Akim Hvězda z Podmok
čínský chocholatý pes - ch.s. z Haliparku

Kontakt:
ing. Libuše  Brychtová
U Malvazinky 8
150 00 Praha 5
Mobil: +420 603 232 067
Email:libab@nahaci.cz

Většinu našich psů znáte jen z výstav nebo z fotografií. Já bych vám je chtěla představit o něco podrobněji a také víc osobně. Přála bych si, abyste se na ně dokázali podívat jako na naše skvělé kamarády, kteří jsou pro nás stálým zdrojem inspirace i formou odpočinku a relaxace. Jeden každý z nich je neopakovatelnou psí osobností s jedinečnými  vlastnostmi, pro které ho máme rádi.

Arníkův syn, pejsek, kterého mám ve spoluvlastnictví s jeho chovatelkou Václavou Nohejlovou, se jmenuje Akim a říkáme mu Akísek, Akimek, Akimík, Akulík nebo Akimáček. Do naší smečky se zařadil sám a skoro bych řekla, že i z vlastního rozhodnutí.

Akima jsem poprvé viděla na kontrole „A“ vrhu Hvězda z Podmok, tedy ve věku necelých osmi týdnů. Štěňátka z tohoto vrhu mě nesmírně zajímala, protože se jednalo o první potomky našeho Arnyho s fenkou Cety Modrý květ, a o jeho první potomky vůbec. Pět štěňátek, tři naháčči, dvě labutěnky (dva osrstění psíci, jedna nahatá fenka a dva nahatí kluci) mě dost nadchlo. Snažila jsem se být přísně objektivní, ale dvě štěňata si mě, jak se říká, ihned koupila. První byla nahatá fenka Amanda, která si svou roztomilostí a zajímavým rozložením tmavých skvrn podmanila kde koho, a druhý byl nahatý Akim. Už v necelých dvou měsících bylo evidentní, že z něj bude kluk jako buk. Pevná kostra, silné končetiny, hluboký hrudník, krásná hlava s nezaměnitelným výrazem psa a dostatečné sebevědomí. Oběma jsem předpovídala skvělou budoucnost. Amandu si vzala Hana Čtyroká a myslím, že nemůže litovat, neboť fenka má velmi pěkné výstavní úspěchy a hodně se líbí. Akimek měl na první pohled méně štěstí. Stále se pro něj nedařilo najít vhodného majitele a tak zpočátku nechtěně zůstával doma u své chovatelky.

Moje druhé setkání s Akimem proběhlo u příležitosti natáčení pořadu Miláčci pro TV Prima. Napadlo mě, že by pro diváky mohlo být zajímavé vidět vedle sebe otce se synem a dohodla jsem se s jeho chovatelkou, že mi, ani ne čtyřměsíčního, pejska půjčí sebou do studia. Protože chovatelka neměla čas být na natáčení s námi, přivezla mi ho ráno domů a odchvátala do práce. Čekala jsem, že štěně bude z nového prostředí rozpačité a trochu jsem se obávala, jak dopadne jeho setkání s tatínkem. Jenomže Akim mě hned napoprvé překvapil. Ničeho se nebál, po bytě se pohyboval, jako by k nám odjakživa patřil a s Arnym byli v mžiku jedna ruka. Psík bez problémů chodil na vodítku, které viděl ten den vůbec poprvé, vyvenčil se téměř na povel a i ve studiu se choval jako zkušený přeborník. Kromě toho všeho rostl evidentně do krásy. Byla jsem z něj unešená. Chovatelce jsem ho vracela s tím, že jestli ho prodá někomu, kdo nebude jezdit na výstavy, bude to strašná škoda a já budu ronit krokodýlí slzy. Chovatelka shlédla Miláčky a Akim zůstal definitivně doma v Podmokách.

Během podzimu 2000 jsme se s Vendulou Nohejlovou domluvily, že si psa vezmeme do spoluvlastnictví. Já mám na starosti jeho výstavní kariéru a Vendula zimní a mezivýstavní péči. Od jarní výstavy v Brně 2001 bydlí Akim střídavě u nás a střídavě doma podle toho, zda zrovna jsou či nejsou výstavy. Nemá se stěhováním žádný problém. Stejně radostně vítá nás jako Vendulu s Petrem a s malým Filípkem, stejně v pohodě se zabydlel v Praze i v Podmokách. Postupně se stal výtečným kamarádem Gesinky i Arnolda a jejich společné honičky nezachytí ani blesková kamera. Jakmile to situace a prostředí dovolí, pouštím je na volno. Obvykle následuje „letecký den“. Všichni tři běhají po louce nebo v lese jako o život a neuvěřitelnou rychlostí. Mnohdy se mi tají dech hrůzou, jestli některý z nich nenarazí do stromu, nevletí do kopřiv nebo do bažiny. Jeden akrobatický prvek střídá druhý a chocholky i ocásky za nimi jen poletují.

Když se mě někdo ptá na největší zážitek, jaký s nimi mám, pak kromě dojetí po vítězných výstavách popisuji i hon na vlaštovky ze sklonku léta 2001. Úplně náhodou jsme při vycházce našli čerstvě pokosenou velikou louku. Svítilo sluníčko, v dálce se schylovalo k bouřce a nízko nad vonící trávou létaly vlaštovky, které lovily mouchy. Nikde nikdo, široko daleko žádné možné nebezpečí a tak jsem pejsky pustila. Vystartovali jako závodníci Formule 1 a následujících třicet minut v plném trysku naběhali to, co jindy za měsíc. Černobílé štěbetalky samozřejmě chytit nemohli, ale jako motivace k běhu byli stěhovaví ptáčci nenahraditelní. Stála jsem uprostřed louky a s údivem sledovala rej kolem sebe. Vlaštovky si totiž z mých psíků začaly dělat legraci. Gessi se rozehnala za jednou, která jí vyletěla před nosem. Řítila se přes louku, vrazila omylem do Akima, který se  chtěl přidat, ale nezvládl zatáčku a jak Gessi chňapla naprázdno do vzduchu, jiná vlaštovka na ní udělala nálet a prosvištěla jí těsně nad hlavou jako tryskáč. To ale neměla dělat. Geska se v mžiku otočila a změnila cíl svého běhu. Chtěla za každou cenu dohnat tuhle drzounku. Přidal se k ní Arny a v závěsu za nimi Akim. Všichni tři ze sebe vydávali naprosto vše. Jenomže frnk, nad hlavou jim v opačném směru profrčel jeden ptáček a hned potom ze zadu jiný. Psy to leknutím málem porazilo. Jejich skupinka se rozdělila a každý běžel za jedním z odvážných stíhačů. Gessi skončila v kukuřici, Akim v roští a Arny na poli. Vypozorovala jsem, že nálety na naháčky dělají zřejmě rodiče mladých vlaštovek, protože mláďata před rozdováděnými pejsky přece jen nemanévrovala s potřebnou jistotu. Jeden vlaštováček se trefil málem i do mě. Sedla jsem si do trávy a dívala se na tři atletická těla pejsků. Po prázdninách byli samý sval a měli dostatek síly i vytrvalosti. Nikdy jsem je neviděla běhat s takovým nasazením. Lovecký pud udělal své a mě zůstal v srdci neopakovatelný pohled na tři krásné šťastné a zdravě dovádějící pejsky. Gessi mi v běhu připomínala německého ovčáka. Na dlouhých úsecích se její tělo s vydatnou silou natáhlo jako tětiva a před cílem se nakrčilo k mohutnému skoku. Gessi přibrzdila, zakormidlovala ocasem a našpicovala obě uši směrem ke kořisti. Hop a samozřejmě nic, protože vlaštovka mávla křídly a byla o dva metry nad Geskou. Arny je v běhu hodně silný, ale nechybí mu atletická elegance všestranného desetibojaře. Díky delšímu formátu dosahuje vysoké rychlosti a je nesmírně mrštný. Běhá plavně a s potřebnou dávkou lehkosti. Zato Akim, to je sportovec. Když se dívám na něj, nejčastěji se mi vybaví nadupaní koně z Velké pardubické steeplechase. I Akimův běh je plný poctivé síly. Do pohybu dává všechno a svaly na  něm jen hrají. Pohybem krku si pomáhá v namáhavých úsecích a nohama pravidelně tepe zem. Kdyby byl koněm, určitě by z něj byl skvělý steepler. Dohromady jsou sehraným týmem, který se výborně doplňuje. Kde nestačí Gesinčina dámská mrštnost, tam nastoupí Arnyho gymnastika a rychlost a kde nestačí ani to, nastoupí vytrvalec Akim. Čínští chocholatí psi jsou ve volném, svobodném pohybu to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Chocholy na hlavách i ocasech za nimi vlají vzduchem a ponožky na tlapkách zdůrazňují každý jejich pohyb. Nádhera, dokonalost, estetický zážitek. To jsou naháčci.

Ale abych se vrátila ještě k Akimovi. Jeho specialitou je výstavní předvedení. Jen chvíli mi trvalo než jsem zjistila, že se nejraději a nejlépe vystavuje sám. Jen v prostředí, kde by ho mohl ohrozit jiný pes nebo tam, kde je příliš ruchu, si ho beru takzvaně „na ruku“. Jinak dokáže stát na prověšeném vodítku, má rovný hřbet i končetiny. Až ho uvidíte v kruhu, všimněte si práce jeho zadních končetin v pohledu ze zadu. Je jen málo psů, kteří mají tak pěkně rovné zadní nohy. Jeho druhé a třetí místo v IX. skupině FCI a další pěkné umístění mezi juniory rozhodně nebylo náhodné. Sama na něm, mimo jiné, vysoce hodnotím „přenosnou“ a bezproblémovou povahu. Zatímco Arny je tu a tam z ledasčeho nešťastný a Gessi o některých věcech moc přemýšlí, Akim žije ve stylu: „To neřeš“. Možná bych si z něj měla častěji brát příklad.

Díky přesvědčování Jitky Hořákové se stal Akim nedílnou součástí mého výstavního páru, který tvoří on a Gessi. Kajícně se přiznávám, že jsem v jejich nějaké lepší umístění ani trochu nevěřila. Vždyť jezdíme téměř výhradně po zahraničních mezinárodních výstavách, kde bývá pekelná konkurence. Ale jak se zdá, Akim s Geskou mají tajný recept na úspěch. Většinu svých dosavadních společných účinkování proměnili ve finálová umístění, nad čímž mi zůstává rozum stát. Ale asi si budu muset zvyknout, že pár, v němž mají oba jedinci z předchozího posouzení v kruhu ocenění CACIB, může stát na stupních vítězů i společně. Mám z toho radost především proto, že je číňánky z České republiky zase někde vidět.

V tuhle chvíli jsem zvědavá, jaké potomky bude jednou Akim mít. Nevěsty už se k němu hlásí a tak zřejmě nebude trvat dlouho a i o jeho kvalitách plemeníka, budu něco vědět. Tak se přijďte podívat zase na jeho stránku a určitě se o něm dovíte víc.