Mezinárodní výstava (CACIB)

Tulln - Rakousko - 9. listopadu 2003

Proč jsme jeli do Tullnu, když mají oba moji psi rakouské šampionáty splněné? Důvodů se, jako vždy, našlo víc. Jednak je pro mě Tulln už několik let výzvou, neboť kam až moje paměť sahá, nikdy se nám tu výrazněji nedařilo (občas to byl i dobrý propadák), ale je pravda, že loni si titul Bundessieger 2002 Gessi konečně odvezla. Snad právě tam se začalo „prokletí“ zvané Tulln lámat. Po letošní třítýdenní Gessinčině „hárací“ pauze (neptejte se mě, jak se jí podařilo trefit do jediného výstavního volna, které jsem naplánovala!) bylo na čase si před závěrem naší letoší sezóny zatrénovat naostro. Také sedmiměsíční Farao potřeboval malé „opáčko“, na rakouskou výstavu byl delegován rozhodčí z Německa (při posuzování číňánků jsem ho zatím osobně nezažila, potkali jsme ho jen jednou při posuzování BIG letos v Erfurtu, takže jsem na něj byla docela zvědavá) a potom – co s volným víkendem, že?

Dovolte mi malou oddechovou vsuvku. Před našimi posledními letošními výstavami (Kortrijk, Ljubljana, 2x Záhřeb a Budapešť) jsem pejskům dopřála další dvoutýdenní rekreaci ve společnosti moravských srnek a zajíců. Lesní zvěř si díky mým svěřencům nebývale rozšiřuje vzdělání i kondici. Se zajíci tolik legrace není, protože těch pár vypelichaných chudáků, které náhodou spatříme při některé z vycházek (víc jich prostě široko daleko nenajdete), nestojí mým naháčkům ani za zrychlení kroku. Asi dospěli ke stejnému názoru, jaký jsem jim vyložila: „Nehoňte je, nebo to ti nebožáci slabostí nepřežijí a nám ubude další položka v inventáři!“ Zato srnky jsou teď na podzim prima kamarádky. Ve stádečkách putují po polích a přežvykují zbytky řepy cukrovky nebo uždibují poslední čerstvou zeleninu (ode dneška už přešly na stravu mraženou, neb první přízemní mrazíky máme za sebou). Pejsky Arnyho, Akima, Gessinku a Faraa, nechávám na velikých lánech vyběhat do sytosti. A je jen na srnách a mých čtyřnožcích, jak se jejich setkání povede. Občas mě pobaví oba tábory.

Sobota před výstavou v Tullnu byla ukázkovým dnem, neboť srnky spolupracovaly opravdu vzorně. Na poli jsme potkali tři různé skupinky a každá z nich byla ochotná si s mými pejsky trochu pohrát. Nebo že by tomu bylo obráceně? V každém případě psíci naběhali v trysku z kopce i do kopce pěkných pár kilometrů. Musím je pochválit, vracejí se vzorně a už cestou ke mně mají tlamičky do široka roztažené a září nadšením v očekávání piškotky za odměnu. Přivolání s nimi trénuji velmi důsledně! Co kdyby na nás někdy vykoukl zpoza keře obávaný „zelený mužík“. Poslední sobotní běh za srnkami měl kouzelný závěr. Pejskové už už dobíhali skupinku tří srn, když ta se najednou (nevím proč) nerozhodně zastavila. Vzápětí zabrzdili i moji tři naháčci (Farao už u mě přežvykoval piškotu). Zvířátka se na vzdálenost jen asi pěti metrů chvilku pozorovala. Srny bez hnutí kulily oči, předpokládám, že podivná nahatá stvoření považovaly za zjevení podobné marťanům, a jen pomalu mrskaly ocásky. Pejskové si je také prohlíželi a já bez dechu čekala, co se stane. Pak Akim pohodil hlavou, což asi znamenalo něco jako: „S vámi je ale nuda, když neběháte“ a Geska se rovnou znechuceně otočila: „To je fakt otrava, jdeme!“ Pejskové se obrátili a zcela nenuceně si ke mně přiklusali pro odměnu! Srny stály jako v transu, než je vyplašil traktor z nedalekého statku. Při představě, jak nějaký myslivec z posedu sleduje výše uvedenou scénku, kterou bych pracovně nazvala: „Krvežízniví městští vořeši dáví v moravských lesích bezbranné srnky“, mi smíchy až tekly slzy. Tohle se snad může stát jen nám. Také mě napadlo, zda zákon pamatuje na opačnou situaci: Co kdyby chtěly srny prohnat mé psy? Prostě a jednoduše. Naháčky jsem stopovat neučila (záměrně), na zvěř je neštvu (no ještě aby!) a přírodu nechávám, ať se zvířátka dohodnou sama. Jak vidno, tady to platilo dokonale.

Do Tullnu tedy pejskové přijeli dostatečně vyběhaní, dobře naladění, od pánečka skvěle vykoupaní (můj manžel už je v téhle činnosti specialistou, kterému se nepletu do řemesla), do syta napapaní a do růžova vyspinkaní v naší posteli. Prostě jsme si jeli užít nedělní výstavu a když se mě někdo v Tullnu zeptal: „Ježišmarjá, co tu zase děláte?!“, odvětila jsem s úsměvem, že jsme se přijeli bavit, neboť nepotřebujeme žádné tituly a jiná výstava se zrovna nekoná. Moc mě potěšilo, že jsem přes den potkala ještě další dva „šílence“, kteří přijeli se stejným záměrem. S chutí jsem tedy provedla v kruhu Faraa, chodil krásně, podrbala se s Dioskem a také s ohromnou německou dogou Roberta Blümela, která slouží Dioskovi jako podložka na spaní. Stihla jsem obhlédnout stánky, popovídat s mnoha lidmi, na které jsem přes rok neměla čas a do půl druhé odpoledne, než jsme šli jako poslední v našem kruhu na řadu, jsem udělala spoustu práce pro propagaci číňánků. Milé bylo zjistit, že chovatelská skupina Modrý květ, ač v Bratislavě na Evropské výstavě nestála na stupních vítězů, boduje v mnoha časopisech po boku vítězů! Jak se zdá, vzhled skupiny opět slavil úspěch.

Samotná soutěž našeho plemene byla docela zajímavá. Na rozhodčího Petra Machetanze čekalo podle katalogu 23 číňánků. U předchozích plemen posuzoval jemně, citlivě, klidně a s přehledem, zdálo se mi, že kladl větší důraz na pohybovou mechaniku. Tutéž práci odvedl i u našich psů, kde se jeho jemnost v přístupu, zejména na stole, projevila velmi pozitivně. Pejskové byli klidní, nikdo se ho nebál a žádný ze psů se nedostal do zbytečného stresu. Ke psům na zemi přistupoval zepředu, vždy pomalu a s gestem vstřícnosti. Tak nějak to číňánkům vyhovuje.

U psů se sešla konkurence, ve které u mladých a v mezitřídě rozhodovaly detaily (však si také chlapci místa často vyměňují a po mém soudu i vyměňovat budou), zatímco ve třídě otevřené bylo možno jasně vidět rozdíl mezi známkou VD a výbornými. Mezi Whakem the Weird a You´re my Manem bylo těžké volit. Jeden byl lepší v postoji, druhý v pohybu, jeden výrazný mezityp, druhý téměř čistý, ale dobře osrstěný naháč. Podle mě nakonec trochu rozhodlo předvedení. Akim, pro mě překvapivě osamělý ve třídě šampionů, předvedl veselý výkon a na stole stál jako vytesaný. Pan rozhodčí se mu zjevně líbil a jak se ukázalo, náklonnost byla asi oboustranná. O CACIB se tedy sešel Irwin, Whak a Akim. Můj manžel pravil, že k vítězství Akima přispěla kvalita jeho vykoupání, neboť psíkova chocholka v kruhu zářila, ale co to bylo doopravdy, to se mě neptejte. Byla jsem v kruhu a viděla jsem jen svého psa, takže ani nemohu srovnávat. Jen vím, že Akim v předvedení neudělal chybu a „na ruce“ mi stál velmi pěkně. Zbytek je práce a vkus rozhodčího. Z uděleného titulu Bundessieger mám opravdu velikou radost. Za vytrvalý běh po poli si ho Akísek zasloužil.

Mezi fenkami byly též jasně patrné kvalitativní rozdíly a myslím, že je posuzovatel naprosto přesně vystihl. Netradičně silně byla obsazená třída fen šampionek. Pokud někdo žije v dojmu, že dodělá s fenou šampionát a ze třídy šampionů si „jen tak bude jezdit pro tituly“, pak vězte, že to přestalo platit. Různá období kvality i kvantity soupeřů se střídají a právě nastala „řežba“ v této kategorii. Jen v souboji o CACIB se mi Gessinčiny soupeřky zdály jakoby „odevzdané“, což mě trochu mrzelo, protože raději soutěžím naplno. Pravdou je, že jsem v CACIBa pro Gessi moc nedoufala, neboť zadat v takové konkurenci CACIB u psů i fen jednomu majiteli vyžaduje od rozhodčího jistou dávku odvahy. Přesto se tak stalo a domů vezeme letošní Bundessiegery oba.

O BOB soutěžila následující sestava nahatých číňánků: Truffaldino, Akim, Orchidey Orca a Gessi. Podle mého soudu měl pan rozhodčí dost jasno. Akim, vedený mým manželem, zase zabojoval, což jsem po dlouhé době mohla sledovat (stála jsem s Gessi jako poslední v řadě). Asi jen pro jistotu nechal rozhodčí mě a manžela na chvíli vyměnit ve vedení psů (přece jen jsou na mě oba o něco více zvyklí) a vida, že se se mnou Akim postavil tak, jak si to představoval, titul BOB mu bez dalšího zaváhání zadal. Že by začalo „Akimovo“ období? V rámci radosti z takového úspěchu jsme se s manželem žertem dohadovali, zda psík i tentokrát dodrží své téměř zlaté pravidlo: ve většině případů, když získal nad Gessi BOB, stál i ve finálových soutěžích na stupních vítězů.

Jedna věc mě v Tullnu docela překvapila. Těsně před výstavou se tu naháči doholovali nebo dokonce holili na veřejnosti bez mrknutí oka. Nemyslím jen běžnou úpravu čenichové partie, ostatně tu jsem Gesce nepatrně doupravila také, ale hlavně základní holení těla u naháčů, kteří patří k silným mezitypům. Chápu, že u výrazně  osrstěného naháče srst poporůstá rychle a v poledne už je z něj docela roztomilý ježek, ale psík by podle mě měl být na výstavu tak dobře připravený, aby zbývalo jen nakrémování kůže a péče o srst. Inu, asi nastupuje nová doba...

K milým zážitkům z výstavy patří vstřícnost paní, která pečovala o toalety. Když viděla, že si nesu věci na převlečení, sama mi nabídla převlékárnu pro batolata jako místo, kde mě nikdo nebude rušit a také, kde nemusím stát frontu! Totéž udělala i když jsem se převlékala na finále a ještě jednou po skončení výstavy v půl šesté večer. Byla to maličkost, řeknete si, ale v dnešní době potěšila.

Nedlouho po posuzování v kruhu začaly soutěže ÖZK (Rakouský klub malých plemen), kde Akim vyhrál mezi ostatními plemeny klubu nejen nejlepšího psa ÖZK, ale též nejlepšího jedince ÖZK (rozhodčí: Barbara Pallasky, Německo). V lehkých mrákotách nevěřícnosti jsme převáželi věci do haly Rondo, kde už probíhalo finále mezinárodní výstavy. Zlehka jsem se porozhlédla mezi soupeři z IX. skupiny FCI a prohlídka vítězů plemen mě uklidnila. Špičkový černý pudl maďarského rozhodčího Csíka, překrásný pekinéz předsedy maďarského klubu Mátého, stále bodující mladý maltéz pí Grof opět z Maďarska, český havanéz pí Kratochvílové, luxusní černá toy pudlička také z Čech, známý kavalír, překrásný shih-tzu a další atd. Sestava jako ze žurnálu. V přípravném kruhu rozhodčí Muntean Akima přešel bez mrknutí oka. „Hm, tak to by bylo“, napadlo mě. „No, neboj Akimku, alespoň jim ukážeme, že je vystavování legrace“, šeptala jsem vzorně stojícímu psíkovi. Akimek mrsknul ocáskem, jako že rozumí, a ještě víc se našponoval. V tu chvíli se rozhodčí zrovna vracel z opačné strany přípravného kruhu. U Akima se zastavil a dlouze si pohlédli do očí. Neptejte se mě, co si řekli, byla to asi ryze chlapská rozmluva.

Do haly jsem nastupovala, jak už to asi znáte, za všemu pudly. Akim nejprve předvedl, jak rovný má ocas (nesl ho bezchybně v rovině hřbetu), ale vzápětí už s ním mrskal radostí tak, jak je zvyklý. V tempu neudělal chybičku, přestože jsem ho halou vedla na samé hranici správné rychlosti. „Výborně klučíku! Jsi šikulka“, chválila jsem ho. Na úpravu postoje jsme měli dost času než nastoupili všichni za námi. Rozhodčí jednotlivě obešel všechny psy a vrátil se a začátek řady. Výběr začal. Hned za dvěma pudly se do osmičky finalistů vešel i Akim! „Tak a máme nad míru splněno“, letí mi spokojeně hlavou, když klečím za Akimem. Čeká nás ještě individuální předvedení. Akim odvádí výkon, se kterým jsem spokojená. Na prověšeném vodítku a v pravidelném tempu předvede opět svou veselou náladu. Konečné rozhodování je tady. Petru Muntean se rozloučí podáním ruky se všemi finalisty a jde doladit detaily vyhlášení vítězů k moderátorovi. Pak se postaví k řadě vyvolených, z nichž postoupí už jen tři. Vybírá pudla aprikota, mě s Akimem přejde. Ale co to? Najednou zpomalí,  ohlédne se na nás a jasným gestem ruky za svými zády nás posílá na střed! „Propána Akimku už jsi zase na bedně! Jestli se mi tohle nezdá, tak už vážně nevím.“ Trojici doplňuje mops. Pořadatelé se nás ptají, z jaké jsme země. Umístění finalistů se vyhlašuje netradičním způsobem. Zazní hymna pro vítěze, zbylá dvě místa vyhlásí moderátor. V prvních tónech poznávám německou hymnu, která vítá vítězného mopse. Druhé místo „Chinese Crested Dog from Czech republic!“ Akim zabojoval na svůj další titul reserve Best in Group!

Domů se vracím jako ve snách. To byl zase den! Napadá mě, že jsem to asi mohla tušit. Akim měl startovní číslo 2584 a Gessi 2594. Nebo je to jen náhoda? 

Chinese Crested Dog (variety společně)
Judge: Peter Machetanz (Germany)

Finale competitions:
Best male Österreichischer Zwerghunde Klub (ÖZK) – Ich. Akim Hvězda z Podmok (judge: Peter Machetanz)
Best hund ÖZK – Ich. Akim Hvězda z Podmok (judge: Barbara Pallasky, Germany)
Reserve Best in Group IX. FCI - Ich. Akim Hvězda z Podmok (judge: Petru Muntean, Romania))

Pozn.:
Soutěž ÖZK probíhá v Rakousku na mezinárodních výstavách po ukončení posuzování v kruzích (před začátkem finálových soutěží mezinárodní výstavy) obvykle v jednom z kruhů, kde se posuzovala plemena sdružená v tomto klubu. Soutěží se o tituly: Best jugend rüde/hündin ÖZK (soutěží jedinci s titulem Jugendbester) , Best rüde/hündin ÖZK (jedinci si titulem CACIB, psi a feny odděleně), Best veteran ÖZK (V1 ze třídy veteránů), Best hund ÖZK (soutěží vítězové tří předchozích soutěží ÖZK). Až tu budete na výstavě, nezapomeňte a to, přestože většinou dostanete lísteček s pozvánkou, číslem kruhu a časem soutěže.

10. 11. 2003 - text: Brychtová, foto: Brychta