Mezinárodní a světová výstava (2x CACIB)

Rio de Janeiro - Brazil - 15. - 18. dubna  2004

*  FOTO 1. (25), FOTO 2. (25) - 1st showing day.
Budou přibývat postupně. Máme jich přes 600 od většiny plemen!

Díl první - Před odjezdem
Marně přemýšlím, co se vlastně stalo posledním důvodem k rozhodnutí vyrazit do Brazílie i s Gessi. O tom, že na světovou výstavu psů 2004 v Rio de Janeiru pojedeme, přispěla naše neúčast v Mexiku 1999, která nás docela mrzela. Od roku 1994 jsme kromě Helsinek a zmíněného Mexika byli na všech světových výstav, ať už s nějakými psy nebo bez nich. Pro návštěvu Ria se našlo důvodů hned několik. Naše (moje a manželova) láska s tanci, mezi které patří i brazilská samba, to, že jsme zatím nikdy nebyli na americkém kontinentě, příhodná domácí situace, déle trvající absence naší společné zahraniční dovolené a tak dále. Poslední kapičkou byla upoutávka na další světovou výstavu v Dortmundu 2003, která díky krásným tanečnicím samby v kostýmech zvedla ze sedadel kde koho. Od té chvíle ale bylo jasné, že my dva s manželem nebudeme v Riu chybět, tím spíš, že do termínu cesty spadaly i moje narozeniny. No řekněte sami, nelákala by i vás oslava na jihoamerické pláži?

Když se mě kdosi poprvé zeptal, zda jedu do Ria se psy, měla jsem na tváři výraz s čitelnou pochybností o duševním zdraví dotyčného. Na evropské výstavě loni v Bratislavě po zisku Akimkova Evropského vítěze a po dalších dotazech více zahraničních vystavovatelů ve mně začal hlodat červík pochybností. Je to vážně tak bláznivé, vyrazit do Ria se psem? Zvládli bychom to? Neměla jsem v té době tušení, zda je to vůbec z naší republiky možné, jestli nespadáme třeba mezi státy s karanténou, jestli potřebujeme víza, jak dlouho se tam letí a podobné „nepodstatné“ maličkosti. S lehkým studem přiznávám, že moje znalosti o Brazílii končily na úrovni samby a světoznámého karnevalu, vyhlášené brazilské kávy a těžby drahých kamenů, o Riu jsem věděla snad jen to, že je jeho dominantou socha rozpaženého Krista nad městem, znala jsem pláž Copacabana a jen po očku jsem sledovala popularitu země, jako fotbalové super velmoci. V listopadu se na mě v belgickém Kortrijku, kde Gessi získala jubilejní 50. titul vítěz plemene, obrátil jeden ze známých reportérů a více konstatoval než se ptal: „S Gessi ale jedete do Brazílie určitě, že? Výstava by tam měla být moc pěkná.“ A mě najednou ta myšlenka už tak šílená nepřišla.

Asi není pochyb o tom, že psem, který nás mohl s nějakými teoretickými šancemi reprezentovat v daleké zemi, byla jen Gessi. Akimka jsem s omluvou ale sebekriticky vyloučila a na někoho z mladých jsem nenašla odvahu pro předpokládané vysoké nároky na dokonalost předvedení. S úsměvem jsem říkala, že se Gessi vlastně pojede podívat „domů“, protože je krví čistá američanka "Gingery´s". Výstavní výsledky nemá špatné, vystavuje se pěkně a jako pokaždé na světové výstavě bych zisk ocenění „výborná“ v očekávané silné konkurenci považovala za skvělý. To, co mě ale lákalo vůbec nejvíc, bylo zavystavovat si mezi profesionály, pocítit zdejší atmosféru a proběhnout se v americkém výstavním kruhu. Prostě zažít na vlastní kůži něco, co mi život nabídl a já to mohla využít. Taková šance se už nemusí opakovat.

S vědomím toho, že v Brazílii vládne profesionální systém vystavování a psi létají po celém kontinentě letadly tak často, jako u nás jezdí na výstavy autem, jsem o Vánocích prošla internet a získala první informace o tom, co nás může čekat. Předně vízová povinnost pro mě i manžela, domluva převážně v portugalštině (anglicky jen s obtížemi a sporadicky), kolem 15 hodin zaoceánského letu, časový posun vůči Evropě 5 hodin, teplé a velmi vlhké počasí (začátek místního podzimu), celkově nebezpečná situace ve městě, vysoká kriminalita (nenoste žádné prstýnky, hodinky, šperky, fotoaparáty …), běžně nezjistitelné veterinární podmínky pro psa. Než jsem na první lednovou uzávěrku zaplatila 60 USD za Gessi na obě výstavy, čekalo mě intenzivní telefonování. Veterinární správa, ministerstvo zemědělství, brazilská ambasáda, ministerstvo zahraničních věcí a už si ani nepamatuji, kde všude jsem recitovala svůj zestručněný nápad odletět na otočku se psem na světovou výstavu do Brazílie. Nikde se mi nepodařilo zjistit, co potřebuji k tomu, abych s Gessi nejen odletěla vybavena patřičnými doklady, ale abychom se také všichni v pořádku vrátili, protože Česko nemá s Brazílií uzavřenou tzv. fitosanitární dohodu o vývozu zvířat. Poslední instancí se mi stala až veterinární správa letiště Ruzyně. Ochotný a vlídný pan doktor mi našel a přerecitoval, co všechno je třeba, vybavil mě praktickými radami na cestu a popřál nejen příjemný pobyt, ale i hodně štěstí. Od té chvíle kdesi v dálce nesměle vykoukla možnost, že by se cesta mohla uskutečnit a že se Gessi po cestě do portugalského Porta zase proletí letadlem.

Mojí naprosto základní podmínkou pro přepravu Gesky bylo její cestování na palubě letadla se mnou. Kdyby měla jít do nákladového prostoru, nechala bych jí bez mrknutí oka doma. Propadnutí výstavního poplatku by bylo to nejmenší, o co bychom přišli a nemínila jsem fenku vystavit jakémukoliv většímu riziku. Manžel začal zajišťovat letenky a další legrácky na sebe nenechaly dlouho čekat. Naše letenky se podařilo zaknihovat poměrně snadno, pominu-li fakt, že se náš výlet termínově prodlužoval pro obsazenost letadel. Naše domácí situace nám bohužel neumožňovala zdržet se v Brazílii déle, než bylo nezbytně nutné, a tak jsme sháněli co nejdřívější let nazpátek. Odlet se začal rýsovat na 13. dubna večer, návrat kolem 20. dubna s jediným přestupem na trase z Prahy do Ria de Janeira ve Frankfurtu. Evropská část letu pod hlavičkou ČSA byla bez problémů, zato brazilský VARIG, oficiální partner světové výstavy, nám potvrdil psa na palubu pouze z Ria do Prahy a nikoliv z Prahy do Ria. Patová situace, kdy jsme požadovaný rozměr přepravky se psem na palubu zmenšovali až do velikosti vhodné leda tak pro akvarijní rybičku, se vyřešila až tři týdny před odletem! Ale vyřešila, a to díky skvělým dámám ve službách ČSA, kterým patří moje veliké poděkování za pomoc.

Na jarní část výstavní sezóny jsem naplánovala výstavy tak, aby si Geska ještě trochu zaběhala a zatrénovala. Z Anglie z Crufts jsem se ale v březnu vrátila s naprosto novými poznatky ohledně způsobů vystavování a od základů začala učit Gesku „americkým zvyklostem“. Jarní sluníčko jsme obě vyhlížely netrpělivě a vždy připravené k vycházkám, protože fenka nemohla jet do Ria jako bledulka. Předpokládala jsem totiž, že americká konkurence bude po americkém létě krásně opálená. Nemalou péči jsem věnovala fyzické kondici nás obou a vůbec celkové pohodě, abychom všichni cestovali s pocitem, že jsme pro dobrý výsledek udělali maximum. Jenomže to nejzapeklitější nás teprve čekalo.

S blížícím se termínem výstavy nabraly naše přípravy na obrátkách. Připravit fotky ve správné velikosti na víza, zjistit kde je brazilská ambasáda a kdy úřaduje, ověřit vše, co vše je třeba. Deset dní před odletem začal fofr. Brazilská ambasáda úřadovala v kratších hodinách, než bylo uvedeno na internetu, takže se podání našich víz o den zdrželo. Do vyřizování veterinárních podmínek padly Velikonoční svátky včetně pondělka před naším úterním odletem, takže vyřízení razítek jsme museli zvládnout poněkud výjimečnou cestou a za přispění ochoty všech, kterých se to týkalo. Začal oběh, nad jehož zvládnutím mi jde hlava kolem ještě teď: podat žádosti o víza na ambasádu (naše vyplněné formuláře, stažené z internetu nebyly těmi správnými, takže všechno přepsat a podat na těch správných – tiskopis se lišil ve dvou kolonkách s důležitostí barvy ponožek žadatele!); dojet do určené banky zaplatit poplatek za víza (číslo konta na webu nenajdete, dají vám jej na lístečku až na ambasádě a platbu v UDS musíte udělat hned); vrátit se zpět na ambasádu s potvrzením o platbě; dozvíte se, že na ambasádu musíte s doklady pro psa, které však není možné potvrdit dříve, než v den odletu; doklady musí být přeloženy do portugalštiny, potvrzeny veterinářem, městskou veterinární správou, konzulárním oddělením ministerstva zahraničních věcí a brazilskou ambasádou; Až při podání těchto dokladů vám oznámí, že i za psa je třeba zaplatit další částku v UDS v bance, a tak si zopáknete cestu do banky. K tomu manžel naštěstí včas zjistil, že v Riu de Janeiru je napětí jen 110V (nikoliv 220V jako u nás), čili tu nefungují naše fény, holicí strojky, nabíječky mobilů, baterií a podobně atd.. Do toho mi stále chybělo potvrzení o přijetí Gessi na výstavu, ačkoliv jsem brazilské pořadatele bombardovala e-maily pravidelně každý den. Přiznám se, že ještě na mezinárodní výstavě v Miskolci (dva dny před odletem) jsem byla smířená s tím, že Gessi nakonec neodletí. Chtěla jsem si světovou výstavu užít a ne riskovat za každou cenu.

Ačkoliv se to zdá zvláštní, v době největšího stresu a shonu se věci najednou začaly nějak řešit samy. Stihla jsem znalecký překlad Gessinčiných dokladů do portugalštiny včetně dalšího úředního potvrzení (bez něj by mi ambasáda překlad nepotvrdila, ale to jsem se dověděla až daleko později :)), tisk nových vizitek, oběhání veterin i všech předepsaných psích razítek, zakoupení nové přepravky správné velikosti, fénu fungujícího na slabší napětí atd. Čtyři dny před odletem jsme konečně drželi v ruce samostatné letenky i pro fenku na palubu, z Brazílie mi potvrdili přijetí Gessi na výstavu a v den odletu v půl dvanácté dopoledne jsem si z brazilské ambasády konečně odnášela poslední úřední dokument. Jak se zdá, už za pouhých šest hodin odletíme do Ria všichni tři!

Díl druhý - Z Prahy až do Ria!
Třináctého dubna večer nás kamarádka Lucka, která v době naší nepřítomnosti opatrovala domácnost i psíky, dovezla na letiště v Ruzyni. Odbavení proběhlo hladce a Geska, kterou jsem nechávala před cestou běhat tak dlouho, jak jen to bylo možné, s vesele vztyčeným ocáskem a samozřejmě na vodítku, chutě vyrazila po mramorové dlažbě směrem k místu našeho odletu. Chovala se vzorně, na udivené cizince se skoro usmívala a z dálky si pozorně prohlížela zboží ve Free shopech. V jedné z chodeb jsme potkali dvě zaměstnankyně letiště. "Jé číňánek!" ozvalo se jásavé zvolání jedné z nich. "Nejste vy paní Brychtová? A tohle je jistě Gessi!" Asi jsem se překvapením nezmohla na kloudné slovo. Ukázalo se, že nadšená paní je známou majitelky naší Belissky, od které bude chtít štěňátko, samozřejmě ví, že Gessi letí do Ria a přeje nám moc a moc štěstí! Bylo to poslední pohlazení po dušičce v naší republice. Nesmím samozřejmě zapomenout na všechny ty, kteří nám před cestou volali a posílali esmesky s tím, jak moc nám drží palce. Před dlouhým putováním do neznáma bylo každé milé slovo jediným lékem na nejistotu. Díky kamarádi! Gessi se u vstupu do letadla sama uložila do přepravky a až do Frankfurtu spala jako nemluvně.

Náhoda a štěstí tomu chtěly, že jsme ve Frankfurtu dostali místenky na první řadu dvou sedadel, kde je nejen více místa na nohy, ale také jeden z pultíků pro přebalování dětí, takže Geska nemusela být (kromě vzletu a přistání) na zemi, ale sídlila v přepravce na stolečku a sledovala dění. Tedy sledovala dění, to zase tak moc ne, protože po večeři v půl jedenácté letadlo potemnělo a všichni spali sladce až do rána včetně naší psí holčičky. Pravda, v noci jsem si Gesku dala na klín, kde pod dekou prospala většinu času v luxusním pohodlí, slastně stulená v mé náruči. Po přesunu času (o 5 hodin zpět) jsme po páté hodině ráno zahlédli z okénka sochu Krista a než jsme se nadáli, dosedlo letadlo na plochu mezinárodního letiště v Riu de Janeiro. Teplota 24°C, lehce oblačno se sluncem, vlhko.

Celníci od nás vybrali imigrační lístky, do kterých se zapisuje i cestující pes, jeho "výrobní číslo a model", Hanuš šel shánět kufr a já zdejší kancelář Ministerstva zemědělství. Našla jsem jí podle šipek snadno. V místnosti seděl jediný pán. Na pozdrav v angličtině reagoval portugalsky a ukázalo se, že jiná řeč už s ním nebude. Naštěstí jsem byla vybavená kopiemi všeho, co mi mohlo pomoci v komunikaci a dotyčný nad propozicemi Světové výstavy pochopil, že mu přijeli další zákazníci. Převzal si ode mě pracně vyběhaná razítka a potvrzení, z očkovacího průkazu ho zajímala jen fotka Gessi. Složku dokumentů si strčil pod paží, ukázal rukou kamsi do prostoru letiště, utrousil něco jako "konfirmádo" a zmizel. Po dvaceti minutách jsem začala být lehce nervózní, jestli jsem se nestala obětí první loupeže. Doběhla jsem k Hanušovi, který už stál s kufrem a manželi Dvořákovými z redakce Světa psů před celníky a informovala ho o neradostném vývoji situace. Vrátila jsem se do kanceláře k Gessi a čekání pokračovalo. Za dalších deset minut sice pán dorazil, ale byl to někdo úplně jiný a bez papírů! Kupodivu jsme se domluvili trošku anglicky a on porozuměl tomu, že postrádám jeho kolegu se svými dokumenty. Pokýval hlavou, že je mu to jasné a odešel směrem, kterým před 45 minutami odkvačil jeho předchůdce. Sedla jsem si odevzdaně do kanceláře a pomyslela si, že nám to opravdu  vesele začíná. Světe div se, pánové nakonec přišli zpět oba, ten první i s našimi dokumenty. Vzápětí jsem zjistila, že mou pečlivě opatrovanou složku potvrzení rozešil (kulaté razítko, nekulaté razítko), několikrát vše oxeroxoval a v asi sedmi hromádkách přinesl zpět. Blízka infarktu jsem sledovala, jak dotyčný přehazuje lejstra po stole jako škatulata šaktulata hejbejte se, jak je bez zřejmého systému dává k sobě a různě sešívá. Rozuzlení na sebe nenechalo čekat. Na stole mu zbylo sedm hromádek dokumentů a jeden list s nejcennějšími originálními razítky z ambasády! Naštěstí si nechal posunky vysvětlit, kam list patří a další svorkou ho vrátil na původní místo. Na jiných sedm papírů nabušil razítka, podepsal se a s originály a s jedním balíčkem kopií mě poslal k odbavení směrem ven.

Hanuš se mezitím statečně dohodl, nevím jak, s přítomnými samopalníky, že bez své "wife" se z letiště nehne a dokonce dorazil za námi k odbavení. Přítomní úředníci si nechali ukázat Gesku (prošla se vesele po dlouhém stole a znuděně sama zalehla zpět do přepravky), odebrali mi očkovací průkaz, letenku pro psa, kopie veterinárních osvědčení a zmizeli stejně, jako pracovník Ministerstva. Že by to tu bylo národním zvykem? Za námi dorazila slovinská majitelka dvou samojedů. Splavená námahou, rudá vzteky a se slzami na krajíčku. Vláčela sebou dva obrovské boxy (Vari kennel) se psy, výstavní klec, potřeby pro psy, své věci a další zavazadla. O přístupu místních úředníků se vyjadřovala nepublikovatelným výrazivem. Po další čtvrt hodině jsme byli konečně všichni propuštěni z úřední mašinérie a poprvé se nadechli tropického, jižně amerického ovzduší. Po příchodu do příletové haly nás čekalo milé překvapení v podobě česky mluvící průvodkyně, která nás přijela nejen vyzvednout a posléze ubytovat, ale také s námi absolvovala některé výlety, přišla nám fandit na výstavu a především nám pomohla domluvit vše, co bylo nutné. Díky ní byl náš pobyt o mnoho snazší, klidnější a také zajímavější. Prostě dobrá česká duše na svém místě!

První starost, kterou jsem však v Riu měla, bylo vyvenčení Gesky. Omluvila jsem se naší malé společnosti, bafla fenku do náruče a hurá z haly ven hledat travičku. Pod nedalekým mostem jsme našly zelené místečko a hned u něj i pár stébélek. Geska je nedůvěřivě očichala, pak na ně pomalinku položila packu a cukla. "Vždyť to není měkoučké jako u nás doma", postěžovaly si její oči. "Ježišmarjá dělej Gessi, jinou trávu tady vyrábět neumějí a ty jsi celou dobu nečůrala!", zasténala jsem v zoufalé předtuše obvyklých cirátů s venčením. Fenka si opovržlivě odfrkla, zacouvala a loužičkou raději podepsala místní písek! 

V osobní dodávce jsme se vydali na hodinovou cestu přes Rio de Janeiro k našemu hotelu Atlantico Sul, který se nacházel až na západním okraji města, zato přímo u oceánu a v klidnější městské zóně. Ubytování proběhlo skvěle, pokoj byl vybaven standardně a ani napevno zabudovaná sprcha u stropu nás nevyvedla z konceptu. V tomhle vedru budeme stejně pod vodou každých pět minut. Unavení po cestě jsme jen pořádně vyvenčili ("Kakat na té píchavé trávě, to ale fakt nemyslíte vážně, že ne?!") a nakrmili Gesku a po první sprše zapadli na dvě hodiny do postele. V deset hodin dopoledne nás čekal první opravdový výlet do Ria!

Díl třetí - Cukrová homole a krásy Ria
Na prvním výletě s námi Gessi nebyla, protože pejskové na kopec, zvaný Cukrová homole, lanovkou nesmějí. Mám ale za to, že jen co za námi zaklaply dveře hotelového pokoje, který jsme předem vychladili klimatizací na přijatelnou teplotu, spokojeně se rozvalila přes celou postel (letiště 2 x 2 metry) a s ulehčeným výdechem "Konečně pohodlí", prospala dopoledne. My s manželem jsme se díky českému výkladu naší průvodkyně rychle zorientovali, co kde v Riu zhruba je. Po pobřeží Atlantiku a kolem přírodní rezervace jsme vjeli taxíkem do města, prohlédli si pláž Copacabana, viděli řadu zdejších pamětihodností a také neuvěřitelný kontrast mezi bohatou a chudou tváří města. Pro sedmimilionové město jsou velkým problémem chudinské čtvrti, ve kterých žije přes 50 tisíc obyvatel. Přístřešky jsou postaveny od papundeklu přes prkna až po vlnitý plech a životní úroveň je pro Evropany téměř nepředstavitelná. V době našeho pobytu zrovna vypukly vážné nepokoje mezi dvěma drogovými gangy a tak se během noci stala z chudinské čtvrti nejpřísněji policejně střežená oblast. O vojáky se samopaly nebyla nouze a policejní hlídky jsme viděli na každém rohu. Pokud se nepletu, pak stručná zpráva o situaci proběhla i v českém tisku. Nicméně turistických míst se díky bezpečnostním opatřením události nedotkly a my jsme si tak mohli vychutnat krásy města plného paradoxů. Pohled z Homole na Rio a na protější kopec Corcovádo byl úchvatný, jen socha Krista se nám vytrvale schovávala do mraků. S manželem jsme ale byli klidní. Pokaždé, když někam cestujeme na výlet, udělá se krásné počasí. A tak díky trpělivosti mého muže vznikla i fotka, kde mi slavné Corcovádo trůní v dlani! Pečlivě uschovaná jízdenka z lanovky mi bude dlouho připomínat, kde, jak neuvěřitelně a jak fantasticky jsem v roce 2004 slavila narozeniny!

První den na výstavě 

Pokračování zase až zítra …(přednost mají reportáže do časopisů s pevnou uzávěrkou).
Těšte se na fotky peruánů a mexičanů! 

Ze soutěže CCD v kruhu.

Čínský chocholatý pes - Chinese Crested Dog
CACIB 16.4.: Adrian Landarte (Uruguai)
WDS CACIB 18.04. David Ojalvo (Argentina)

Bitch: Gessi Modrý květ - hairless
Result: 2x Ex. 1, 2x CAC, 2x CGC, 2x CACIB, World winner 2004,
2x Best Bitch, 2x Best of Opposite Sex (BOS), Champion of Brazil
Owner: Libuše Brychtová, Czech republic

Dog: Whak the Weird von Shinbashi - hairless
Results: 2x Ex. 1, 2x CAC, 2x res. CACIB, Champion of Brazil
Owner: Sascha Köber/ A. Demski, Germany

Dog: Bayshore´s Paten Pending - hairless
Results: 2x Ex. 1, 2x CGC, 2x CACIB, World winner 2004, 2x Best Dog,
2x Best of breed (BOB), Best in Group 3 (at CACIB show 16.4.2004)
Owner: Maria Elena Fernandez Lobeira, Mexico

* Tady najdete on - line výsledky všech plemen z obou výstav v Riu.

22.04.2004 - Ing. Libuše Brychtová, foto: Ing. Hanuš Brychta