Národní a mezinárodní výstava

Timisoara - Rumunsko - 11. a 12. května 2002

Ubytování jsme sehnali celkem pěkné na vysokoškolských kolejích. Směnili jsme eura za leie /10 euro je asi 300 000 lei/ a rázem z nás byli milionáři. Utíkali jsme je utratit do Mc Donalda, vyhladovělí po celém dni kvůli nedůvěře k pečeným masům, prodávaným na výstavišti. Zatímco čeští vystavovatelé krmili své psíky pod stolem hranolkami a hamburgery, za plůtkem hladově koukaly místní děti. Situace jako ze špatného filmu. Město samotné mě překvapilo čistotou, upravenými parky, květinami, moderní architekturou a rychle vzrůstající úrovní. Konečně jsme padli vyčerpaní do peřin a než jsme se nadáli, už tu byla neděle 12.5. Čekala nás další výstava, tentokrát mezinárodní. Posuzoval nás Rumun, pan Cristian Stefanescu. Ten též nejprve posoudil severská plemena a pak přišla na řadu plemena společenská. Nevím, podle jakého klíče posuzoval, ale všeobecně by se dalo říci, že pokud měl v kruhu od daného plemene pouze jednoho jedince /tudíž zřejmě neměl možnost porovnání/, nezadával titul, ale pouze V1. A tak se například stalo, že jeden pudlík z naší výpravy, který je již interšampionem, odjel domů bez titulu a rozhodně nebyl sám. Ani známkou VD tento pán nešetřil. Rozhodčí Stefanescu obhlédl včerejšího BOBa Gisele a nepříliš nadšeně hlesl: "Achch..." a odkráčeli jsme s V1. Ještěže jsem měla v kleci "náhradnici" Heppy, které ihned, sotvaže jsme ušly asi tři metry, zadal CAC, CACIB i BOB. Jen si nemyslete - pryč jsou časy, kdy se do těchto končin jezdilo pro tzv. tituly "zadarmo". Kromě naší české výpravy přijel i autobus 15 Rusů s 22 psy, dále 9 Jugoslávců a s nimi 4 psů a dokonce jeden Belgičan. Rusové měli překvapivě pěkná zvířata. Poháry byly připraveny pouze pro 1. a 2. místo ve skupině a mnoho si jich odváželi právě Rusové. Ve výstavním katalogu převládali rotvajleři /55/, němečtí ovčáci /31/, dobrmani, stafordi a husky.

A nyní ještě pár perliček z výstavy. V kruhu vedle nás, kde neměli stolek, posuzovali malá plemena na vyšším pařezu. Dlouho asi nezapomenu jméno německého ovčáka Bahus, kterého jeden pán vystavoval a druhý běhal kolem kruhu, tleskal a volal jeho jméno snad 200x. Křičel a předváděl takové výkony, že při běhu kolem kruhu přeskakoval i skládací židle a stolky, jen aby Bahuse udržel v napětí. Pak měl asi dojem, že to není moc platné, tak vběhl přímo do výstavního kruhu /kruh byl opravdu neskutečně veliký - možná jako osm našich/ a zatímco čtyři vystavovaní psi běhali na jedné straně, on jako "předběžec" hnal před nimi a na psa řval jako o život. Budete se divit, ale nebyl z kruhu vykázán. Ba co víc, Bahus nakonec vyhrál. Na čelo si ťukali nejen diváci, ale i otrlí vystavovatelé. A další zážitek. U domků, patřících do skanzenu, stála i stará psí bouda. Všichni měli za to, že jde o součást pamětihodnosti. Tu a tam se ovšem ozývaly výkřiky lidí, kteří šli i se svým psem unikát okouknout a z boudy se na ně vrhl kříženec ovčáka, naštěstí uvázaný na řetězu. Pes vzápětí zalezl zpět, aby číhal na dalšího neznalého návštěvníka. Po celém areálu se válely velké kosti a u jednoho z kruhů ležela i čelist plná zubů, pravděpodobně z ovcí. Zřejmě šlo o dílo místních psů, ale působilo to jako staré pohřebiště. "Toalety" byly na místě dvě. Šlo o dřevěné boudy s dírou v zemi a samozřejmě bez vody. Nebylo možné je použít ani v nouzi nejvyšší. Moč i výkaly byly úplně všude - na zemi a dokonce i na zdech. Na celém výstavišti nebylo možné najít vodu, pouze u vchodu zela díra v zemi /jakýsi kanál/, ve které byl kohoutek a kde jedině možné vodu pro psy natočit. Pokud jsem si všimla, všichni čeští psi pili vodu kupovanou.

Národní výstava - Timisoara - sobota 11. 5. 2002
Obě plemena posuzoval Borivoje Joksimović - Jugoslávie

Po výstavě jsme nasedli do autobusu a vyjeli k hranicím. Cestou jsme se zastavili v tržnici plné rukodělných výrobků. Při pohledu na tu krásu jsem vzpomněla na pana předsedu Linharta, jenž mi v posledním dopise psal, že uvítá jakýkoliv sponzorský dar a zakoupila jsem pár sponzorských předmětů na speciální výstavu v Telnici. Vzápětí nás Rumuni na hranici opět obrali o ekologický poplatek 80 euro a vjeli jsme k Maďarům. To, co vám teď popíšu, bude mít ještě dohru na Maďarském zastupitelství a na Ministerstvu zahraničních věcí. Je to velmi poučné a mohlo by se to stát komukoliv z vás. Uniformovaná Maďarka jménem Zsuzsa s rukama za zády, by si beze studu zasloužila jediné pojmenování - "gestapačka". Po té, co dlouze kontrolovala pasy i zavazadlový prostor autobusu, nám odebrala veterinární průkazy od všech 25-ti psů a pravila, že budeme muset počkat na veterináře. Nikdo nevěděl proč a hlavou se nám honily černé myšlenky, aby nám snad psi nebyli odebráni do karantény. Pokřikovali jsme na sebe, že je neopustíme. Co následovalo další 3,5 hodiny, by se dalo bez přehánění nazvat omezováním osobní svobody, týráním zvířat a hanobením národa. V autobusu bylo neskutečné vedro, psi neměli vodu a leckdo potřeboval na WC. Na rozkaz Zsuzsy jsme však nesměli autobus opustit. Po protestech mohly vyjít ven alespoň tři děti, které s námi jely, a nanosily psům vodu. Že je potřeba zvířata i vyvenčit, nezajímalo ani onoho údajného veterináře, který po dlouhé době přece jen přišel. Když nás nechali pořádně vydusit v nevětratelném autobusu, oznámili nám, že mají nějaký předpis o poplatcích za vstup zvířete do země a že chtějí za každého psa 25 euro. Bouřili jsme se a odmítali zaplatit. Opakovaně nám hrozili kriminální policií a potřetí na nás dokonce křičeli! Hájili jsme se, že jsme nikdy nic takového neplatili, že máme kulatá razítka ze Státní veterinární správy, ale oni trvali na svém. Pak nám veterinář "poradil", že 25 euro se vybírá od jednotlivce, ale napíše-li se veterinární propustka hromadně na jednoho z nás, můžou vybrat maximálně 268 euro, neboť to je tzv. "strop" a pak je jedno, vezeme-li 20 nebo 200 psů. Bylo to sice výhodnější, neboť za této situace vycházelo na jednoho psa asi 11 euro, ale ani tak nikdo nechtěl zaplatit. Po té, co jeden z nás zavolal do Prahy, aby mu doma zjistili telefonní číslo na naše zastupitelství v Budapešti, se nám podařilo sehnat českého zástupce, který o takovém předpisu nevěděl a radil nám, vzhledem k tomu, že to celníci tak tvrdě vyžadovali, abychom raději zaplatili. S tím, že předpis zní třeba jinak, ale oni si ho poněkud svévolně vykládají. Po rozhovoru zastupitele s celnicí jsme dostali další radu. Kdybychom počkali do rána do 6 hodin /v tu chvíli bylo 7 večer/ zaplatili bychom jenom polovinu sazby, protože tohle byl víkendový příplatek, tudíž vyšší tarif. To bylo samozřejmě nemožné. Veterinář se zprvu snažil velmi ochotně komunikovat anglicky, ale když viděl, jak protestujeme, začal dělat, že nerozumí a nadával nám "do Čehunů". Zsuzsa tvrdila, že v Maďarsku bude mluvit jen maďarsky a když jsme si chtěli přečíst ten jejich předpis o poplatcích, velmi se zdráhala a pak nám ho poskytla pouze v maďarštině. Nějaký odstavec o psech a kočkách tam byl, ale co přesně obsahoval, to jsme nevěděli. Dohadovali jsme se, zda se poplatek nevztahuje třeba jen na obchodníky se zvířaty, ale Zsuzsa se oblomit nenechala a trvala na tom, že se za zvíře musí zaplatit při vstupu do jejich země vždy. A to prý tak, že jedete-li jen do Maďarska, tak jednou. Jedete-li přes Maďarsko do jiného státu, tak 2x, pokaždé při vstupu tam a pak zpět domů. Nakonec jsme zaplatili, vzali jsme si s sebou onen předpis v maďarštině i potvrzení o zaplacení, a vše se bude řešit v Praze. Nejhorší je, že v tuto chvíli nikdo z nás neví, o co vlastně ve skutečnosti šlo. Není vyloučeno, že se tohle někdy stane i vám. Buďte tedy připraveni a raději vždy vozte telefonní číslo českého zastupitelství v dané zemi a navíc dostatečnou finanční rezervu. Již tento týden je výstava v Budapešti a nechte se překvapit, zda projedete bez poplatků. Nám se to přihodilo na přechodu Nagylak. V mezičase stačila Zsuzsa vyházet z několika jiných aut zavazadla na silnici a jednomu dokonce vypustila pneumatiky, aby zjistila, zda-li v nich něco není. Celá situace vypadala dost krutě, přestože nás bylo tolik. Pokud někoho z vás napadne, že jsme se tedy měli vrátit do Rumunska a přejít jiným přechodem, tak vlastně nemohli, neboť bychom museli znovu zaplatit ekologům 2x 80 euro při vstupu i výstupu z Rumunska a navíc naftu na cestu, takže se vlastně vyplatilo setrvat, neboť v danou chvíli nebylo jiné řešení. 

14. 5. 2002 - Ilona Dandanová (Děkujeme za další poučnou reportáž - Brychtová)