Mezinárodní výstava

Szilvásvárad 15. dubna 2001 (Maďarsko)

Szilvásvárad je jako název městečka pro mnohé těžko k přečtení, ovšem správní koňaři po jeho vyslovení zaplesají. 400 let chovu lipicánů je zdejší chloubou a turistickou atrakcí pro mnoho cizinců. O velikonočním víkendu – 14. a 15. dubna – koňská kopýtka vystřídal štěkot téměř 2300 psů nejrůznějších plemen. Jak jsme se tam dostali my? Jednoduše autem, po ujetí vzdálenosti přes 650 kilometrů. Z Prahy, kde v sobotu vládlo neuvěřitelně aprílové počasí a sněhové vánice soupeřily se silnými slunečními paprsky v mrazivých teplotách, jsme vyjížděli v hodině duchů, přesně o půlnoci. Cestou jsme dodatečně litovali statečné naháčky a jejich majitele, soutěžící o den dříve na výstavě Koruna Česká, která proběhla venku, na stadionu pražské Slavie. Jak víme z telefonů, majitelé, psi i rozhodčí, rozmrzali, byť podporováni horkým grogem a dekami, dlouhé hodiny.

Nás vyprovázel vytrvalý déšť, který se na vrchovině změnil ve sněžení, kolem Jihlavy nebylo na krok vidět a silničáři s pluhy intenzivně brázdili dálnici k Brnu, bohužel až za námi. S překročením slovenských hranic přestalo i mžít, na maďarské straně se mraky roztrhaly a s blížícím se svítáním i místem výstavy už po nás statečně pokukovalo sluníčko. Venčení psů na čisťounkém parkovišti nás vrátilo z euforie do reality. Pouhé tři stupně nad nulou a rovinatou krajinou profukující velmi svižný větřík nás zahnaly do auta coby dup. Jak jen jsme se těšili do vyhřáté výstavní haly, kde, jak jsme doufali, budeme mít u kruhu nějaké pěkné místečko. Krajina, kterou jsme projížděli, nám nabízela neuvěřitelně kýčovité pohledy. V paprscích sluníčka se třpytila v údolích jinovatka, na svazích kopců zářily květy stromů, lesní porosty, vzorně vyrovnané v řadách, nám kývaly na pozdrav a celé okolí měnilo barevné odstíny s každou zátočinou silnice. Z vytopeného auta vše vypadalo idylicky.

Divné tušení mě přepadlo ve chvíli, kdy jsem si na prvních růžových směrovacích cedulích (těch pořadatelé vyvěsili snad přes 200!) přečetla nápis „CACIB - Lovasstadion“. Ještě z doby, kdy jsem intenzivně toužila po životě u koní a strávila tak nějaký čas na jejich hřbetech u bratrance právě v Maďarsku, se mi vybavují známá slovíčka. Vzápětí mě napadlo, že krytých jezdeckých stadionů asi mnoho nebývá. Už zanedlouho se tušení změnilo ve velkou pravděpodobnost a ta v jistotu. Ještě ve chvíli, kdy jsme se procházeli plochou travnatého stadionu a hledali „náš kruh“, jsme bláhově doufali, že naháči přece musí mít v téhle příšerné zimě kruh někde uvnitř! Omyl. I naháči byli venku. Naše zmrzlé zoufalství a prokřehlé tělesné schránky neutěšil ani fakt, že na kruh číslo 19 svítilo sluníčko. Nad hlavami se nám honily mraky, z jejichž barvy bylo jasné, že nesou náklad sněhových vloček. Na náladě nám nepřidalo ani zjištění, že nás, jako již tradičně, neposuzuje v propozicích uvedený rozhodčí a konkurence také nezůstala doma. Inu, to je kouzlo výstav. Samé překvapení až do konce. Velice milé bylo přivítání s paní doktorkou Slováčkovou (s číňánky) i s tradičními kolegy vystavovateli od malamutů i šicek. O panu rozhodčím jsme se z propozic dočetli, že posuzuje od roku 1981, jeho specializací jsou všechna lovecká plemena, k nimž si přibral maďarská plemena pastevecká a nakonec i společenská. Posuzuje mezinárodní výstavy po celé Evropě. Tenoučký katalog nám mnoho informací nenabídl, neboť maďarština přece jen nepatří mezi běžné základní vzdělání. Ani vedoucí kruhu nemluvila jinak a tak nám nezbylo nic jiného než mít oči na stopkách a sledovat cvrkot v kruhu.

Na řadu jsme šli jako první přesně v 10.00. Až po skončení našeho posuzování jsme nabrali dech. Takový fofr v kruhu nikdo z nás ještě nezažil. Pes střídal psa, třída třídu. Oběhnout jeden kruh, na stůl, rovně tam a zpět, další. Potřást rukou a ven. Ještě že jsme si dokázali s našimi psy navzájem tradičně vypomoci a tak kdo byl za kruhem česal a připravoval vodítka správné barvy (snažili jsme se mít psy v té zimě v klecích do poslední chvíle). Přehodit katalogová čísla, do ruky odměnu a hurá. Výsledky si přečtete sami, gratulujeme paní Supronowicz. Pro zajímavost dodávám, že jsme soutěžili s Evropským vítězem + BOB a s Evropskou vítězkou z Poznaně 2000, díky kterým se jejich otec Gingery´s Krimson N Clover stal nejúspěšnějším zástupcem na této výstavě (kromě polského Grenadiera a Grenlandie je otcem ještě naší Gessi, Ellie a Evity). Nevíme sice, který šťastný majitel se psem získal titul Best in Show a tím i lipického hřebce ze zdejšího elitního chovu, ale domů jsme dorazili spokojení z úspěchů našich svěřenců a s deštěm za zády. Příště víme, že do Maďarska se musí vyjíždět s kompletním vybavením pro pobyt venku za každého počasí.

                                                         Ing. Libuše Brychtová (16.4.2001)

Posuzoval: Márczé János, Maďarsko
(HPJ – Hungaria prima junior,  BOB – vítěz plemene)