|
Updated: 11.07.2006
*
XXIV. International
dog show in Orvieto (Italy)
XXI. International
dog show San Marino (held in Orvieto)- 25.6.2006
* 1 050 psů v sobotu a 836 v neděli /
1 050 dogs on Saturday, 836 on Sunday
* 2+1 přihlášených číňánků / 2+1 chinese crested dogs
* Doprava:
letadlem ČSA na pravidelné lince Praha - Řím, vypůjčeným autem kolem celého
Říma na dálnici směrem do Firenze (Florencie), na 70 kilometru odbočka na
Orvieto. Spali jsme v hotelu Gialetti hned za vjezdem do Orvieto Scalo.
* Místo výstavy - vesnička Porano v areálu parku Villa Paolina, asi 7
- 10 kilometrů od Orvieta směrem na Viterbo. Příjezd
byl značen plakáty a šipkami, nicméně díky podrobné mapě jsme již
odpoledne našli výrazně kratší příjezdovou cestu /
the show ground in Porano village, parc Villa Paolina - out door show
* Stránky výstavy v Orvietu a Kennel Clubu San
Marino; výsledky a fotky z obou výstav najdete na webu Canitalia
* V katalogu
opravdu luxusní sešlost rozhodčích! (Judges from abroad):
Hans Müller (CH - Švýcarsko, prezident FCI), Štefan Štefík (SK -
Slovensko, prezident SKJ), Carla Molinari (P - Portugalsko, prezidentka
portugalského kynologického svazu), Denis Kuzelj (SLO - prezident slovinského
kynologického svazu), Tatjana Urek (Slo), David Ojalvo (ARG -Argentina, ředitel
výstav a výstavní sekretář Argentinského kynologického svazu), Enrique
Filippini
(Argentina), Irene Gonzales + Maite Gonzalbo (E - Španělsko), z Itálie /
Italy např. Francesco Balducci, Jolanda Bandoni Furiosi, Paolo Dondina,
Fabricio La Rocca, Alfredo Alessandri, Piergiovanni Staderini, Pierluigi Buratti,
Marina Bianchi, přítomen prezident ENCI i prezident kynologického svazu San
Marina s manželkou... Jak to pořadatelé dělají, že si na relativně malou
výstavu mohou pozvat takový výkvět posuzovatelů? Asi šikovně...
* Přítomni novinář z anglických novin Our dogs, z webu Canitalia a další
* Výstava začínala v 10 hodin, finálové soutěže cca od 16.00 téměř přesně
* Výstavní plocha je venku, na travnaté ploše ohraničené borovicemi
a stromy, kruhy oddělené dřevenými plůtky, vybavené stany pro rozhodčí,
k dispozici bylo občerstvení, teplé i studené jídlo a pití, stánků s potřebami
pro psy bylo asi pět.
*
Parkovat se dá ve stínu stromů, ovšem vlastní stan je velkou výhodou.
Nemluvím o klimatizovaných přívěsech a obytných vozech, kterými jezdí
italští chovatelé a profi handleři. To je pro nás poněkud jiný svět.
* Ceny 2006: na italské výstavě jen posudek a poháry ve finálových soutěžích,
na výstavě za San Marino krásné medaile za CACIB, poháry za umístění ve
finálových soutěžích, krmení, pro první tři umístěné nejlepší
jedince výstavy upomínkové talíře ze stříbra
* Občerstvení k dispozici, několik prodejních stánků s chovatelskými potřebami
* V obálce s výstavním číslem byl vložen formulář pro zažádání
o titul šampiona San Marina (nutný 2x CAC) a šampiona mladých San Marina (1x
CAJC) ) - poplatek 10 EUR. Lze uhradit přímo na místě.
* Variety různých plemen se pro udělení CAC posuzovaly odděleně, pro CACIB a BOB dle předpisů
FCI
* Na výstavě byli dva čeští vystavovatelé. My a bišonek frisé Michaely
Bytomské. Oba pejskové si odvezli oba dva dny titul BOB.
Všechno špatné je pro něco dobré !
Tohle rčení bezezbytku vystihuje naší víkendovou cestu do Orvieta... Před
ní, v jejím průběhu i po ní se stalo tolik věcí!
Nechte se překvapit a vraťte se pro článek i pro řadu dalších zajímavých
fotografií a zkušeností
Poslední
červnový víkend jsem měla Codýska přihlášeného na Intercanis do Brna a
měla jsem v plánu tam jet. Situace se maličko změnila, když jsme na květnové
výstavě v San Marinu dostali
jen jeden CAC a nikoliv potřebné dva (o CAC nás připravil Valerio Nataletti,
který pak posuzoval v červnu Brně a to dokonce i BIG). San Marinští pořadatelé
nás ale hned na místě chytře vybavili propozicemi na červnovou
dvojkombinaci výstav, která dávala další šanci šampionát dokončit. Pro
úplnost musím zmínit, že San Marino pořádalo vždy jen jedinou mezinárodní
výstavu ročně. Až letos se zadařilo získat zadávání titulu Středomořský
vítěz a uspořádat za jeden víkend výstavy dvě, přičemž vedení
kynologického svazu požádalo FCI o výjimku a povolení možnosti uspořádat
třetí výstavu na území Itálie, v červnu v Orvietu. Oficiální ustanovení
FCI totiž zní, že se výstava musí konat na území státu, jehož CACIB se
tam zadává. San Marino je ale maličká snaživá zemička, která to nemá s
pořádáním akcí úplně snadné a tak jí FCI vyšlo vstříct a žádost vyřídilo
kladně. Proto na jednom místě (v Orvietu v Itálii) v sobotu pořádali Italští
pořadatelé výstavu italskou a v neděli San Marinští pořadatelé výstavu
San Marina. Když jsem si přečetla návrhy rozhodčích a zjistila, že na nedělní
výstavu San Marina je pro IX. skupinu delegován argentinský rozhodčí
Enrique Filippini, od kterého má Cody BOB a BIG z dubnové výstavy na Mallorce,
nabrala mírně šílená myšlenka konkrétní obrysy. Samozřejmě
mi zbývalo jen doufat, že argentinský rozhodčí opravdu dorazí (změny
rozhodčích nebývají v zahraničí oproti delegacím příliš časté, ale
stávají se) a že se nám kýžený CAC podaří získat. Na rozhodnutí jsem
měla po návratu z Mallorky ještě týden. Probrala jsem to ze všech stran,
prokonzultovala s manželem, zarezervovala letenky a výstavu přihlásila.
Riziko, že na vyhlášenou výstavu přijede jakákoliv konkurence v našem
plemeni, bylo samozřejmě vysoké. Evropa není nikde bezpečná a myslet si,
že si zcela jistě jedu pro tituly, je dokonale bláhová představa. Nikdy nevíte,
kde koho potkáte a kdo zmaří vaše šance. Codyho jsem na italskou výstavu přihlásila
do třídy šampionů (italské CACe nesbíráme) a na neděli musel do třídy
otevřené, protože se CAC v šampionech nezdává. Vše proběhlo i díky webu
CANITALIA , Sandrovi Alessandrovi a jeho
nápaditosti i pí Čermákové, která nám pomohla zajistit letenky. Do výstavy
zbývaly tři týdny, v nichž jsme s Codym skončili třetí na evropské výstavě
v Helsinkách a druzí na šampionátu de France v Paříži. Před odletem do
Říma jsem si povzdechla, že bych už zase uvítala návrat "do normálu"
a netušila jsem, jak moc se moje přání vyplní.
Na cestě
V pátek kolem poledne nás naše skvělá
"hlídací teta" Lucka vyložila z auta na letišti v Ruzyni a vrátila se
rozmazlovat naše zbylé psíky plus Gessinčina čtyři psí miminka, která se
blížila věku dvou týdnů. Odbavení proběhlo s mírnou úřední komplikací,
protože na letence chyběla (nevím proč) hmotnost psa a tak se Cody musel zvážit,
aby mohl vůbec letět. Pak už šlo všechno jako po másle. Pasovou kontrolu i
průchod bezpečnostním rámem zvládá náš psík na výtečnou.
Na všechny se usmívá a jeho síťka přes ouška fascinuje zejména cizince.
K určenému místu odletu (gate) pak chodí se suverenitou sobě vlastní a s výrazem
kapitána letadla. Případné zpoždění (které jsme měli doposud vždycky!)
absolvuje přitisknut v mé náruči v pozici "nejsladší a nejmazlivější psík na
světě", kdy se nechává hladit a tulí se ke mě s dokonale blaženou
grimasou. Po několika cestách už také rozlišuje, zda se mu někdo obdivuje.
Pokud tomu tak náhodou není, zajistí si svými upřenými okouzlujícími
pohledy obdiv sám. A my s manželem jen v němém úžasu přihlížíme jak je
chytrý. Ku
cti ČSA musím říct, že členové jejich posádek jsou obvykle neuvěřitelně
milí a ochotní a přítomnost vychovaného pejska v přepravce berou jako zajímavé
rozptýlení od běžné rutiny. Jejich přání úspěchu je jako balzám na duši.
Děkujeme!
Každé
letiště je jiné a zorientovat se tam, nebývá až tak snadné, což se týká
zejména nalezení půjčovny aut, pokud jí potřebujeme. V Římě se Hanuš
docela proběhl, než vyřídil formality a přijel pro nás k hale krásným
maličkým modrým broučkem s klimatizací. Potom nastane můj čas, protože
navigace spadá do mých kompetencí. Do Orvieta jsme i v pátečním provozu
dojeli v pěkném podvečerním čase. Ubytování má také svá kouzla, protože
při rezervaci přes internet obvykle netušíte, co vás na místě čeká. U
hotelu Gialetti to byla z přední strany hlavní silnice a ze zadní železniční
trať, kterýžto fakt mě málem porazil. Dobře zvukově izolovaný hotel s
klimatizací se nakonec ukázal jako slušné místo pro naše tři noclehy. V
pokoji nás uvítalo sedm dřevěných ručně vyřezávaných koček... Možná
byly pro štěstí. Začal nám další víkend na výstavě.
Sobota
Sobotní ráno jsme vstávali brzy, protože jsme
koupali Codýska, aby byl krásný. Výstava začínala v deset hodin a věděli
jsme, že by neměla být daleko, jenomže věřte pořadatelům, mapám a vůbec
všemu, co se případně může stát. Na cestu jsme se proto vydali včas, já
s mapou na klíně. Mimochodem zakoupit mapu, v níž se dá najít
vesnička Porano, byl docela kumšt. Podařilo se mi to v Praze až na třetí
pokus a to jsme ještě sehnala jen „severní okolí Říma“. Naštěstí
byla mapa už dost podrobná a nakonec nám prokázala skvělé služby. Pořadatelé
nás ale vzápětí překvapili. Výstava byla značená už od prvního kruhového
objezdu v našem městečku a tak jsme ani nedostali šanci zabloudit. Úzkými
serpentýnami se tu v sobotu ráno šinula téměř výhradně auta pejskařů,
díky nimž jsme do areálu Villa Paolina dojeli bez chybičky. V chládku
pod stromy už parkovali všichni věci znalí a na nás zbylo políčko za areálem
(později jsme samozřejmě přeparkovali do stínu). Už u vjezdu stála tabule
s rozpisem plemen i kruhů, z níž jsem snadno zjistila, kam máme směřovat.
A také jsem zahlédla prvního číňánka, na první pohled krásnou labutěnku.
No vida, nudit se nebudeme. Bezchybný byl servis Sandra Arnetoliho z Canitalie.
Dostala jsem katalog na oba dva dny i Codýskova čísla. V katalogu byl uveden
jen Cody, ale jak se ukázalo, chybělo tu několik desítek psů, kteří zřejmě
patřili do "dodatků". Ty jsou sice na mezinárodních výstavách
nepřípustné, ale tady se na to zjevně nehrálo.
V kruhu nás čekala španělská rozhodčí Irene
Gonzales, kterou jsem viděla poprvé v životě. Stihla jsem se mrknout jen na
pár jedinců předchozího plemene. Chtěla psy nejprve na stůl a teprve pak
do pohybu. V horkém počasí rozhodčí psy moc nehonili, ale pravda je, že
posouzení plemen v pohybu nevynechal nikdo. Do třídy otevřené přijel soutěžit
velmi pěkný dvouletý osrstěný pejsek Derwisz Sasquehanna. Zjistit jeho jméno
se mi podařilo až o výstavě, ale jméno italských majitelů bohužel
nikoliv. Výsledky se nikam veřejně nepsaly. Naopak personál kruh vybral od všech
rodokmeny, zapsal do nich ocenění a vracel je majitelům psů až po skončení
posuzování v kruhu a po potvrzení ve výstavní kanceláři. V pohybu byli
oba psy vynikající a krásně chodili. Mladšímu labuťáčkovi trošinku
chyběla délka srsti, což je ale s ohledem na věk logické a je maličko vyšší
než Cody. Získal samozřejmě potřebný CAC a po Codym na něj přejde i
CACIB. Codymu přinesl 43. BOB definitivní vyrovnání skóre s Prefixem
Damascus a dalším CACIBem se přiblížil i svému tatínkovi Ich. Akimovi Hvězda
z Podmok, který má CACIBů 45. Bylo jedenáct hodin dopoledne a měli jsme po
soutěži dík čemuž jsme mohli obhlédnout výstavu a sledovat dění. A že
se bylo na co dívat!
Profesionálové a rozhodčí
Jednak tu pracovala spousta profesionálních
handlerů, jejichž počínání je vždy užitečné vidět, a jednak tu byla
řada renomovaných rozhodčích, na jejichž posuzování se dívat je ohromný
zážitek. Většinou se usmívají, jsou velmi vlídní ke psů a příjemní k
majitelům, v kruhu vládnou jasnými gesty a ocenění rozdávají bez většího
zaváhání.
Oba posuzovatele z Ameriky (Mr. Filippini, Mr. Ojalvo) jsem viděla už několikrát,
ale tentokrát jsem byla zvědavá, zda třeba nějak neslevili ze své americké laťky. Vždyť
bylo vedro, měli za sebou dlouhý zaoceánský let, časový posun a před sebou
naprosto neznámé psy i majitele, které už pravděpodobně nikdy neuvidí. Hned příští den, kdy nás posuzoval pan
Filippini jsem se mohla na vlastní kůži přesvědčit, že jejich systém
posuzování je naprosto neměnný. Naopak jsem měla dojem, že se Codymu
dostalo ještě podrobnější prohlídky na stole než před měsícem na
Mallorce! Pokud chcete, aby vám psa posoudil dokonalý profesionál, jeďte za
nimi třeba na kraj světa, když je někde vypátráte. Stojí to opravdu za to
(za výsledek vašeho psa ovšem neurčím :)) ). Zmínit musím i chování četných handlerů. O tom, že přijeli bezchybně
vybavení, asi nemusím dlouze mluvit. Severská plemena odpočívala v chlazených
přívěsech, boxech a autech, všude se česalo, čerstvě fénovalo, osvěžovalo,
chladilo a pečlivě opatrovalo. Bez výjimky všichni muži měli obleky, většinou s
kravatami, a jak jsem si všimla, za den vyměnili několikero propocených košil.
Druhou, nepatrně méně profesionální variantou, byly dlouhé kalhoty, košile
nebo trička. Kraťasy, trička, tílka a podobné letní oblečení tu nemělo
místo. Zřetelně se tak lišil profesionál od amatéra. Handlerky nosily kostýmy
s krátkou sukní nebo také kalhotové kostýmy s blůzkou, případně saka.
Vidět nedbalé plážové nebo odpočinkové oblečení nepřipadalo společensky
v úvahu. Všichni věděli, jak hvězdnou sestavu rozhodčích tu mají a že
jsou tu žurnalisté i z Anglie. Kdo by si dovolil vypadat jako od kolotoče?
Z profesionálů a nejlepších chovatelů nikdo. Skutečně se máme v našich
krajích ještě co učit. A těší mě, že už máme od koho. Jen chtít.
Sobotní finále
Profesionálové
nás inspirovali a proto jsme s manželem výjimečně odjeli z výstaviště.
Soutěže začínaly až v 16 hodin, takže jsme měli 4 hodiny času na oběd a
hlavně na to, aby se Cody ochladil v klimatizovaném hotelu. Vyvenčil se,
napil a roztáhl na velké posteli jak široký tak dlouhý. Na finále jsme ho
vezli odpočinutého a v pohodě. Katalog mi prozradil, že rozhodčím pro IX. skupinu FCI
bude slovinský rozhodčí a prezident slovinského kynologického svazu Denis
Kuzelj. Ještě nikdy nás neposuzoval, ale protože jsem dopoledne viděla značnou
část našich konkurentů do skupiny, nedělala jsem si žádné naděje. V
takovém případě si obvykle do kruhu ani nesundávám brýle :)) Soutěže začínaly
za plného sluníčka a vedra, ale než došla v šest hodin řada na nás, už
byl v kruhu většinou stín. O nižší teplotě se mluvit nedalo, protože
rozpálená zem vracela sluneční energii zase napovrch. V průběhu soutěží
bylo vidět, že někteří psi už toho mají tak akorát a nepohybovali se s
obvyklou jiskrou. Kompletní výsledky najdete na Canitalia - Orvieto.
Codýska jsem schovala do stínu pod stan v přípravném kruhu a potkala tu paní
Bytomskou s bišonkem. Kolem nás se pak vynořili opravdu krásní psi: tibetský
teriér, maltézský psík, shih-tzu, lhasa-apso, čivavy, mops, kavalír, bílý
královský pudl, boloňáček, grifonek... Celková úroveň skupiny byla hodně
vysoká. Tak to ostatně v Itálii bývá v naší skupině vždy. Mají tu vyhlášené
chovatele na dlouhou řadu plemen, k nim profesionály a dokonalou péči o srst
i kondici. Do užšího výběru se nás vešlo sedm včetně Codýska! Stát
mezi shit-zu s lhasou a z druhé strany maltézem muselo být zajímavé
pokoukání. Za námi ještě královský pudl, dlouhosrstá čivava a mops.
Skoro jsem se lekla, když za námi s Codym v individuálním pohybu zazněl
potlesk. Fandila nám skupina lidiček kolem pana Biagiotiho od aljašských
malamutů a shiba-inu! Toho
si hodně považuji, protože to byl potlesk od
profesionálů a pravidelných vítězů nejprestižnějších soutěží.
Tipovala jsem v duchu "chlupaté" stupně. Shih-tzu, maltéze,
určitě čivavu, pudla... Rozhodčí k nám došel, začal nám podávat ruce,
rozloučil se a začal ukazovat vlevo vpravo. Doprava shih-tzu a maltéz, vlevo
mops, vlevo a já s Codym, vpravo pudl, lhasa, vlevo čivava. "No, tak to
bychom měli", říkám si. "Uprostřed jsou určitě ti, kteří
postoupí dál". Jenomže ouha. Zamávání rukou a naznačení potlesku
patří ne nám, ale druhé skupince. Zbýváme tři. Jsme s Codym na stupních
vítězů! Třetí místo mops. Skvělé druhé místo a res. BIG čínský
chocholatý pes a vítězem se stala nádherná dlouhosrstá čivava pod vedením
italského rozhodčího a známého chovatele čivav Cochettiho. Byla to čivava,
jakou bych si s chutí vzala domů i já. Do Best
in Show se dostali nádherní psi. Italský ohař (bracco italiano - res. BIS z
letošní evropské výstavy v Helsinkách!), malý černý knírač, aljašský malamut (BOB z Helsinek),
australský ovčák, čivava, dalmatin, zlatý retrívr, skotský teriér, jezevčík.
Napsala jsem vám je podle pořadí, jak jsem si je v duchu tipla. A výsledné
pořadí, které určil Enrique Filippini s Argentiny? První dvě místa
souhlasí jen třetí skončil skotský teriér ze švédského chovu Dana
Ericssona vedený rozhodčí Marinou Giudetti (bude posuzovat čínské naháče
v srpnu Bratislavě). Vidět znovu po Helsinkách běhat v kruhu italského ohaře
byl další nádherný zážitek. Je to pes, na kterého nikdy nezapomenu. Tak
je krásný!
Po
výstavě jsme se vydali na malý výlet a serpentýnami vyjeli na skálu, na níž
leží městečko Orvieto. Netušili jsme, jak je úchvatné. Manžel
mě popoháněl, aby nám na focení nezašlo sluníčko. Bez mapy a jen podle
turistických ukazatelů jsme spěchali uličkami tam, kde
jsme tušili katedrálu. Pohled na zapadajícím sluncem ozářenou katedrálu nám vyrazil dech. Vznikly fotky, které mi ten neuvěřitelný pocit
pokaždé připomenou. Pak jsme se posadili na vyhřátou kamennou lavičku
proti katedrále a nechali na sebe působit sílu onoho místa. Ulice i zdi domů
dýchaly horký vzduch do nastupujícího večera, nikdo tu nikam nespěchal,
Italové i turisté se pomalu scházeli na večeři, popíjeli víno a odpočívali. Stmívalo se a my jsme se
nemohli odtrhnout od pohledu na bohatě zdobené zdi a okna katedrály. Byla na
nich k vidění i řada psů. Jednak na freskách a také jako chrliče vody.
Konečně dávalo pořádání výstavy právě tady smysl. Cestou k autu jsme
si prohlédli další úzké uličky, ve kterých se přes den nedá pro
turistický ruch ani zaparkovat. Večeřeli jsme na pozvání u našich italských
přátel a užili si večer, který jen doplnil předchozí příjemný den. Měli
jsme náš pobyt vlastně jako dovolenou.
Neděle a finále
Po zkušenosti ze soboty a se znalostí katalogu jsme věděli, že ráno nemusíme
spěchat. Příjezd v 10.30 byl tak akorát, abych učesala Codýska a připravila
ho na druhé setkání s rozhodčím z Ameriky Filippinim. Italská konkurence
nebyla na výstavu San Marina hlášená, Cody byl ve třídě otevřené a chyběl
mu jediný CAC na dokončení šampionátu. Jak už jsem předeslala, pan rozhodčí
se mu věnoval velmi pečlivě a prověřil Codyho po všech stránkách až po
poslední dílek ocásku. Se zadáním titulů a BOB nám popřál i hodně štěstí
do závěrečných soutěží. Slíbila jsem mu, že se samozřejmě zúčastníme.
Dařilo se i paní Bytomské, i ona získala se svým bišonkem podruhé BOB.
Nafotili jsme ještě řadu záběrů pro náš seriál o vystavování a kolem
oběda, kdy ruch v kruzích utichl, se znovu dojeli ochladit a osprchovat do
hotelu. Pouhých deset minut jízdy za to stálo. Vedro bylo veliké a vypůjčené auto
s klimatizací nás zachránilo i při cestě zpět. Cody byl odpočinutý, čerstvě
profénovaný a dobře naladěný. Naší skupinu měl posuzovat druhý americký
rozhodčí David Ojalvo a neměla jsem v úmyslu trhnout si ostudu ve špičkové
konkurenci. Pana rozhodčího potkala jen naše Gessi, která od něj má titul světového
vítězky z Ria de Janeira, a my jsme ho viděli znovu i letos na světové výstavě
v Buenos Aires. Jednoduše na nejprestižnějších výstavách tenhle pán
nikdy nechybí a posuzuje většinou nejvyšší soutěže.
Jak jsem sledovala odpolední soutěže bylo zjevné, že hodně psů je unavených.
Dvě výstavy za sebou a vedro nikomu nepřidaly. Do devítky se nám trošku
vyměnila konkurence. Kompletní výsledky na Canitalia - San
Marino. Jiná byla shih-tzu, lhasa-apso, tibetský teriér, pudl, možná
i další. Konkurence se mi zdála dokonce silnější než předchozí den.
Byla jsem hodně zvědavá, jak rozhodne americký rozhodčí, který má
určitě v oku americké typy řady plemen. Pan rozhodčí všechny vítěze
plemen IX. skupiny FCI obešel v řadě tam a
zpět, nechal nás obějít celý kruh, vrátil se k řadě a začal nám podávat
ruku. Následoval užší
výběr. Černý standardní pudl, maltéz, shih-tzu, mops, čivava a znovu Cody!
Tentokrát se na stole neposuzuje. Jen v pohybu a ve volném postoji před
rozhodčím. Pro tohle odpoledne, protože jsem byla přesvědčená, že nám o nic
nejde, jsem přizpůsobila vedení Codyho v pohybu podle ostatních profesionálů. Na
spodem prověšeném vodítku s vedením mírně za sebou. Byl to docela risk,
ale vyšel. Cody pokaždé zvedl hlavičku a odběhal v pravidelném klusu co měl
s velkou elegancí. Jednoduše ukázal, že on s běháním v horku ani druhý výstavní
den problém nemá. To jsou chvíle, kdy děkuji nebesům za pravý psí poklad, na který
se můžu kdykoliv spolehnout. Vyhlášení pořadí je tu. Třetí místo maltéz.
Druhý mops. Vyhraje zase čivava? Nebo shih-tzu? Jediný pes, na kterého jsem
se neodvážila ani náhodou pomyslet byl Cody. Snad mi to odpustí. První stupínek
a cena z rukou prezidenta KC San Marina patří labutěnce! Codýsek postoupil
do Best in Show! Až později jsem si uvědomila, v jakém šoku jsem
absolvovala zbytek výstavy. Vítězství Best in Group od druhého amerického
rozhodčího, kterého považuji též za kapacitu, mě dokonale dostalo. Dech
jsem nabrala až dlouho po výstavě.
BEST IN SHOW
Na to, abych připravila Codyho k nástupu mezi devět dokonale připravených
soupeřů mám obvykle jen chvilku. Tak honem dočesat, dát Codymu napít, pár piškot
do tajné skrýše a už jsme v přípravném kruhu. Desátá skupina FCI je
posouzená raz dva. Vítěze výstavy bude vybírat prezident Slovenské
kynologické jednoty ing. Štefan Štefík. Stojí před ním border kolie,
bernský salašnický pes, včerejší skotský teriér, jezevčík, včerejší
aljašský malamut, bracco italiano, anglický kokršpaněl, Codýsek a saluki.
Já mám mezi favority bracco italiano, aljašského malamuta a výjimečně krásného
bernského salašnického psa. Codýsek odběhal i Best in Show na
volno za mnou. Udělala jsem dobře, většina psů běžela stejným stylem,
jen na některých byla víc vidět únava. Ceny jsou na stupních. Vyhlášení
je tady. Třetí místo: Chinese Crested Dog! Než doběhne druhý italský ohař a vítězný malamut,
už mám Codyho přičísnutého
na focení i když profukuje větřík. Vznikají další cenné fotky. Cody
je třetím nejkrásnějším psem mezinárodní výstavy v San Marinu! A za ním?
Až při prohlížení fotografií mi pomalu dochází, jaké konkurenty s
kolika věhlasnými profesionálními handlery porazil. A k tomu všemu se stal
nejlepší labutěnkou Evropy a jedním z nejúspěšnějších číňánků vůbec.
Začal psát zcela novou kapitolu dějin chovu našeho plemene. Dobře vím, co
nám to bohužel přinese. O co větší úspěchy má v zahraničí, s o to menší
radostí (velmi mírně řečeno) ho vídají někteří u nás
doma, místo toho, aby byli šťastní, že i jim dělá reklamu. To je bohužel
cena úspěchu v Čechách. Psi mají jedinou výhodu. Naše lidské závidění
a pomlouvání je jim naprosto cizí, takže Cody vyběhne i příště do kruhu
se stejnou radostí z toho, že se může někde ukázat. Beru si z něj v tomto
směru příklad a zábavu z výstav si nenechávám kazit. Ba naopak. Mám čím
dál větší chuť jezdit a užívat si tak nádherné víkendy jako byl
tenhle. Zážitky, vzpomínky a krásné společné chvíle nám totiž nikdo
nemůže vzít. Už teď se těšíme na další výstavy
Domů
Úspěšný víkend jsme oslavili jak jinak než v pizzerii s výhledem na osvětlené
Orvieto na protější skále. Procestovali jsme okolí městečka, viděli
jezero Bolsena i západ slunce a pak už si jen říkali, jak neuvěřitelný to
byl víkend. V pondělí jsme zvládli ještě projížďku po Římě a
odpoledne nás čekal let do Prahy. Štěňátkům jsme nadělili mističky z
letadla, které jsou pro malé tlamičky jako dělané a krásně z nich baští.
Codýsek se letos proletí ještě tuším třikrát, dvakrát v srpnu a v září.
Jestli o svých výletech vypráví i svým čtyřem potomkům, to netuším,
ale nějaké zkušenosti by jim předat mohl. Takhle se pyšní talířkem ze stříbra
za BIS 3, dvěma novými poháry a vědomím, že se líbí i americkým
posuzovatelům. Nepojedete to také se svým číňánkem někam zkusit?
Co se dělo tento víkend?
* Cody se svými 44 tituly BOB (a nejen jimi) stal nejúspěšnější labutěnkou v celé dosavadní
historii našeho plemene.
* Nedělní titul Best in Group mu udělil David Ojalvo z Argentiny! Tento
rozhodčí je spolu s Enriquem Filippinim špičkou v posuzování vůbec a deváté
skupiny speciálně. Cody má titul vítěze Best in Group od obou jmenovaných
jihoamerických kapacit v posuzování psů! (u Mr. Filippiniho zvítězil letos
na Mallorce). Jsou chvíle, kdy mi
docházejí slova. Tohle je jedna z nich.
* V Best in Show stál Cody na stupních vítězů s italským ohařem (Bracco
Italiano), který získal res. BIS na Evropské výstavě v Helsinkách a vedle
aljašského malamuta, který tamtéž získal BOB!
* Strávit víkend mezi spoustou profesionálních handlerů bylo nesmírně poučné...
zase jsem se něco přiučila.
Čínský chocholatý pes
24.6. 21st International
CACIB show - Posuzovala / judge: Mrs. Irene Gonzales (Španělsko -
Spain)
25.6. 24th International CACIB show - Posuzoval / judge: Mr. Enrique
Filippini (Argentina - Argentina )
Čínský chocholatý pes bez srsti - Chinese Crested Dog
Hairless
Class |
Dog |
24.06. CACIB Italy |
25.06. CACIB San
Marino |
Owner |
P-TO
|
Derwisz
Sasquehanna
(powderpuff male, 2 years old, nr. cat.1048 but was not written in the
catalogue)
|
V1,
CAC, res. CACIB
|
xxx |
?, Italy
|
|
Ich.
Cody z Haliparku |
xxx |
V1,
CAC, CACIB, BOB, BIG 1, BEST IN SHOW 3 |
Brychtová
Libuše, CZ |
P-TS |
Ich.
Cody z Haliparku |
V1,
CACIB, BOB, res. BIG |
xxx |
Brychtová
Libuše, CZ |
* Itálie: CAC se neuděluje ve třídě šampionů, mezitřída
a třída otevřená soutěží o jeden CAC
* San Marino: CAC se neuděluje ve třídě šampionů, mezitřída a třída
otevřená soutěží o jeden CAC
New Champion of San Marino: Ich. Cody
z Haliparku (1x CAC z 28.5.2006)
Finale BIG Saturday:
BIG IX. - 2nd place - Ich. Cody z Haliparku, judge:
Denis Kuzelj, SLO
(1st chihuahua, 3rd mops - pug)
Finale BIG Sunday:
BIG IX. - 1st place - Ich. Cody z Haliparku, judge:
David Ojalvo, Argentina
(2nd mops - pug, 3rd maltese)
BEST IN SHOW -
1st place: Alaskan malamute, 2nd Bracco italiano
3rd place Chinese crested dog powder puff Ich. Cody z Haliparku, judge: Štefan Štefík, SK
11.07.2006, foto ©: H. Brychta; Text: L. Brychtová
|