Mezinárodní výstava

Gradiška - Bosna a Hercegovina- 1. září 2002

Na výstavu do Bosny a Hercegoviny jsem se dlouho těšila. Přestože to ve své podstatě byla velmi hezká akce, vrátila jsem se odtamtud dost otřesena a týden mi trvalo, než jsem byla schopna o této akci něco napsat. Říká se: "Konec dobrý, všechno dobré. "Jenomže, co když je tomu přesně naopak? Vezměme to ale pěkně postupně. Výstavu jsem přihlašovala e-mailem. Ještě týž den mi přišla neskutečně zdvořilá odpověď, že mi s velikým potěšením sdělují, že moji psi byli přijati na výstavu v Gradišce, že se velmi těší na české přátelé a máme-li nějaké dotazy, jsou připraveni je zodpovědět. Na dotaz, zda-li je na jejich výstavě soutěž o nejlepší štěně odpověděli, že štěňata budou posouzena pouze v baby třídě, ale do další soutěže nepokračují. Proto jsem se rozhodla ušetřit 25 euro a nehlásit naháčka Irwina, který tu měl mít výstavní premiéru. Na takovou "šílenou" akci jsem se samozřejmě nevydala sama autem, ale spolu s ostatními nadšenci autobusem. Cesta přes rakouské, chorvatské, slovinské i bosensko-hercegovinské hranice prošla naprosto bez problémů. Pouze v Bosně si, jak jsme si již v balkánských zemích zvykli, celníci řekli o plechovky s pivem, aby nás bez průtahů pustili. Předem jsme byli upozorněni, že zde ještě není všude odminováno, ale na hlavní cestě jsme na žádnou minu nenajeli. Protože jsme Bosnou projížděli ještě za tmy a všichni jsme pospávali, cesta se zdála být příjemná.

Ráno jsme stanuli před stadionem "Kozara", kde se výstava konala. Protože dění ještě nezačalo, nechtěli nás pustit dovnitř. Pod záminkou, že jdeme zaplatit za psy, jsme si prosadili vpuštění dovnitř. Do výstavní kanceláře jsme mohli vstupovat pouze po jednom a bez psa. Pes musel zůstat s ostatními před výstavištěm, jednotlivec pak prošel veterinární kontrolou bez psa, musel však předložit očkovací průkaz. Veterinární služba se nám vysmála kvůli očkovací látce proti vzteklině s označením Nobivac, neboť tím se prý nikde ve světě neočkuje. Nebrala bych však za příliš směrodatné, že zrovna v Bosně očkují něčím jiným. Předávali si očkovák mezi sebou a s úsměvem kroutili hlavami. Po té bylo možno uhradit poplatek a znovu se vrátit před výstaviště, aby mohl jít další vystavovatel dovnitř. Pak výstava začala a mi jsme mohli veterinární kontrolou projít i se psy bez jakékoliv kontroly. Byla to první mezinárodní výstava, která se zde konala po rozdělení území, a tak bylo přihlášeno pouze 335 psů. Vynechám-li sousední Jugoslávii a Chorvatsko, byli jsme zde jediní cizinci. Výstava se konala na fotbalovém hřišti s nádherně udržovaným trávníkem. Již brzy ráno zde bylo vytyčeno několik kruhů. Když jsme se k nim chtěli nahrnout, byli jsme upozorněni, že se trávník nesmí poničit, tudíž na něj nesmíme s klecí vjet a i my sami se máme pokud možno zdržovat na písčité ploše v okolí a na zelený pažit vstupovat pouze při posuzování. Nejdříve mi to přišlo dost divné, ale když jsem si po chvíli všimla, že místní diváci vozí své děti v tzv. golfových holích po trávníku a nechávají za sebou pěknou spoušť v podobě odlétávajících drnů, pochopila jsem. Celou IX.a X. skupinu FCI posuzovala jugoslávská rozhodčí paní Evica Mišič.

Čínský chocholatý pes pes

Pominu-li podivný ranní vstup, výstava byla velmi pěkně zorganizovaná, poháry od sponzorů hezké a veliké a pořadatelé nám velmi ochotně zodpovídali veškeré naše dotazy a zvali nás na své další výstavy. A protože se většina českých psů umístila i ve finálových soutěžích, vraceli jsme se k autobusu s velmi příjemnými pocity. Tady ale vše hezké končí. Přišla totiž ledová sprcha skličujících pocitů. Když jsme začali nakládat své věci do zavazadlového prostoru, přiběhl k nám nějaký místní člověk s dotazem, zda-li nemáme láhev vody, že nechal v autě psa a on mu zkolaboval. Vodu dostal a pohledem jsme ho následovali do blízkého parku, který byl pouze přes silnici. Psa poléval vodou, ale i na dálku bylo vidět, že to nezabírá. Vložila jsem se tedy do celé akce a šla psího nešťastníka obhlédnout. Byl to žíhaný pitbul nebo staford a nedýchal. Pokoušela jsem se o masáž srdce, čím dál, tím zoufaleji, až bezvládné tělíčko nadskakovalo a budilo marnou naději vracejícího se života. Ale bylo již pozdě. Posílala jsem majitele pro veterináře, ale ti prý hned ráno po přejímce odešli. To zřejmě po té, kdy se tak dobře pobavili nad našimi očkovacími průkazy. Přestože já jsem byla zcela zoufalá nad marnými pokusy, pán byl v klidu a říkal, že přinese kávu a pes vstane. Po té, co se mé oživovací pokusy nezdařily, pán do psa strčil nohou, aby se ujistil, že vážně není naděje!!! Ani se k němu nesehnul. Když pochopil, že je konec, začal mi polévat ruce vodou, neboť jsem je měla plné chlupů. V tu chvíli jeli okolo místní cikáni na voze taženém koníkem. Situaci obhlédli, zastavili a posedali si kolem bezvládného psa do trávy. Myslím, že moje fantazie nebude příliš bujná, když napíšu, že na bezvládné tělo asi čekali. Po té majitel psa bez mrknutí oka nasedl do auta a sám ujel, zatímco mrtvolka zůstala ležet v parku pod stromem. Nechápala jsem jednání majitele. Když neměl ke zvířeti vztah citový, mohl k němu mít vztah alespoň jako k cennému majetku, neboť to byl pes výstavní a vypadalo to, že byl ve špičkové kondici. Každý z nás jistě ví, že pes nemůže zůstat v uzavřeném prostoru za velikých veder a na slunci, ale leckdo si možná řekne, že je to jen na chvilku, a že to vydrží. Když jsem teď na vlastní oči viděla, jak je taková smrt krutá a hlavně zbytečná, a představila si, jak asi to ubohé zvíře čekalo, jestli ho někdo vysvobodí, a už se nedočkalo, musím vám napsat: "Myslete na tento příběh a nedovolte, aby se to stalo i ve vašem okolí!" (Jen tak mimochodem na MV v Ml. Boleslavi nějaký chytrák nechal v autě zavřenou dogu a jen díky pozorným kolemjdoucím byl vyvolán rozhlasem, že pes už začíná být v koncích. Tento příběh ale dopadl dobře.)

Pak už jsme vyjeli k hranicím a čekal nás další otřesný zážitek. Cestou na výstavu, když byla ještě tma, jsme si ničeho nevšimli. Teď nám ale neušlo nic. Přestože válka tudy prošla již před pár lety, její přítomnost byla znát všude. Ve vesnicích, kterými jsme projížděli, to vypadalo asi takto: luxusní vila s mercedesem na dvoře, dál dva domy s prostřílenou omítkou, rozbitými okny, vypálenou střechou a s barevnými nápisy označujícími příslušnost k jednotlivým skupinám (vysvětlovali jsme si to jako označení, koho nechat být a koho zlikvidovat). Dále tři zrekonstruované malé domečky, jeden rozstřílený, opět jeden zrekonstruovaný, další rozstřílený a zase super vila atd. Napadlo mě, že by se mi asi velmi těžko žilo v domě s výhledem na takovou spoušť, zvláště při pomyšlení, co se asi stalo se sousedy. Neskutečné množství opuštěných domů s kompletně rozstřílenou fasádou bylo mementem nad fanatičností těch, kteří zde jeli okolo (snad nějakým džípem či čím) a stříleli na všechny strany, jako smyslů zbavení. 

9. 9. 2002 - Ilona Dandanová