Zahraniční výstavy 2002 |
||||||||||
Balassagyarmat - 23. června 2002 - Maďarsko - CAC |
||||||||||
|
||||||||||
Tento víkend měli kynologové tři akce na výběr - CAC Košice, CAC Balassagyarmat a dlouho očekávanou svatbu příznivců naháčků ing. Markéty Chrtkové a Honzy Šimečka. Jelikož jsem si svatební gratulace odbyla předem, zvolila jsem výstavu v Maďarsku. Z Prahy je to asi 550 km, a tak jsem vyjížděla už po půlnoci. V chladivém temnu cesta dobře ubíhala, čeští, slovenští i maďarští celníci byli přátelští a nedělali problémy. Balassagyarmat je přímo hraniční přechod a po kratším bloudění jsem stanula před výstavištěm již v 6,30. V oploceném lesnatém areálu školy a muzea ještě téměř nikdo nebyl. Protože jsem nechtěla nechat auto na ulici, což udělali téměř všichni a jistě věděli proč, zajela jsem dovnitř. Příjemný pán vybral 500 forintů a ukázal mi, kam vjet. Slepě jsem ho vozem následovala, než mi došlo, že to byla chyba. Auta zde byla řazena mezi stromy, vždy bokem k sobě, ale z výstavy bylo úniku pouze tehdy, až odjede auto, které se sem postaví jako poslední atd. Před námi byl totiž jakýsi chodníček, dobře o půl metru níže, než parkovací plocha s betonovým obrubníkem, tudíž návrat byl možný pouze stejnou cestou jako ranní vjezd. A já byla samozřejmě mezi prvními, tudíž s nejmenší nadějí na brzký odjezd. V propozicích nebylo uvedeno, v kolik hodin výstava začíná. Příjemnou věcí však byla tabule přímo u vchodu, kde byly rozkresleny v tu chvíli ještě neexistující výstavní kruhy s čísly (byly vybudovány až kolem 9.00 hod), jméno rozhodčího, plemena, která bude posuzovat a to i s počtem přihlášených psů. Od časného rána jsem tedy věděla, že jsme bez jakékoliv konkurence. Katalogy začali vydávat až asi od 9.00 hod a já jsem s ním obdržela i zalepený dopis s mojí adresou, v němž byly samolepky s výstavními čísly. Jak jsem zjistila, dopisy byly odeslány poštou pouze Maďarům, na zahraničních šetřili. Od rána pálilo slunce a lesnatý areál byl příslibem příjemné výstavy. Jaké bylo moje překvapení, když kruhy začali stavět na velkém betonovém hřišti dole u školy. Samozřejmě na přímé sluneční výhni. Vzpomněla jsem na výstavu v rumunském Temešváru, kde se mi nelíbilo, že jsme v kruhu skákali přes pařezy. Jak bych dnes ráda klopýtala! Cesta vedla z mírného kopečku, byla plná vyčnívajících kořenů a protože bylo asi po přívalových deštích, voda zde vymlela koryto, čímž jsem měla pocit, že vezu klec po dně vyschlého potoka. Pak následoval parčík v rovince, kde byla výstavní kancelář a pak šok. K hřišti bylo nutné překonat sráz, který byl asi pro lepší schůdnost proložen schody - tu dvěma, tu třemi, tu opět dvěma atd. Existovala ještě druhá varianta, z druhé strany - úsek sice kratší, ale zato šlo o schodiště souvislé. Zvolila jsem cestu první. Nevím, zda to bylo vedrem nebo "mořskou nemocí", kterou jsem některé ze svých holčiček přivodila přehupováním naložené klece přes schůdky, některá z nich prostě nevydržela a nechala v kleci obsah svých útrob. Po té jsme se utábořili pod košatou lípou a výstava se začala dostávat do příjemnější fáze. Ani v katalogu nebylo napsáno, v kolik výstava začíná a tak jsme čekali. Dočkali jsme se až v 11.30. Nás posuzoval slovenský rozhodčí pan Miroslav Guniš. Naše stinné útočiště bylo dost vzdálené od výstavního kruhu a protože mnoho vystavovatelů vůbec nedorazilo, asi kvůli vedru, nabralo posuzování rychlý spád. Ani jeden ze tří přihlášených lvíčků se nedostavil, a tak jsem jen tak tak neprošvihla nástup. Čínský chocholatý pes
Kdo teď lituje, že sem nejel, má šanci až v roce 2004, neboť výstava se zde koná pouze jednou za dva roky. Ve výstavní kanceláři byli hbití a vše bez problémů zapisovali. Finálové soutěže se naopak konaly nahoře v lesíku, takže jsme všechny věci vytáhli po schodech nazpět. V poledním žáru šlo o výkon téměř neskutečný. Při ukládání věcí do auta jsem s radostí zjistila, že už většina vystavovatelů odjela, buď kvůli nezdarům či pro neskutečný hic. Jen jedno jediné auto mi bránilo ve výjezdu. Po té, co jsem obhlédla cenu za BOBa - malou plaketku, která se měla předávat až v 16 hod ve finále, rozhodla jsem se jí v rámci urychlení odjezdu obětovat. A tak po té, co byl jediný překážející řidič vyvolán rozhlasem, podařilo se mi areál opustit. Venkovní teploměr ukazoval 58 stupňů, všechna koupaliště a jezera, která jsem míjela byla plně obsazena já od volantu jen tiše záviděla. Na dálnici ku Praze zapadající slunce bilo do očí a tak nebezpečně uspávalo. A já se vracela s nádherným pocitem, že Heppy získala CAC již z deváté země a náš domácí mazlíček Gisele, která jezdí jen občas, již ze čtvrté. Napsala Ilona Dandanová 24.6.2002 |
||||||||||