mi začala povídat: “Zítra jedeme na zkoušky z canisterapie, každý se tam bude s tebou muchlovat a dávat ti piškotky. A když budeš hodný, dají ti osvědčení a budeme chodit k lidem, kteří tě potřebují.“ Musím přiznat, že to se mi doopravdy líbilo, a tak jsem dal paničce sladkou pusinku, a šel jsem si lehnout do svého pelíšku, abych byl na zítra pořádně odpočinutý.

Ráno jsme vstávali v šest hodin, došli jsme se vyvenčit a vyrazili směr Třemošná u Plzně. Bezbariérový dům jsme našli v pohodě a tak jsme v osm hodin stáli na určeném místě. Opět mě panička vyvenčila a potom jsme už šli směrem ke vchodu. Tady jsme chvíli čekali, protože dovnitř se chodilo po jednom. Tak jsem toho využil a pozdravil se se všemi okolními pejsky. Jenomže všichni byli na jedno brdo a já po chvíli nevěděl, koho už jsem pozdravil a koho ne.

Vstupujeme dovnitř. Začátek byl téměř stejný jako na výstavě. Po paničce chtěli můj průkaz a pečlivě ho prohlédli. Potom také chtěli vidět moje tetovací číslo. To vše bylo v pořádku. Potom jednomu pánovi upadla berle. Víte, jak jsem se lekl? Ani pohladit jsem se zpočátku nechtěl nechat. To ale nebylo všechno. Druhému pánovi upadl sáček s plechovkami. To bylo doopravdy moc. Chtěl jsem mít oba moc rád, ale tohle mi neměli dělat. Po chvilce jsem si nechal říct a nechal se pohladit. Tak jsme byli připuštěni ke zkoušce. Vyšli jsme do druhého patra a už tam na mě čekali mí známí, se kterými jsem se potkal venku. Měl jsem obrovskou radost, že tady někoho znám. Panička mě ale odvedla do jedné velké místnosti a tam jsme se odprezentovali. Potom jsme se opět vrátili mezi mé kamarády a já využil té chvilky ke hraní. Doopravdy byli všichni stejní, byli daleko větší než já, ale mě to vůbec nevadilo. Jenom škoda, že tam nebyl nějaký pejsek stejně velký, byla by větší legrace. Taky mě spousta lidí okukovala, jak jsem prý heboučký a příjemný. Já jsem vám byl pyšný! Všemožně jsem se nakrucoval, aby ta moje krása ještě více vynikla a nedělal jsem číňánkům ostudu.

Potom už šlo doopravdy do tuhého. Byli jsme pozváni s paničkou dovnitř. Spolu s námi i dva moji noví velcí kamarádi. Panička se seznámila s ostatními človíčky, já ještě jednou s psíky. Potom přišel pán, který hrozně křičel, ale to mi bylo vcelku jednu, ať si křičí. Ale potom, světe div se, mě vedla jiná paní pryč. A moje panička vedla jiného pejska. Ale protože jsem jí měl na dohled, tak jsem ochotně šel. Ale potom ke mně přišla a odvedla si mě opět moje panička. Šli jsme k našemu baťohu a já dostal sladkou odměnu. Když jsem si trošičku odpočinul, byli jsme pozváni doprostřed místnosti. Volali: „Teď jde Keš“. A víte co, jedna paní řekla? „Teď jdou peníze!“. To od ní fakt nebylo pěkné.

Přišel k nám pán o berlích, z toho jsem měl trochu strach, zvlášť když mu ty berle zase upadly. Byl doopravdy velmi nešikovný, když mu ty berle stále padaly. Potom upadl sám, ale to mi vůbec nevadilo. A víte, co se stalo poté. Ten pán na mě vzal berle a chtěl mě s ní zmlátit. To bylo hrozné. To mi nikdy nikdo neudělal. Uhýbal jsem, jak jsem mohl. A taky mě nezasáhla, ale dalo to práci. Pak ke mně přijela paní na vozíku a vzala si mě do náruče. To bylo něco pro mě. Ona mě šolíchala. Potom jsem šel do postele. Nejdřív jsem tam jenom tak seděl, potom mě panička položila vedle toho pacienta. Já jsem tam ležel vedle něho, nic jsem nemusel dělat, to se mi taky velice líbilo. Najednou přišel pán s hřebenem a začal mě česat, to se mi taky líbilo. Ani se mi z té postýlky nechtělo. Ale panička vytáhla mojí oblíbenou hračku a tak jsme si chvilinku hráli. Potom jsem ale dostal povel sedni. A protože vím, že správný pejsek poslouchá, tak jsem samozřejmě ihned poslechnul. Následoval povel lehni, to umím bez problémů také. A na závěr to nejlepší – bříško. Ten mám ze všech povelů nejraději. Já si lehnu na bok nebo na zádíčka a panička mě hladí na bříšku. Jedna paní mi přinesla misku s jídlem, ale ta mě vůbec nezajímala. Ovšem, když mi ta paní dala piškotek, to jsem neodolal. Potom přišli děti, hladili si mě, tahali za nožičky i ocásek a taky hrozně křičeli. Ale to mi taky nevadilo. No a na závěr mi přinesli kočičku. Ta vám byla tak líná, že s ní nic nebylo, tak jsem odešel. Pak už si mě jenom panička přivolala, dala mi vodítko a šli jsme pryč. Panička mě polaskala a dala mi pamlsky.

Dvě hodiny volna jsme naplnili dlouho procházkou. Panička mi házela klacíky, já je nosil, potom jsem jí škádlil a nechtěl je nosit. Běhal jsem po poli sem a tam a panička za mnou. Občas jsem se nechal chytit a dal jsem jí klacíček. Taky jsem na sebe nabral trochu špíny a nějaké ježky. Panička mi to ale vyčesala. A vypadal jsem zase jako ráno.

Po tak krásné procházce jsme šli opět do bezbariérového domu. Už tam byli i ostatní pejsci. Po chvilce hraní jsme nastoupili se svými páníčky do řady a byly vyhlášeny výsledky. Bylo to tady, už nás hlásili. Šli jsme doprostřed místnosti. Složili jsme zkoušky na výbornou, dostali vytoužený certifikát a také pytel krmení. Ale z toho já mít nic nebudu, my totiž všechny pytle dáváme do psího útulku. Panička mě totiž krmí jenom jednou značkou. Všichni okolo nám hrozně moc tleskali a já byl šťastný, že jsem paničku nezklamal. Vrátili jsme se na místo a panička mi šeptala do ouška, jak jsem moc šikovný. Potom mi dala pusinku na krček a to já mám moc rád. No a tak se ze mě 12. dubna 2003 stal canisteraupetický pes pod pracovním jménem „Keš“.

Už se těším, až budu s paničkou chodit do „práce“ k nějakým lidem. Jsem fakt na sebe moc pyšný, ale nejenom já, ale i panička a všichni okolo mě. Jenom Albíkovi je to asi jedno.

V neděli jsem měl mít volno a taky jsem měl být bez paničky. To by mi doopravdy moc vadilo. Panička totiž měla jet s Albíkem na jeho první závody v coursingu. Ale bohužel závody byly zrušeny kvůli špatnému povrchu. Takže paničku budu mít doma a odpoledne jedeme  s Albíkem na agility.

Až se zase u nás doma bude něco dít, rád vám to napíšu. Pac a pusu vám všem zasílá:

                                                       Cashánek z Chebu

13.04.2003 - text: Hana Machová