Národní výstava (CAC - National dog show)

Palma de Mallorca - Baleárské ostrovy (Balearic Islands - Spain) - 14. 5. 2005

Jak to začalo?
Na počátku všeho byl docela nevinný e-mail v mé poštovní schránce: "Ahoj, nasel jsem zajimavou vystavu ve spanelsku - 14.5 narodka a 15.5. mezinarodka na mallorce v palma de mallorca. Libuska by tam mela letet uz povinnosti, ze na katalogu budou nahacci ;-) Zdravi Jakub" A u mejlíku byl přiložený obrázek propagačního plakátu výstavy. "Páni", řekla jsem si, "takovouhle šanci na propagaci číňánků, to bych si asi vážně neměla nechat ujít."  Když jsem pak shlédla návrh na rozhodčí pro IX. skupinu FCI (sobota Norman Huidobro Corbet ze Španělska, který dal Gesce loni v Bosně BOB a na neděli Christopher Habig z Německa, kterého jsem zatím u číňánků nezažila) usoudila jsem, že by se tahle šílenost možná dala zrealizovat. Ke všemu jsme na Mallorce před více než deseti lety strávili dvě krásné dovolené a příjemné vzpomínky na tehdejší výlet do Palmy na sebe nenechaly dlouho čekat. Manželovi jsem posléze při první vhodné příležitosti nenápadně naznačila, že by při jeho pracovním vytížení akutně potřeboval pár dní dovolené... což takhle na Mallorce... v teple... v květnu... s Gessi? Drobný háček byl jen v tom, že se ve stejný termín konaly tři výstavy v maďarském Szilvásváradu a tam jsem chtěla jen s Codýskem, především kvůli pondělní klubové výstavě ATK a také kvůli rozhodčí z Austrálie, jejíž posudek mě zajímal. S rébusem mi pomohla Jitka Hořáková a Martin Bastl, kteří byli ochotní přibrat Codýska ke své části výpravy a Martin se uvolil býti mu handlerem při všech třech soutěžích. Rozhodnuto! Cody pojede do Maďarska a Geska poletí do Palmy!

Co bylo nutné udělat?
Hm letět. Ono se to lehko řekne, ale hůř uvádí do praxe. Nejprve jsem začala pátrat, jaké případné veterinární potíže nás při cestě na ostrov čekají, protože náročnou zkušenost s loňským výletem do Ria de Janeira jsem opravdu nemínila podstoupit znovu. Naštěstí Baleárské ostrovy, kam patří i Mallorca, patří Španělsku, Španělsko patří do Evropské unie a ejhle, cesta byla nečekaně volná a až podezřele snadná. Báječný, ochotný a vždy dokonale informovaný pan doktor na veterinární stanici letiště Ruzyně mi potvrdil, že pas s očkováním je dostatečným dokladem pro účast fenky na výstavě. Druhou částí problému se ukázala přeprava Gesky letadlem, protože jak už s mých reportáží asi víte, náš pes do zavazadlového prostoru prostě nepatří. To raději nikam nepojedeme. Začalo tedy kolo vyjednávání se společností Smart Wings o povolení přepravy psa na palubě. Ještě tuším do února tohoto roku bylo vše bez problémů a psíci létali na palubě s majiteli, od té doby však uvedený přepravce psy na palubu nebere. Nebýt zlaté paní Čermákové a jejích ohromných zkušeností, ochoty a pomoci, na Mallorku bychom neletěli. Pomohla nám vyřídit naše letenky a domluvila i Gessinčino cestování na palubě letadla. Teprve potom jsem prostřednictvím on-line přihlášky na internetových stránkách baleárské kynologické organizace Gesku přihlásila, do e-mailu vložila naskenovaný rodokmen, diplomy šampionátů a doklad o platbě a elektronicky vše odeslala na Mallorku. S nadšením konstatuji, že uvedený postup byl nejen pořadateli doporučen, ale byl také plně funkční a Geska se na výstavu bez problémů dostala (všimněte si, že elektronické přihlašování funguje už i na Baleárských ostrovech, zatímco u nás ještě ne.... Nemáme náhodou v té naší kynologii co dohánět?).

Co nás čeká? 
 V neděli před úterním odletem jsem pro jistotu poslala na Mallorku zdvořilý e-mail s prosbou o potvrzení přijetí Gesky na výstavu. Odpověď mi e-mailem sice nepřišla zato mi v pondělí ráno zavolal přímo prezident zdejšího kynologického svazu. Překvapilo mě to tak, že jsem se málem polila ranní kávou. Krásnou angličtinou mi sdělil, že Gessi je řádně přijata, vše je v pořádku a že se na nás těší. Vysvětlil mi kde najít místo výstavy a srdečně jsem se rozloučili. Z údivu a potěšení nad tak vstřícným přístupem jsem nevycházela celé dopoledne. Když jsem pak v pondělí večer chystala doklady pro naší cestu, vytiskla jsem si i propozice výstavy. Jejda, máme nečekanou změnu nedělního rozhodčího! Místo jména Christopher Habig jsem četla u IX. skupiny jméno Sigurd Wilberg, Norsko. No nazdar! Nic proti norským rozhodčím, ale se seveřany všeobecně nemám zatím nejlepší zkušenosti (až na čestné výjimky, samozřejmě). Vložila jsem jméno rozhodčího do vyhledávače a čekala, co mi internet nabídne. Ukázalo se, že pán je Nor zřejmě jen občas (ve skutečnosti jen národností), neboť jsem ho častěji našla posuzovat na anglických výstavách! Jeho doménou se na první pohled zdáli být knírači a molossové. Ani podle fotky, kde stál mohutný, téměř dvoumetrový pán, nevypadal na přívržence malých "fifinek" z deváté skupiny FCI. "No, co se dá dělat. Třeba zdání klame", řekla jsem si a dobalila naše zavazadla. Dvoje oblečení do kruhu a dvě finálové kombinace, kosmetika pro Gessi, fén, ručník..., naše oblečení na šest dní, boty omezeny na minimum. To všechno přesto vydalo na kufr a malý batoh na záda, přičemž jsme museli připočítat přepravku s Gessi a manželovu brašnu s fotografickým vybavením. Do batůžku jsem nabalila hlavně věci pro Gessi, bez kterých bych se na výstavě neobešla (naše i psí doklady, kosmetiku, výstavní vodítko, piškoty, hřebeny a fén) kdyby náš kufr náhodou do Palmy nedorazil. V takovém případě bych vystavování odbyla v tom, co jsem měla na sobě. Kamarádka Lucka se ujala hlídání zbytku smečky a v úterý večer nás odvezla i na letiště. Naše cesta za zajímavými zážitky mohla začít.

Letíme!
Jakmile Gessi nabrala do nosánku vůni letiště, rozzářila se jí očka. Miluje cestování. V letištní hale nás ale čekalo první překvapení. V našem letadle cestoval i statný boxer a Geska byla druhým psem, kterého nám v první okamžik nechtěli povolit na palubu. Až telefonát na odpovědné místo vše zachránil a Geska měla cestu na nevšední výstavu otevřenou. Let ve 2.30 v noci s přistáním před pátou hodinnou ranní proběhl bezvadně. V Palmě nás přivítalo teplé počasí a ještě noční tma. Manželův nápad na propůjčení auta na celou dobu našeho pobytu se ukázal jako geniální (on má totiž samé geniální nápady, vyjma těch, které doplňuji já :)) Malý černý a téměř nový Opel Corsa nás čekal nedaleko letištní haly. Až potud vše probíhalo hladce. Půjčovna aut nám automaticky předala i mapu Mallorky a hlavního města Palmy. Chyběla na ní jediná maličkost. Zakreslené hotely a podrobnější rozpis většinou jednosměrných uliček města. Noční přílet měl ovšem svou výhodu. Ulice byly aut i lidu téměř prázdné, takže mé občasné vzdechy, že opravdu nevím, kde to zrovna jsme, řešil manžel zpomalením jízdy a zastavením pod nejbližší lampou (v autě se nám totiž do konce pobytu nepovedlo odhalit tajemství zprovoznění vnitřního osvětlení, proto jsem v mapě víc lovila prstem, než četla). Náš hotel jsme na poprvé úspěšně minuli, což jsme ale zjistili až druhý den za světla. Po několikerém prokličkování okolí jsme k němu přijeli víceméně náhodou a z úplně opačné strany, než by logické řešení vyžadovalo. Parkování v úzkých uličkách probíhalo po všechny dny systémem: Zastav kde můžeš! Záhy jsem pochopila, proč má 90% všech aut odřené nárazníky.

Hotel "Horizonte"
I přes pokročilou ranní hodinu nás v recepci vlídně přijali, bez problémů zapsali (najít hotel, který bere psy nebylo až tak snadné!), vydali nám klíč a pan recepční nám popsal, jak se dostaneme k našemu pokoji: "za recepcí po schodech dolů, doprava do baru, přes bar projdete na terasu, kolem bazénů, přes most ke druhé budově, na střeše najdete výtah a dojedete do třetího patra." Rozuměli jsem mu všechno, ba i cestu jsme si pamatovali, jen při průchodu potemnělým barem jsme nemohli najít dveře na terasu a ony schody k bazénům. Naštěstí to pana recepčního napadlo, došel za námi a ochotně nám otevřel dveře ve skleněné stěně, které bychom bez jeho pomoci nenašli ani náhodou. U bazénů se nám otevřel úchvatný pohled na přístav Palma se Mallorca, jehož provoz jsme pak mohli sledovat v následujících dnech dosytosti. Zmíněný most byl dřevěný a vedl přes ulici s běžnou dopravou. Na další terase jsme našli kýžený výtah a během pár minut už Gessi chroupala pár granulek za odměnu po noční cestě. My s manželem jsme se zanedlouho zachumlali do postelí, abychom hnedle zjistlili, že nás čeká zpestření pobytu. Lehké přitulení před spánkem se nám málem stalo osudným, protože se postele nečekaně rozjely! Byly na kolečkách a bez brzd. Až druhý den jsme je z obou stran zakotvili nočními stolky, ale o stabilitě tohoto pokojového vybavení, se dalo s úspěchem kdykoliv pochybovat.

Pátek třináctého...
Páteční ráno nám připravilo několik zážitků. Prvním byl pohled z okna na balkon (přesněji z vyhřáté postele rovnou do nedalekého přístavu) jehož panorama se zakotvenými obřími loděmi a vycházejícím sluníčkem bylo prostě úchvatné. O zvýšení adrenalinu během snídaně se mi postaral Martin Bastl, když mi z Prahy napsal: Nechci vám kazit náladu ale do Maďarska nejedeme, Jitce se rozbilo auto. To je pátek třináctého!" Představa propadnutí poplatků pěti psů přihlášených na tři výstavy mě mírně řečeno nenadchla, ale zkuste zařizovat náhradní dopravu do Maďarska, když jste na vzdáleném ostrově. Odepsala jsem mu něco v tom duchu, že asi těžko skočím na nejbližší letadlo abych došla Hořákovou zmlátit osobně, ale ve skutečnosti jsem měla malou dušičku. O to větší byla moje důvěra k Jitce, které jsem prostě věřila, že to zvládne. A zvládla, za což jí patří můj obdiv i dík. V poledne mě z odpočinkového klimbání na sluníčku probudila SMS, že se výprava do Maďarska konat přece jen bude. Ulevilo se mi a od té chvíle jsem si začala užívat krás kolem sebe. Gessinka si spokojeně vyvalovala bříško na sluníčku a spolu s námi chytala sluníčko. Do večera ztmavla o dva odstíny a na výstavu už nemusela "za bělobu". Krásné počasí, hotelová terasa, výhled na celou Palmu a přístav se nám postaraly o nevšední program, korunovaný večeří v nedaleké restauraci. Zbývala už je maličkost, kterou jsme chtěli vyřešit ještě týž ten. Najít výstaviště a naučit se k němu bezchybně dojet. Palacio Municipal de Desportes Son Moix byl pojem, který nám nic moc neříkal a mapa Palmy ho opět neevidovala. Recepční v hotelu nám ale opět ochotně poradil kudy vyjet kousek z centra města a dokonce i věděl, že se ve městě výstava koná (bodejť ne, když to byl 24. ročník, což jsem se dočetla až v Praze na cedulce jednoho z pohárů). Na třetí pokus jsme výstaviště našli (porovnala jsem obrázek z internetu se skutečností a i název se shodoval) a při zpáteční cestě jsme prověřili kratší a snadnější trasu našeho zítřejšího příjezdu. Rovnou dodám, že v neděli už nám cesta ke sportovnímu paláci trvala pouhé 4 minuty! Bezchybným návratem k našemu hotelu a náhodným snadným nalezením parkovacího místa před hotelem jsme zakončili náš poslední den před výstavou. V hotelovém pokoji nás přivítala do růžova vyspinkaná Gessi a hřmící diskotéka! Ta, jak se naštěstí ukázalo, probíhala na lodi v přístavu a loď během půl hodiny odjela dělat kravál na širé moře, čímž byl náš spánek zachráněn.

Gessinka a venčení
Těm, kdo znají naší Gessi nemusím líčit, jaké potíže přestavuje venčení fenky za vlhka, v dešti, v zimě, na asfaltu, na betonu a bez travičky.  Po pobytu na Mallorce musím přidat ještě trávník s drobnými píchavými kuličkami, které padají z některých zdejších jehličnatých stromů. Gesce jsem našla jediný možný blízký koutek na venčením, kde byla travička, a to v rohu hotelového komplexu za kontejnerem s odpadem ze zahrad. Jenže ouha, v trávě byla poschovávána spousta miniaturních šištiček s bodlinami, které si nezadaly s kaktusem. Venčení probíhalo tak, že Geska napoprvé vběhla nadšeně na trávník, po letu se vyčůrala a pak se vrátila střídavě zvedající všechny čtyři tlapičky. Příšerné kuličky, které jsem překřtila na Critters, byly všude a držely se jí v chlupech na nožkách. Následovalo vyndávání a boj s těmi, které se pro změnu přichytili na mém oblečení. Při dalším venčení už Gessi udělala jen jediný krok za kraj obrubníku a čůrala hned na nejbližší stébélka. Výsledek se rovnal nule, kuličky jsme vyndávali stejně i v následujících dnech a to po venčení u hotelu i na výstavišti. Čtvrtý den nerovného boje s tímto způsobem rozmnožování stromů jsem měla dojem, že by mallorčané měli mít tuhle píchavou potvornost ve státním znaku. Gessi měnila výrazy podle toho, kolik přírodního nákladu se jí přichytilo na nožky. Začínala u "Jejda to to píchá" až po zoufalé "Ihned mě zachraňte nebo mě to zabije!" Pobyt však přežila zato já si z prstů tahám pinzetou miniaturní bodlinky ještě teď...

Sobota - Národní výstava o Pohár města Palma de Mallorca
Po pohodové snídani a venčení jsme Gesku čerstvě vykoupali, aby byla krásná. Sprcha, samozřejmě zabudovaná nahoře ve zdi!, už nás po mnoha zkušenostech nemohla překvapit a manžel vzal tenhle druh místního folkóru s humorem sobě vlastním. Při fénování si čubinka zvědavě prohlížela z okna provoz v přístavu a krásně držela. Sbalení jsme byli během chvilky v devět hodin jsme volně vyjeli k výstavišti. Parkování proběhlo bez problémů, vždyť čtyřstovka přihlášených psů znamená jen malou krajskou výstavu. Ovšem fronty se vyskytují i na Mallorce a tak jsme se k přejímce propracovali až po půlhodině na sluníčku. veterinární prohlídka proběhla bleskově a hladce. Obálka s mým jménem (našla se pod L jako Libuše, nikoliv pod B, jako Brychtová) obsahovala i katalogová čísla na oba dny, přičemž veterinář na číslo z onoho dne napsal svůj podpis, stvrzující vstup psa na výstavu. Dostali jsme také katalog a to jeden na oba dny, přičemž každá z obou výstav byla vytištěna z jedné strany. Jak nápadité a úsporné! Na samostatné stránce A4 obdržel každý majitel rozpis kruhů, jmen rozhodčích a přesný časový rozvrh plemen, který byl po obě výstavy dodržen na minutu přesně. Hned tehdy jsem zjistila, že nás opět potkala změna rozhodčího a místo očekávaného Normana Huidobro Corbeta nás bude posuzovat přímo prezident FCI pan Müller. Vzápětí mi došel dech podruhé, když jsem zalistovala katalogem a zjistila, jaká konkurence nás čeká. Na výstavu bylo přihlášeno pět číňánků, z toho tři finští, jeden z Gibraltaru a naše Gessi. Sešli se tři psi a dvě feny, přičemž Gesku čekala soutěž, jakou jsem vskutku nepředpokládala. U fen byla obsazena jen třída šampionek, ale ta stála za to. Proti Gessi měla nastoupit překrásná bílá powderpuff fenka Ich. Sun Dan I´m So Funny, kterou obdivuji od prvního momentu, kdy jsem jí spatřila. Téměř ihned jsem si vzpomněla, že fenka loni vyhrála ve Španělsku Super Best in Show a umístění jí zdal právě náš dnešní rozhodčí. Přiznejmě si na rovinu, že to nebyly nijak zářivé vyhlídky, zejména proto, že stejná konkurence byla nahlášena na oba dny a druhý den čekal finskou fenu norský rozhodčí... "Inu co", řekla jsem si, "zasoutěžit si a být poražena tak krásnou fenkou zaručeně není ostuda." Nebudu vám lhát, klidná jsem opravdu nebyla. Na řadu jsme šli jako úplně poslední plemeno celé výstavy ve 14.30 odpoledne. Mezitím jsem se uklidnila a špitala Gesce do ouška, že bud moc šťastná, jen když se pěkně předvede a netrhneme si ostudu. Jenomže osud měl s námi jiné záměry. Asi pět minut před půl třetí už bylo víc než jasné, že nám žádná konkurence nepřijela. Až do našeho nástupu do kruhu jsem tomu nevěřila. Geska si tedy klidně oběhla kolečko a byla posouzena jako řada jiných osamocených zástupců svého plemene. BOB dostala vůbec poprvé ve svém, životě bez boje se soupeři. I tak jí pan Müller nic neodpustil a posoudil jí stejně precizně a podrobně. Dobrý trénink. Než jsme se nadály bylo po soutěži a já najednou zjistila, že mě předvedení Gesky bez možnosti porovnání se soupeři vlastně netěší. Snad si tedy pěkně zasoutěžíme alespoň ve skupině.

Sobotní finále
Skupiny FCI měly na Mallorce velmi rozdílnou kvalitu a počet obsazení, ostatně jako jednotlivá plemena vůbec. Už když jsem ráno procházela okolí stadionu, bylo někdy obtížné některá plemena poznat přesně. Všeobecně špatná úroveň patřila plemenům loveckým, až na pár výjimek. Mnoho jedinců by u nás nedostalo ani velmi dobrou. Poměrně slušné byly skupiny I, II a III., jezevčíci dostali BOB pouze dva, pátá skupině byli k vidění pěkní husky, v neděli krásný pomeranian, ale jinak je doplnili  dva portugalští podengové.Desítka také předvedla jen dvě plemena s udelěným BOB (španělského galga a afgánského chrta) a nejsilněji byla obsazená skupina devět. Jak jinak při mém štěstí, že? Byl tu bišonek, cotonek, lhasa apso, francouzský buldoček, havanský psík, obě čivavy, asi tři pudlové a čínský naháč. K posuzování společenských plemen byl vybrán španělský rozhodčí Norman Huidobro Corbet. Nástup se Gesce povedl a po krátkém posouzení všech jedinců vybral pan rozhodčí finálovou trojici včetně Gesky a ostatním poděkoval. Třetí místo pro nás bylo v česko-španělském trojboji krásným umístěním. Až druhý den ráno jsem se dověděla, jaké mě potkalo štěstí, že se Gessi vůbec vešla na stupně vítězů, protože "na jejím místě obvykle stává Někdo jiný". Docela jsem se tím pobavila. V každém případě se nám finálové umístění "na bedně" postaralo o pěkný večer a také o krásné fotky z terasy našeho hotelu při dokonalém počasí. Vítězný bišonek z naší skupiny pak obsadil třetí místo v Best in Show za jorkšírem (res. BIS) a sibiřským husky (BIS). Před odjezdem z výstaviště se nám dostalo nejen gratulací od diváků, ale také mi jeden z pořadatelů sdělil, že "zítra tu bude určitě víc naháčů". Dost jsem se v duchu divila. Že by finská majitelka po dnešní absenci přiletěla jen kvůli jediné výstavě? Odpověď jsme měli znát už druhý den...

Pokračování na CACIB Palma de Mallorca 15.5.2005

Čínský chocholatý pes - Chinese Crested Dog
Posuzoval /Judge: Hans Müller  (Švýcarsko - Switzerland)

Baleárské ostrovy- Kennel club

18.05.2005 - text. Libuše Brychtová, foto: Hanuš Brychta