Do Jugoslávie jsme jeli, stejně jako letos v březnu, autobusem. Akce Bělehrad se opět neobešla zcela bez problémů. Přihlášky bylo možné zasílat poštou, e-mailem i faxem. Většina z nás použila k urychlení fax a následně pak poštu, u které se vlastně nikdy neví, kdy dojde a zda-li vůbec dojde. Uzávěrka v těchto zemích bývá většinou dva, ale leckdy i jeden týden před výstavou samotnou. Od paní Lucie, se kterou jsme se na svých výpravách seznámili, a která je v Jugoslávii provdaná, jsme se dozvěděli, že v době uzávěrky to vypadalo, že se snad ani žádná výstava konat nebude, neboť bylo přihlášeno pouze kolem stovky psů. To vše proto, že e-mailovou schránku nikdo nevybral a ve faxu asi neměli papír, protože fax od nás odeslat šel, ale na místo údajně nedorazil. Hromadně jsme se tedy hlásili na soukromý fax paní Lucie, která následně vše předala kynologické organizaci. Výstaviště jsme znali již z předchozí výstavy. Šlo o kulatý pavilon připomínající brněnské Rondo, na němž ani nyní nebylo k poznání, zda-li zůstal nedokončen, či je těsně před rekonstrukcí. Kruhy opět velmi prostorné, s množstvím okolo vyrovnaných židlí, plocha betonová, na finále zelený koberec. Pouze květinová výzdoba byla proti jaru značně prořídlá, nehlučely větráky, nikde nelétali holubi ani nevyhrávala hlasitá hudba, jak jsme již jednou zažili. 

Výstavní poplatky se vybíraly na rozdíl od března složitěji, avšak opět na stejném místě - u stolečku v jednom z výstavních kruhů. Bylo třeba vystát frontu u prvního stolku, kde paní vyhledala desky s diplomem a formulářem na posudek, odškrtla nás ze seznamu a desky odložila vedle. Pak se stálo u stolku č. 2, kde se platil výstavní poplatek, v propozicích uvedený pro zahraniční vystavovatele v eurech. Ty však tato paní nevybírala. Bylo tedy potřeba se zařadit ke třetímu stolku, kde seděl pro změnu mladý muž a měl funkci jakéhosi provizorního směnárníka. Tam jsme směnili eura za plnou hrst "čehosi" a vrátili se opět do fronty č. 2 zaplatit a vyzvednout desky. O tom, že se ve všech frontách strkali a předbíhali místní vystavovatelé netřeba vyprávět. Po tomto martyriu nás ještě čekala cesta do druhé haly, kde byl další stolek, u kterého se vyzvedávaly samolepky s výstavními čísly. Následoval stolek, u něhož bylo možno zakoupit katalog, který prý nebyl zahrnut ve výstavních poplatcích a konečně hurá do kruhu! 

Posuzoval nás chorvatský rozhodčí pan Srećko Kukić. Číňánci zjevně nepatřili mezi jeho oblíbence. Ani jednomu z nich se nepodíval na zuby! Přesto jsme se shodně v posudcích dočetli - dobré zuby!!! Výsledný CACIB a BOB u psů byl pro nás dosti rozčarováním, neboť vítěz, dle mého názoru, není již nějaký čas ve výstavní formě. Dal by se podle něj ilustrovat podrobný anatomický atlas, avšak ne nauka o svalech, ale nauka o kostře. Jsou na něm totiž zřetelně vidět nejenom téměř všechna žebra, ale naprosto všechny obratle, což u naháčka zvláště vynikne. Pejsek se přímo zoufale sápal po kousku uzeniny, kterou jeho handler svíral v ruce. Pro majitele českých, nadmíru dobře živených psíků to byl útrpný pohled. (V tu chvíli jsem však ještě neměla ani tušení, že ten, kdo tomu nerozumí, jsem vlastně já. Na následující výstavě v rakouském Welsu byla moje Heppy ohodnocena známkou VD, protože má údajně příliš široký hřbet = je pěkně vykrmená. Musela jsem se od srdce zasmát, mě by se totiž Heppy ála Mauthausen vůbec nelíbila. A protože i já velmi ráda jím, nebudu přece té nebohé němé tváři nic upírat.)

Další rozčarování nás čekalo ve finálových soutěžích, neboť přestože všichni stáli nastoupeni v přípravném kruhu, bez udání důvodu se nekonala soutěž o nejhezčí dorost, ba co víc, ani o nejkrásnějšího mladého jedince. Nicméně veškerý personál na výstavišti byl nesmírně vstřícný a ochotný. A přesně tak jako minule, byla ještě před začátkem finálových soutěží uzamčena všechna WC na výstavišti. 

9. března 2003 je v Bělehradě další výstava a tak můžete zkusit své štěstí i vy.