Nevím, co v maďarštině znamená název města Kecskemét, ale z názvů českých osad by se pro úvod k absolvované výstavě hodily Brodce, Deštná nebo Mrač. Doufala jsem, že na rozdíl od chladného podmračeného počasí u nás, bude v Maďarsku hezky. A ono zatím jen hezky lilo. Protože jsme z klubové výstavy v Telnici odjížděli až po bonitaci, tedy po 17. hodině, čekaly nás 4 hodiny jízdy za předpokladu, že se nezdržíme na hranicích. Modrá dodávka pana Pospíšila provezla bez mrknutí reflektorů nás (Pospíšil, Brychtová, Brychta) i šest číňánků v přepravkách kolem vcelku netečných celníků. Na výstavu cestovali: Evita, Ellie, Frencis, Gessi, Arnold a Akim. Dlužno dodat, že jsme přes obě celnice (česko-slovenskou i slovensko-maďarskou) projeli, takříkajíc, jako kudla máslem.

Pokud se do Kecskemétu vydáte, doporučuji vám vyjet z Budapešti po silnici číslo 5 směrem na Szegéd a nikoliv po dálnici M5. Poplatek 1750 forintů za necelých 50 km dálnice do Kecskemétu (dálnice ale vede dál přes Maďarsko až do Szegedu) se nám přece jen zdálo hodně, i když v noci přišla úspora každé minuty vhod. Zpět do Čech jsme se vraceli po zmiňované silnici a jízda nebyla výrazně pomalejší ani složitější.

Za trvajícího lijáku jsme s pomocí mapy města v půl desáté večer úspěšně našli rezervovaný hotel. Největší drama sehrálo stěhování psů a věcí z auta do hotelové haly, pokud možno suchou nohou. I když se nám tento úkol podařilo splnit, následující venčení nám přes veškerou snahu udělalo z původně výstavních psů zmáčené ondatry. Hrůza. Ale před spaním a navíc po náročném výstavním dni na klubové výstavě se na vydatnou vycházku muselo. Měkoučké povlečení na postelích nakonec uchlácholilo nás i vysušené a zahřáté psíky a během pár minut jsme byli všichni v limbu. Jen do spánku se mi vkrádala nepříjemná myšlenka: „Co když nepřestane pršet a zítra bude výstava venku?“ V šest hodin ráno bušil déšť do okapů jako zběsilý a vzápětí nám znovu zmáchal psy. Ti naštěstí, poučeni večerní turistikou vhodnou spíše pro vodníky, vykonali své ranní potřeby v rekordním čase. Nás posilnila snídaně a čerstvá káva nám definitivně vdechal optimismus. U vjezdu na výstaviště jsme stáli během desetiminutové jízdy od hotelu.

Hned se ukázalo, že ani naše nejčernější obavy nebyly dost černé. Výstava se konala celá venku. Lilo vytrvale a obloha široko daleko připomínala ocelovou oponu. Pořadatelé sice tu a tam postavili stany a miniaturní plátěné přístřešky, ale ty nemohly pojmout ani desetinu ze sedmi set padesáti vystavovatelů. K dovršení všeho nám byl přidělen výstavní kruh číslo 13 a avizované jméno posuzujícího, Nicola Arini, neukrývalo ženu, jak jsme podle jména čekali, ale muže.

Což o to, za slunečného počasí by byl výstavní areál velmi pěkný. Velké kruhy, dokonale upravený anglický trávník, dostatek stánků s chovatelskými potřebami, soutěže agility i doprovodný program. Bohužel výstava byla dvoudenní a její včerejší průběh nechal především na prostorách mezi kruhy výrazné stopy. Než jsme došli pro katalog, zjistili kde máme kruh a vrátili se k autu, vypadali jsme jako po návštěvě bahenních koupelí. V botách nám šplouchalo, pod bundy zatékalo a na našich kalhotách zasychaly hnědavé skvrny. Světlé výstavní oblečení jsem vezla zbytečně. Protože naši psíci šli na řadu kolem půl dvanácté, zůstali jsme v autě a získali ještě trochu času na spánek. Déšť rytmicky vyklepával do střechy auta vytrvalé staccato a mě trápily výčitky svědomí, že jsem s nápadem účasti na téhle výstavě vůbec přišla. Můj muž, těsně před tím, než usnul, zamumlal: „Až půjdeme do kruhu, bude svítit sluníčko“. Kdybych nebyla v předvýstavní depresi, snad bych se i zasmála.

Probrali jsme se těsně před jedenáctou a kupodivu na okno auta už jen slabě mžilo. Než jsme s Jirkou Pospíšilem omrkli situaci, přestalo pršet úplně a ve chvíli, kdy jsme zakotvili klece u našeho kruhu, objevila se mezi mraky díra a vysvitlo sluníčko. Můj muž zřejmě začíná dohánět ve věštění Jitku Hořákovou. Té jsme se o den dříve v Telnici ptali, jak v Maďarsku dopadneme (z mých reportáží z výstav už víte, jak často její předpovědi vycházejí) a ona řekla, že BOB dostane Gessi, že to vidí i na umístění ve skupině a pár bude na "bedně". No, to jsem zvědavá. Než jsme se stačili rozhlédnout, už nás volali do kruhu. Předcházející psi totiž chyběli. Nastal fofr. Akima jsem honem vysypala z teplého roláčku a naběhli jsme rovnou do kruhu. Pročvachtali jsme úvodní kolečko a mě okamžitě natekla voda do bot. Pod luxusní travičkou se ukrývaly hluboké kaluže vody. Ihned jsem pochopila, proč má pan rozhodčí na nohou nohavicemi elegantně zamaskované holinky. Posouzeni jsme byli raz dva a Akimovi ani nestihla být zima. Hned následuje Gessi. Její, mírně řečeno, neobliba mokré trávy mi dělala starosti už od rána, ale nakonec se ukázalo, že zvedání nožiček ze zelenohnědé mazlavé hmoty jí přidalo na vydatnosti pohybu. Jen pan rozhodčí se jí nelíbil. Asi budu muset začít kouřit. Po panu Steinbacherovi ve Stuttgartu i tento posuzovatel pálil v kruhu i v průběhu posuzování jednu cigaretu za druhou a Gessi se na jeho ruce zhnuseně křenila a odvracela hlavu. Nakonec postoj za nezměrného úsilí zvládla a po úlevném otřepání běhala se zjevnou úlevou. Pro Jirku s dlouhosrstou Evitou byl náš bažinatý kruh stejnou pohromou jako pro bišonky, maltézáčky, cotony a havaňáčky vystavované před námi. Hnědé bahno ulpívalo na jejich srsti vytrvale a s dokonalou přilnavostí. Pospíšilovy holčičky dobře znají krásný psí život z běhání na veliké zahradě u chalupy, a tak ani Evitu ani Ellii nějaké mokro nemohlo rozházet. Vzápětí už nás čekal sestrovražedný souboj o dámský CACIB. Osamocený Akim ho získal rovnou s oceněním CAC. Evička šla s Hanušem, Ellie s Jirkou a já s Gessi. Pan rozhodčí nás nešetřil a tak nám po mnoha kruzích společného běhu bláto kapalo i z míst, kde končí záda. Kdybychom měli nechat fenky chvíli stát na sluníčku, asi by z nich vznikly zajímavé hliněné sochy. Po vítězství v Mladé Boleslavi získala Gessi před Evitou svůj druhý CACIB. Jak vidno, budeme se muset nad další společnou účastí na výstavách vážně zamyslet, abychom si zbytečně nekonkurovali v mezinárodních titulech. Domácí souboj o BOB mezi Akimem a Gessi znamenal další běh na neustále se horšícím povrchu. Pánské duo Akima s Hanušem na Gesku tentokrát nestačilo, čímž fenečka získala své jubilejní desáté vítězství v plemeni z mezinárodní výstavy (navíc má i jedno z výstavy národní) a já jsem dojatě i s vděčností blahopřála Jirkovi Pospíšilovi. Psí holčice bylo v den udělení desátého mezinárodního titulu teprve 15 měsíců a 14 dní. Než jsme se stačili vzpamatovat, už jsme měli výstavu za sebou. Ptáte-li se, jak to, že nepíšu o účasti Frencis s Arnoldem, pak vězte, že do Kecskemétu s námi jeli jen na výlet a nebyli přihlášení.

Nebudete tomu věřit, ale jakmile jsme opustili kruh, sluníčko se zase schovalo za mraky. Pršet ale znovu nezačalo, teplota se ustálila na vcelku příjemné hodnotě a proto jsme začali zvažovat, že vytrváme do závěrečných soutěží. Kdyby pršelo, jeli bychom domů bez váhání. Jakmile padlo výsledné rozhodnutí, prošla jsem se na zkoušku po finálovém kruhu (louže v něm byly veliké, do jedné pořadatelé raději postavili květináč s keřem, ale když je budu umět nazpaměť, půjde finále vydržet) a pak jsem na místě přihlásila do soutěže pár Akima s Gessi. Máme-li zde čekat téměř do konce, je lepší, budeme-li mezitím vyvíjet nějakou činnost. Naložili jsme věci zase do auta, vyvenčili psíky a stihli se i mrknout po výstavišti. V půl třetí jsme s klecí, v níž byl jen Akim s Gessi, stáli připravení u finálové plochy. Jenže ouha. Teprve ve 14.50 nastoupila ke slavnostnímu vyhlášení výsledků družstva závodníků v agility a předávání cen trvalo téměř hodinu! Diváci se pomalu rozešli, protože je předávání cen nebavilo, a všude kolem nás zůstali jen vítězní vystavovatelé se psy. Rozhlédla jsem se kolem a objevila dvě známé tváře handlerů, s nimiž se setkáváme pravidelně a vzájemně se s úsměvem zdravíme. První vodí nádherného novofundlanda. Impozantní pes stál na upravovacím stole a nechával si foukat srst. Záhadou mi bylo, kde se pro fénovaní psa vedle travnaté plochy bere elektrický proud. Vysvětlení bylo jednoduché. Handler se zjevně dohodl s pořadateli a prodlužovačkou se napojil na jejich zdroj. Během půl hodiny měl pod rukama budoucího vítěze skupiny i Best in Show. O tom nebylo pochyb. Druhý z handlerů vyměnil obligátního dalmatina za dost nevyvedeného malého knírače pepř a sůl, který by u nás dostal maximálně velmi dobrou. Kratičké kupírované uši, kudrnaté nohy, nahnědlý odstín srsti, překlopený ocásek. Jenomže vynikající pohyb, dokonalý postoj a profesionální předvedení ho dostaly mezi šest nejlepších ve skupině.

Počasí nepočasí, konkurence v soutěži párů byla silná a kvalitní. Pár naháčků vzbudil pozornost už ve chvíli, kdy jsem je vyndala z klece. Akim měl na sobě modrý roláček a modré vodítko, Geska červený roláček a červené vodítko. Řada vystavovatelů se skvěle bavila a v jejich pohledech jsem četla udivenou otázku, zda budu psy v těch svetrech i předvádět. To samozřejmě nelze, ale snažila jsem se pejsky udržet do poslední chvíle v teple, aby jim nebyla v kruhu zima. A vyplatilo se to. Akim s Gessi sklidili výrazný potlesk z tribuny rozhodčích, loužím jsme se vyhnuli se solidním úspěchem a za vítěznými skutečně nádhernými zlatými boxery a velkými černými knírači obsadil Akim s Gessi báječné třetí místo. Za námi zůstali krátkosrsté čivavy, špicové, středoasijati, argentinské dogy, aljašští malamuti a další, které jsem si nestačila zapamatovat.

V deváté skupině FCI se sešla nebývale silná konkurence. Řekla bych, že do finále zůstali v převážné většině ti, kteří o svém možném umístění nepochybovali. Posuzování připadlo „našemu“ rozhodčímu Arinimu. Ze dvou řad soutěžících vybral jen šestici a Gessi byla mezi vyvolenými! Ani jeden z finalistů neudělal při individuálním posouzení jedinou chybičku a mě se zdálo, že je skoro jedno, kdo bude stát na stupních vítězů, neboť by si to zasloužili všichni. Třetí lhasa apso, druhý shi-tzu a vítězem se stal bílý královský pudl. Pomyslné čtvrté místo ve skupině jsem za dané situace považovala téměř za vítězství. Důležité pro mě bylo, že jsme se i v obtížných podmínkách předvedly v dobrém světle. Kecskemét jsme opouštěli v pět hodin odpoledne. Příště víme, že sem máme jet s holinkami, dlouhými pláštěnkami, vlastním stanem, agregátem na elektřinu pro sušení psů fénem a kapkou alkoholu na zahřátí. Dodatečně se omlouvám výstavě v Mladé Boleslavi. Jsou výstavy, kde prší ještě hůř! Nashledanou příští týden, kdy nás čeká v sobotu maďarský Zalaegerszeg (tentokrát v hale!) a v neděli národní výstava v Brně.

Libuška Brychtová

Hodnocení:

• Vzdálenost: asi 50 km jižně od Budapešti, cesta k výstavišti dokonale značená již od prvního okamžiku vjezdu do města.

• Poznámka k cestě: maďarské dálnice se platí: M1 do Budapešti 1450 forintů, M5 Budapešť Szeged 1750,-

• Prostor: park, dostatek občerstvení i stánků, posuzování probíhá venku.

• Kruhy: velikost odpovídající až výtečná, vybavení standardní, stůl pokrytý kobercem.

• Ceny: stužky, za CAC tricolory, za CACIB zlaté pletené šňůry, za res. CACIB stříbrné, BOB malý pohár po účasti v Best in show.

• Klady: parkoviště blízko výstavišti (500,-- forintů), velký prostor s výtečně ošetřenou trávou, dostatek odpadkových košů.

• Zápory: nevypočitatelné počasí, před deštěm se není vůbec kam schovat, výsledky psů se nikam nepíší, vítěze vyhlašuje jen rozhodčí

Posuzoval: Nicola Arini (Itálie)

Čínský chocholatý pes (variety společně)

Akim Hvězda z Podmok a Gessi Modrý květ – 3. místo v soutěži o Nejlepší pár.
(Posuzoval András Korózs – Maďarsko)