Mezinárodní výstava |
|||||||||||||||||||||||||
Klagenfurt - Rakousko - 17. června 2001 |
|||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||
Ne, skutečně mi v Klagenfurtu nebylo nejlépe. Po pondělním návratu ze světové výstavy v Portu mě hned v úterý skolila nefalšovaná portugalská angína a v pátek jsem po třech dnech neúspěšné samoléčby vyfasovala na středisku antibiotika s doporučením nejméně pěti dnů nepřetržitého ležení v posteli. Panu doktorovi jsem neprozradila, že se moje nedělní léčba bude skládat z 24 hodin dlouhého výletu do Rakouska a z běhání se psy ve výstavním kruhu. Zcela zbaběle pak přiznávám, že jsem v neděli v 1.30 ráno, když jsem dofénovala psy a sbalila vše potřebné na výstavu, měla jen jedinou velmi intenzivní touhu. Zalehnout do předepsané postele a prospat celý den. Místo toho jsme ve 2.00 vyjížděli z Prahy (já, můj manžel, Jitka Hořáková a psíci Angelika, Gessi, Akim a Arny). Čekalo nás téměř 550 kilometrů na výstavu, která se konala ve stejný termín jako mezinárodní výstava v Praze. Jestli se ptáte, proč jsme jeli takovou dálku do zahraničí, když jsme měli mezinárodní výstavu „doma“, pak musím přiznat, že to byl mimo jiné i kus bláznovství. Jenomže oba „mladí“, Akim a Gessi, měli na kontě dva tituly Jugendbester a jen jediný jim chyběl pro udělení titulu Rakouského šampiona mladých, přičemž Akima „honil čas“, neboť už o týden později může být hlášen do mezitřídy. Arnyho jsem přihlásila proto, aby mu doma nebylo smutno, i když další čekatelství rakouského šampiona by mu jistě udělalo radost. Krom toho v Čechách má Gessi s tituly ještě čas a Akim už mezitřídě neuteče. Když jsem to tedy vzala kolem a kolem a přidala ještě svou mírnou neoblibu pražské výstavy na dostihovém závodišti (nic proti koním, ty mám velmi ráda!), bylo rozhodnuto. K naší výpravě se přidala ještě Jitka Hořáková s Angelikou Nezkrotná markýza, které by se poslední CACA k šampionátu také hodilo. Jedinou vadou na kráse, jak už tomu na výstavách bývá, mohl být výsledek posuzování nebo nečekaně silná zahraniční konkurence. Cestou jsem vzpomínala, kolik znamení mi říkalo, že máme zůstat doma. Prvním byly výstavní propozice, které jsem před přihlášením psů založila tak, že nebyly k nalezení a zachránila mě až Jitka a její fax přihlášek v den uzávěrky. Před samotným odjezdem nastalo neplánované a téměř hodinové (a naštěstí úspěšné) hledání Gessinčina očkovacího průkazu, který jsem po návratu z Porta uložila tak, aby se neztratil. Nakonec jsem doma v pokoji zapomněla mobilní telefon a v neposlední řadě ani můj zdravotní stav nevěštil nic dobrého. Průjezd Alpami po vynikajících dálnicích nás ale naladil svou krásou stejně tak, jako upravená krajina Rakouska. Vězte také, že za průjezd tunely z Lince na Graz i z Klagenfurtu na Salzburk se platí (v průměru kolem 15 – 20 DM). Před vjezdem do Klagenfurtu jsme se chytili auta rakouského majitele s bobtailem a štěstím bylo, že jel na výstavu a cestou se nám nikde neztratil. Krásně nás přivedl až před vjezd na výstaviště a zachránil nás obrazně i doslova před katastrofou, protože ve chvíli, kdy jsme zakotvili naše klece se psy u výstavního kruhu v hale, začalo pršet. Tedy pršet je slabý výraz. Začala šílená bouře a liják nemilosrdně bušil do oken a kovové konstrukce haly nejméně hodinu. Kdybychom v tu chvíli stáli ještě venku před halou, nebyla by na nás nitka suchá. Mimochodem majitelům německých ovčáků a jejich rozhodčímu jsem posuzování v mokru opravdu nezáviděla. První, co každého pejskaře zajímá po příjezdu na výstaviště, je výstavní katalog a umístění kruhu, kde bude jeho plemeno posuzováno. Nejinak tomu bylo i s námi. Jenomže číňánky jsme dlouho nemohli najít. Byli v katalogu až úplně poslední. Ukázalo se, že v kruhu devatenáct nás čeká nejhorší možný souboj. Každý musí porazit sám sebe a pak všechny ostatní, což ovšem platí jen v případě, že rozhodčí tituly zadá. Vícekrát jsme zažili situaci, kdy vzhledem k chybějící konkurenci nebyl titul udělen. Paní rozhodčí Radnetter jsme znali z letošního jarního Trenčína a obavy o možný výsledek posuzování v nás utvrzoval průběh soutěže většiny plemen, která byla ten před námi. K 59 přihlášeným psům, přibylo hned po ránu ještě 11 šarpejů a náš kruh se stal nejvíce obsazeným z celé výstavy. Další zlověstné znamení, že dnešní výstava pro nás může být i pěkné fiasko, se ukázalo vzápětí. Pro Gessi a pro Angeliku neměli v kruhu výstavní čísla. Poslední číslo 1300 měl Arny a další dvě zcela chyběla. Takže jsme odešli bez nich, jen s pokynem vedoucí kruhu, ať to nahlásíme, až nás budou posuzovat. S umístěním kruhu jsme naopak měli štěstí, protože naše hala byla veliká a, kromě bušení dešťových kapek se hřměním hromu, i tichá, neboť plemena v ní vystavovaná patřila k "neštěkavým". Když jsme v naprosté pohodě sledovali posuzování z našich židliček a můj manžel dospával noční cestu, shodly jsme se s Jitkou, že si připadáme jako doma v obýváku. Psíci pochrupávali v klecích a nám zbyla i chvilka na vlastní občerstvení, což se tak často nestává. Náš klídek mírně rušily jen zadávané známky u kavalírů, shih-tzu, maltézáčků a řady dalších plemen, posuzovaných v našem kruhu. O velmi dobré totiž zdaleka nebyla nouze. Když jsme nastupovali do kruhu jako poslední my, přišel za paní rozhodčí ještě předseda rakouského klubu malých plemen pan Nigl, takže nás vlastně posuzovaly dvoje oči. Paní Radnetter nechala všechny obejít kruh, posoudila psy na stole a ještě zkontrolovala pohyb při chůzi od sebe a k sobě. Posudek pak doplnila z postoje na zemi. Akimek, vyspaný do růžova, spokojeně mával ocáskem a ouška pozorně stražil na schovanou piškotu. Snad svou náladu přenesl i na personál kruhu a díky tomu získal vytouženou bílou kartičku s červeným pruhem a nápisem Jugendbester. Mě čekala dvojí blesková výměna psů. Nejprve Akima za Arnyho a pak Arnyho za Gessi. S vidinou konce posuzování bylo osazenstvo kruhu smířlivé a tak přeměny pejsků proběhly bez stresu. Arny neuvěřitelně překonal sám sebe a byl ochoten v pohybu vesele mrskat ocáskem, což mu posléze vyneslo i CACIBa. Gessi své mladické radosti také nezůstala nic dlužná a následovala s oceněním Akima. I Angelika se předvedla tak, jak se na šampionku sluší a s přehledem splnila podmínky pro zadání titulu rakouského šampiona. Další CACIB navrch byl milou pozorností tohoto podniku pro Angeliku i Jitku. Do soutěže o BOB jsme se sešli ve třech bez Arnyho, protože prostě víc lidí celý náš tým neměl. Šance mezi Akimem, Gessi a Andulkou byly hodně vyrovnané, ale Gessi zřejmě usoudila, že jí šestý BOB ze třídy mladých bude slušet a kolektivu modrokvětů doma v Chuchli udělá radost, což také splnila. Při přebírání ocenění mě rozhodčí upozornila, že s Gessi a Akimem mě ještě zavolají do další soutěže. Odvětila jsem, že vím, že s Gessi půjdu do skupiny IX., ale ta byla až odpoledne. Z němčiny jsem vyrozuměla, že se cosi bude dít ještě u nás v kruhu, ale jasné mi to moc nebylo. Nejprve nastoupili veteráni různých plemen, což jsem si ověřila podle jejich katalogových čísel. Posuzování se ujala paní Radnetter společně s panem Niglem. Z kombinace zúčastněných plemen jsme vyvodili, že jde zaručeně o plemena společenská a tipovali jsme skupinu IX. Po vítězství veteránky shih-tzu paní Bernardis zavolali všechny majitele psů s titulem Jugendbester. Sešlo se tuším třináct krásných mladých pejsků a feneček. Já jsem vodila Gessi, zatímco manžel už si docela pěkně rozumí s Akimem. Za sousedy jsme měli maltézáčky, cotonky a papilony, pekiňáčky, kavalíry a shih-tzu. S Gessi jsem měla smůlu, protože nám chůze dobrá dvě kola vycházela za zády obou rozhodčích, kteří se domlouvali na vítězi. Teprve napotřetí jim Gessi mohla zamávat ocáskem před očima a vysloužila si za pochodu piškotku. Ještě nás ovšem čekala dobře čtyři kolečka, než padlo rozhodnutí. Skoro jsem se lekla, když ke mně pan Nigl vykročil. Ale podal mi ruku a oznámil, že nejlepším mladým jedincem rakouského klubu malých plemen je čínský chocholatý pes. Teprve tehdy jsem dobře pochopila o co se vlastně šlo a dodatečně mě polilo horko. Gessi dostala skleněnou dózičku se znakem klubu, na stole jsme se vyfotografovali i s paní rozhodčí a nadiktovala jsem naše chybějící katalogové číslo. Vzápětí nás ale ještě volali do stejné soutěže, ovšem z konkurence jedinců s BOB, kterou vyhrál luxusní tricolorní kavalír king Charles španěl. Po tomhle maratonu jsem se musela poměrně rychle převléknout. Jednak jsem byla docela propocená po soutěži a jednak mi mé tělo neodbytně znovu hlásilo zvýšenu teplotu. Protože jsme šli u nás v kruhu jako poslední, na přesun ke kruhu pro finálové soutěže a na zápis ocenění do rodokmenů nám moc času nezbývalo. Až pojedete někdy do Rakouska na výstavu a vyhrajete, což vám moc přeji, počítejte s tím, že poháry pro vítěze dostanete až ve finálovém kruhu a pro CACIBy až úplně nakonec. Nedělejte si iluze, že vám je někdo předá dřív než kolem 17 hodiny. Jedinci s jugendbestrem už většinou nesoutěží, ale účastní se přehlídky plemen, na které dostanou cenu. Gessi a Akimem sklidili potlesk diváků. Číňánci jsou v Rakousku oblíbení, ale málopočetní. V deváté skupině FCI se sešla jako vždy silná konkurence a její posuzování dostal na starost rakouský rozhodčí Marto Steinbacher, který je "specialistou na malá plemena", jak jsem postřehla od moderátora. Dvoumetrový, hodně vousatý pán s tmavými brýlemi na očích vzbuzoval na první pohled respekt. Nejprve si vybral všechny pudly a posoudil je zvlášť v pohybu. Pak se teprve zaměřil na zbytek psů. S Gessi jsme se dostaly do sedmičky finalistů a čekalo nás podrobné posouzení v pohybu. Gessi naštěstí neudělala chybu, mám dojem, že už pochopila o co ve finálových soutěžích jde, a v pohybu se předvedla vesele. Dokonce se nechala z pohybu vzorně zastavit před panem rozhodčím a věnovala mu dlouhý zkoumavý pohled. Dodatečně jsem měla dojem, že právě tenhle kukuč jí vynesl krásné páté místo ve skupině, kterou vyhrál italský shih-tzu před nádherným maltézáčkem, krátkosrstou čivavou a malým černým pudlem. Za námi zůstal onen nádherný kavalír s BOB a překrásný dlouhosrstý tibetský teriér. Vítězem celé výstavy se rozhodnutím paní Radnetter, která posuzovala soutěž o nejlepšího psa výstavy, stal malý černý knírač. Teprve pak si úspěšní psi se svými majiteli došli v přehlídce vítězů pro veliké poháry za CACIB. Domů jsme odjížděli unavení, ale velmi šťastní z úspěchu a čtyř krásných pohárů. Tahle výprava neměla chybu. Vzápětí však na mě naplno dolehla choroba, na Jitku letní alergie a tak nás mohl zachránit už jen statečný muž za volantem, můj manžel. Cesta domů byla vysloveně idylická. Před posledním alpským tunelem jsme dvě hodiny prostáli v téměř nehybné frontě aut, při průjezdu Salzburkem nás zastihla prudká průtrž černočerných mračen a na našem území v jednu hodinu po půlnoci nás kontrolovala policejní hlídka. Naštěstí vše zůstalo bez následků a tak se pejsci dočkali zasloužené časně ranní večeře a my konečně postele. Já v ní určitě setrvám, abych dohnala doporučení pana doktora a abych na příští víkend s pejsky byla v pořádku. Přeji vám pevné zdraví a vyhněte se letním angínám! (I když naháčci jsou se mnou v posteli neuvěřitelně šťastní). Libuška Brychtová
Splnění podmínek:
|
|||||||||||||||||||||||||