S malým Codýskem, štěňátkem-labutěnkou, jste se mohli seznámit jednak v inzerátu ch.s. z Haliparku na těchto stránkách a jednak v mém Letním vyprávění (ZDE). Dnes vám povím, co všechno jsme s naším kouzelným psíčkem do půlky srpna roku 2002 ještě zažili.

Z moravského prázdninově ozdravného pobytu jsme se museli na pár dní vrátit do Prahy. Na Braverku, kterou jsem 14 dní hlídala, už se moc těšili její pánečkové a mě čekalo vyřizování některých záležitostí, jež se na dálku zvládnout nedají. Trochu jsem se obávala, co s oběma štěňaty, s Codym a Braverkou, udělá odjezd do velkoměsta. Byli totiž rozdovádění, stejně jako malé děti po prázdninách. Hráli si spolu téměř nepřetržitě a pokud se zrovna neokusovali nebo nehonili, pak spali jeden na druhém, takže ani nebylo znát, jestli k sobě náhodou nepřirostli. Byla to dvojka k pohledání. Až mě píchalo u srdce při pomyšlení, že už pozítří Braverka odjede a Cody u nás zůstane sám. Tedy sám samozřejmě ne, vždyť Akim, Arny a Gessi mu budou skvělými parťáky pro lumpárny, ale přece jen přijde o věkově blízkou kamarádku. Během několika hodin v Praze jsem se přesvědčila, že mě číňánci dovedou něčím novým překvapovat každý den. Cody i Braverka byli nejen milí a poslušní, ale pejsek, kterého jsem na moravské chalupě pečlivě učila venčení venku, si sám dokázal říct, že chce čůrat! Stačilo jen dobře vnímat jeho chování. Sedl si vzorně na rohožku u dveří a dlouze je pozoroval. Když jsme náhodou já nebo manžel, jeho výzvu nezaregistrovali, přišel si pro nás a zase významně odkráčel na rohožku. Tam dal hlavičku na stranu a bedlivě sledoval, jestli už nám to konečně došlo. Vzala jsem ho do náruče a pelášila dvě patra dolů na dvoreček. Tam jsem mrně pustila, psík vystartoval na travičku a vzorně se vyvenčil. Pak se ke mně vrátil a s radostným úsměvem na tlamičce vyžadoval pochvalu. No nenadchlo by vás takhle vzorné štěňátko? Mě Cody co chvíli dohnal až k slzám dojetí nebo smíchu. Zdálo se mi, že mi chce svůj prodej co nejvíce ztížit. S Jitkou Hořákovou už jsme pomalu kombinovaly, jak zorganizovat majitelství psíka, protože mě už se domů další pes za snesitelných podmínek nevejde. Byla jsem víceméně srozuměna s tím, že Cody u nás zůstane nejméně do konce prázdnin, neboť se mi nezdálo pravděpodobné, že vhodného majitele najdu dříve. Dohlásila jsem ho i na dvě zahraniční mezinárodní výstavy, na které společně s mými psy stejně pojede, a užívala si naplno každou minutu jeho ryze pozitivně naladěného života.

Jak už to tak bývá, změna plánů přišla vzápětí. Téměř současně se ozvali tři vážní zájemci, kteří si o Codym přečetli povídání na internetu a viděli jeho fotografie. Dvěma z nich jsem psíka víceméně rozmluvila, ale manželům Jansovým, kteří mají fenku faraonského chrta a číňánka Gremiho Modrý květ od pana Pospíšila, s nímž cvičí veleúspěšně agility, jsem odmítnout nedokázala. A tak byl od pondělního večera Cody předběžně zamluven s tím, že se na něj Jansovi hned druhý den přijedou nezávazně podívat. Už delší dobu mám dojem, že Cody má v sobě telepatický radar. Od momentu, kdy jsem položila telefonní sluchátko s domluvenou návštěvou, a kývla na to, že by se podle mě Cody na agility hodil, stal se z něj nejsladší pejsek na světě. Plnil vše, na cokoliv jsem se jen odvážila pomyslet, poslechl na jediné slovo, vyžadoval mazlení, při kterém mi dával tlapičky kolem krku a tvář mi zahrnoval hromadou pusinek. Zdálo se mi, že si v duchu říká: „Počkej, já ti osladím, že mě prodáš! Vypláčeš si oči!“ V úterý ráno bylo ještě hůř. Psík se ode mě prakticky nehnul, stále mi byl za patami, chtěl chovat a vrhal na mě nejroztomilejší obličejíky, jakých byl schopen. Dával se drbat na bříšku, lehal si mi odevzdaně do náruče a nosil mi své nejoblíbenější aportíky. Ještě nebylo vůbec jasné, zda se s Jansovými na prodeji psíka domluvím, a už jsem byla z výhledu na odchod mrněte skoro vyřízená. A aby všeho nebylo málo, jen o chvilku před Jansovými se vrátili z dovolené majitelé Braverky. S nimi jsem si pravidelně vyměňovala zprávy SMS a posílala hlášení o tom, jak se fenečce daří. Teď stáli u nás před domem a byli plní nejistoty, jak je Braverka přivítá. Ivu s dcerkou jsem nechala na dvorečku a Braverku s Codym vypustila ven. K úžasu mému i Ivy se oba psíci bez mrknutí prořítili kolem nich, vletěli na zahrádku a „návštěvě“ nevěnovali pražádnou pozornost. Iva to nevydržela a dost zoufale zvolala: „No Braverko …“ Čubinka zabrzdila jako pes Filipes, ve vzduchu udělala čelem vzad a vzápětí už skákala Ivě i její dcerce až na hlavu, zahrnula je lízáním a nespoutanou radostí. Bylo nad slunce jasnější, že se má v novém domově opravdu dobře. Vzápětí se Braverka přivítala i s pánečkem a chystala se k návratu domů. Ještě jsem ani nestačila vylíčit naše nejlepší prázdninové příhody a zvonili manželé Jansovi. Ve dveřích se tedy míjela odjíždějící Braverka se zájemci o Codyho. Obě štěňata si ještě naposledy krátce pohrála a než se Cody nadál, vraceli jsme se do bytu už jen s návštěvou.

Jansovi se přijeli podívat na Codýska, jako na adepta pro závodění v agility (sport s pejskem, při němž psík překonává různé překážky podobné parkůru po koně ). S ohledem na povahu psíka a na vlastnosti, které vykazoval, jsem ani já nebyla proti, i když se mi tak úplně nechtělo pustit k vodě ani jeho výstavní kariéru, protože byl velice nadějný a upřímně řečeno, líbil se mi den ode dne čím dál víc. Cody si s mými úvahami zjevně žádné starosti nedělal. S návštěvou se přivítal, dal se chvíli pomazlit a pak se věnoval svému programu (žižlal Akimovi uši nebo si vyhazoval do vzduchu některou z mnoha hraček). Paní Jansová byla potěšená, že má psík zájem o aportíky a celkově je v evidentní pohodě. Bavili jsme se o Gremíčkovi, kterého Jansovi také přivezli sebou, vykládali jsme si, co by psíka v novém domově čekalo a pak se to stalo. Paní Jansová mi vyložila, jak se s manželem předběžně domluvili, že, aby na sebe psíci nežárlili, budou mít péči rozdělenou. Gremi by byl paničky a o nové štěně by se staral převážně pan Jansa. Cody, který do téhle chvíle ležel na měkkém psím koberečku, se pomalu zvedl, přešel k židli, na které pan Jansa seděl, a lehl si mu na nohy. Vzápětí zvedl hlavičku a dlouhým upřeným pohledem se mě zeptal, jestli to udělal dobře. Nebyla jsem schopná slova, hrdlo se mi svíralo a v očích mě pálilo. Cody si vybral pánečka. Měla jsem pocit, že i na pana Jansu udělal Codýsek dobrý dojem (ostatně jako na každého, kdo měl možnost se s ním poznat). Zanedlouho už spolu leželi na koberečku, pan Jansa na čtyřech, Cody na zádech, a hráli si s aportíkem. Zbývalo mi jen čerstvě oholit psíkovi čumáček, vyplnit smlouvu, předat nezbytné informace o krmení a péči a nezdržovat, protože Jansovi čekala cesta až do Lanškrouna. Domluvili jsme se, že se uvidíme za 14 dní, protože je škoda nechat propadnout poplatky za dvě výstavy, na které jsem Codyho měla přihlášeného, a tak mi Jansovi štěně na výstavní víkend půjčí sebou. Naposledy jsem Codýska pustila na zahrádku vyvenčit a on nezapomněl předvést, jak je dokonalý. Vyčůral se hned a pak ještě odpelášil na travičku, kde dlouze čichal a ťapkal. Viděla jsem, že by Jansovi už rádi vyjeli, a tak jsem Codyho zavolala. Ačkoli jindy ke mně chodil bezvadně, tentokrát neposlechl. Nedal se zlákat ani sladkým voláním (své psy zásadě nehoním, musejí přijít sami). Když už na Codyho volala i paní Jansová a já jsem byla téměř nakročená pro štěně dojít, psík se zavrtěl a vzorně se vykakal k vysokému keři. „Je chytrý, báječný a dokonalý“, vydechla jsem ohromeně. „Před dlouhou cestou se přece musí důkladně vyvenčit!“ Evidentně si získal i paní Jansovou, neboť vzápětí bez problémů přiběhl ke mně. Vzala jsem ho do náruče a čekalo nás loučení. Jako vždycky jsem byla na měkko. Špitala jsem mu do ouška, aby si vzal život do svých tlapek, aby se pěkně zařídil po svém a aby se opatroval. Pak už jsem ho dala do náruče nové majitelce a naposledy mu zamávala. Vrátila jsem se do bytu, kde mě čekali Akim, Arny a Gessi. Ti si oddechli, že už jsou mrňata pryč a jejich život se vrátí do normálních kolejí. Odchod obou štěňat byl tak náhlý, že mi ještě celý den trvalo, než jsem je přestala shánět na venčení! Naštěstí se Iva i Jansovi pravidelně ozývali esemeskami, které mě pokaždé rozveselily. První byla z auta Jansových. „Cody mi na klíně chroupe suchary, Gremi je uražený v koutě a zdá se, že praskne“. Pak Cody usnul a v pohodě se probudil až v Lanškrouně. Pobavil mě i krátký večerní rozhovor s paní Jansovou: „Paní Brychtová, tak já nevím. Cody se neohroženě proběhl po bytě, oštěkal naší faraonku, zabral Gremíkovi pelíšek a teď mi kouše kalhoty. On se asi nějak zapomněl aklimatizovat!“ U telefonu jsem musela vypadat jako blázen, protože jsem měla pusu od ucha k uchu při představě, jak teď Cody pozorně poslouchá, co paní Jansová říká, a chce vědět, jestli si má slova o tom, aby se zařídil po svém, vyložil správně. „Vyložil Codýsku, jsi pašák!“, říkám si v duchu a je mi jasné, že o tohle štěně vážně mít nemusím strach. Už druhý den se Jansovi chystali na cvičák, ale počasí jejich úmysly o dva dny odložilo. V mezičase jsem si vyslechla nadšené líčení Codýskovy čistoty, zájmu o aportíky, bezproblémové soužití s faraonkou a zatím lehce zdrženlivé reakce Gremiho. Po pár dnech už ale byli všichni tři jedna ruka (promiňte jedna packa). Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. E-mailem mi přišlo video, na kterém Cody, čtvrtý den po příjezdu do nového domova, probíhá tunelem, pytlem a slalomem na agility na cvičáku. Od té chvíle je Codyho dosavadní život plný superlativů (je nejchytřejší, nejbystřejší, velmi pozorný, hodně samostatný, je velkou osobností …). Kdybych mohla popsat ideální povahu číňánka, pak by se tenhle psík klidně mohl stát jejím prototypem. A to si ještě přečtěte, co zvládl o víkendu 17. a 18. srpna 2002 (ZDE).

Po výstavním víkendu se vrátil k Jansovým, přivítal je se zjevnou radostí a určitě se těšil na novinky, které mu přichystají do jeho denního programu. Na mě už moc času neměl, protože psí tábor, na který jsem jej dovezla, přece skýtá tolik zážitků! Tak nashledanou Codýsku a těším se s tebou na další setkání, fešáku!

P.S. Z Codyho se stane v novém domově Cory, protože mu pro větší znělost majitelé do jména vložili „r“ místo „d“).