Národní výstava (CAC)

Trbovlje - 31. srpna  2003 - Slovenia

Judging in the rain! Déšť in Show! Soutěž na lednici! Plné poháry! Den naháčů!

Do Slovinského Trbovlje jsme vyrazili jen kvůli Belissce. Byla to pro ní totiž první příležitost, kdy mohla po letošním úspěchu v Gorici a v Mariboru splnit podmínky Slovinského šampiona mladých. Akimovi s Gessi nezbývá pro splnění šampionátů už nic jiného, než čekat na rok a den, což nás ovšem požene letos 23. 11. do Ljubljany. K naší výpravě se opět připojil malý Farao z Haliparku a také dva psi Ilony Dandanové, Irwin a Heppy, kteří měli též políčeno na svá poslední čekatelství. Do auta jsme přibrali ještě dva maltézáčky s Monikou Kupicovou a po střechu naložení jsme mohli v 1.30 v noci vyrazit směr Graz, Maribor a Ljubljana. Trbovlje leží nedaleko posledně jmenovaného města.

Jakési prázdninové zatmění mysli mě ukolébalo v tom smyslu, že po tropických prázdninách jsem samozřejmě počítala s nádherným počasím. Vždyť je Slovinsko na jihu, že? Vůbec mě nenapadlo podívat se do mapy, abych předem zjistila, kde tohlr kouzelné místo leží. Kotlina uprostřed hor s chráněnou krajinnou oblastí by mě možná varovala. Tak se stalo, že jsem vesele vyrazila s letními šatičkami v pytli a jen tak do rezervy jsem přibalila jeden teplejší svetřík a kalhoty. Pravda, už na Moravě, odkud jsme vyjížděli, nebylo po náhlé změně počasí nejtepleji, ale pletený kabátek a strečové kalhoty jsem považovala za víc než dostatečné vybavení. Spíš jsem zvažovala, které letní tričko s lehkou sukénkou na sebe ve vedru navléknu, abych se moc nezapotila. Nejinak na tom byla s oblečením Monika a koneckonců i můj manžel.

Jenomže ouha. Už cestou z Čech a posléze přes celé Rakousko pršelo a teploměry u cest vytrvale ukazovaly teplotu kolem 14°C. "Přes den se jistě oteplí!" utěšovali jsme se. Marně. Ráno v 7.30 bylo v Trbovlje 15°C a zmíněná číslice se v dešti a bouřkách měnila výhradně směrem dolů. Průjezd dolinami mezi kopci začal nahlodávat moje přesvědčení o tom, zda vím, co vlastně děláme. Jen jsem doufala, že výstava se nebude konat na náhorní planině s ledovcem, coby originální přírodní kulisou. Vzorně značená cesta nás dovedla k venkovnímu, pochopitelně nekrytému, stadionu "Rudar". Ve stojící dodávce jsme bez problémů zaplatili výstavní poplatky a za úsměvu pana veterináře, který nejen zíral na náš třípatrový "autobus" sestavený z klece a dvou pater přepravek (sedm psů - 6 soutěžních + Arnold), ale nad hromadou očkováků se jen zoufale chytil za hlavu a mávnul rukou, abychom jeli dál. Parkinsonovy zákony platí vždy a všude, takže náš kruh s číslem devět byl ten nejvzdálenější a vedla k němu pochopitelně nejhorší cesta. Kupodivu nepršelo a do desáté hodiny, než začalo posuzování, dokonce vysvitlo i sluníčko. Náš optimismus, plynoucí z teple laskavých slunečních paprsků, se zanedlouho ukázal jako hrubě předčasný.

Po ránu jsme vyvenčili všechny pejsky, pozdravili se s paní Růžičkovou, která dovezla svou výpravu peruánských naháčů, a já jsem se jala seznamovat s pejsky Ilony Dandanové. Zprvu se mnou nechtěl mluvit ani jeden, Irwin mi dokonce svými zoubky nekompromisně sdělil, že dnes z přepravky prostě nevyleze. Naštěstí jsme měli dostatek času a tak jsem oba číňánky postupně "ukecala" a slibovala jim, jaká nás zaručeně čeká legrace. To byla slova vpravdě věštecká! Psíka se mi podařilo vyvenčit, Heppy, ne nepodobná často stávkující Gessince, čůrat odmítla. A vydrželo jí to pravděpodobně až domů, přestože jsme se jí snažili ulevit mnohokrát a bez ohledu na čas, který si čuchala v travičce a tvářila se, že vůbec netuší, o co nám jde. V kruhu jsme se prošli všichni, seznámili se se stolem, místní trávou i cedulkami s pořadím. Převlékla jsem se do nejteplejší varianty oblečení, kterou jsem měla sebou a natáhla na sebe nepromokavou tenkou šusťákovou soupravu pro horolezce. Tu naštěstí vozím vždycky! Hlavním kamenem úrazu bylo obutí, protože letní sandálky ani moje lehké "řidičské" tenisky moc tepla neposkytovaly.

V deset hodin byla výstava slavnostně zahájena. Před organizátory jsem hluboce smekla. Stadion byl výtečně ozvučen (hudba neřvala a mluvenému slovu bylo všude rozumět!), v hlavním stanu stály vystavené ceny pro vítěze (včetně vlaječek zemí všech vystavovatelů, tu naší nevyjímaje) a sponzorské dary. Zahájení výstavy a všechny důležité informace byly pokaždé předneseny slovinsky, anglicky a italsky! Kéž by se mnozí jiní pořadatelé poučili. Přehledně zpracovaný katalog nabídl všechny důležité informace, které jsme potřebovali, a překvapivě i rozdělení číňánků na nahaté a osrstěné. Mezinárodní rozhodčí Dr. Roberto Schill z Rumunska byl na této (desáté jubilejní) výstavě poprvé a jako zkušenému posuzovateli celé IX. skupiny FCI se mu dostalo cti posuzovat nejen speciální výstavu malých plemen (mops, čivava, francouzský buldoček, motýlek, phalene, čínští naháči, všichni grifonci, pekinézové, cotonci a maltézové), ale posléze i její finále. Naši naháčci se předvedli bez problémů a s ohledem na jejich dosavadní výsledky nebylo problémem, aby všichni získali k vítězství ve své třídě i tituly Prvak razreda mladych nebo CAC. Situaci v soutěži o BOB, kdy jsme ve třech měli předvést pět psů, nám pan rozhodčí velmi ohleduplně a sám ulehčil, když pochválil kvalitu všech předvedených psů a bez dalších průtahů rozhodl o zadání titulu Gessi. Svou rychlostí posouzení nás zachránil, protože na vteřinu přesně ve chvíli, kdy jsem uklidila pejsky do přepravek, se nám z hor do zad přihnala první bouřka a začalo vydatně pršet. V letu jsme přikryli velkým igelitem pro domácnost co se dalo a jen tak tak jsme se ukryli i my. Z očekávané přeháňky se vyklubal docela slušný liják.

Pan rozhodčí, po poradě s dobrou duší celé výstavy paní Tatjanou Urek, chtěl na chvíli přerušit posuzování, dokud déšť neustane, ale byl upozorněn, že počasí bez deště se tento den již neočekává! Grifonci tedy chvilku pobíhali v dešti, pekinézové byli posouzeni ve stanu, stejně jako cotonci a maltézáčci. Posledně jmenovaných však bylo jedenáct a silnou konkurenci nebylo možné pod stan rozhodčího vtěsnat. Organizátoři tedy operativně zajistili prostor ve vnitřní chodbičce pod tribunami a během chvíle bylo možno vidět na ploše stadionu zajímavé procesí. Pan rozhodčí, personál kruhu a za ním řada deštníků, pod kterými majitelé ukrývali své pracně vybělené maltézáčky. Loužím se dalo vyhýbat jen těžko a tak se pochodující pestrobarevná řada rozpadala tu vlevo, tu vpravo. to podle toho, na kterou stranu kdo v bahně kličkoval. Posouzení ve statice pak proběhlo na místní lednici, sloužící místo posuzovacího stolku. Protože jsem s manželem střídavě přidržovala a natahovala igelit přes naše věci, neboť větrná smršť na sebe nenechala dlouho čekat, nemohli jsme osobně fandit Monice s jejím psíkem, šampionem Paper Man Mary Evan. Netrpělivě jsme jí však vyhlíželi v houstnoucím dešti. Konečně se v dáli objevila postava s deštníkem a bílou kuličkou ve strakaté kožešině. Kličkovat loužemi v promočených botách už bylo naprosto zbytečné, ale Monika si nesla další titul BOB. Do zahájení finálových soutěží zbývaly dvě hodiny.

Ve zmíněném čase jsme kolektivně absolvovali několik výcvikových lekcí, vhodných pro rychlou záchranu života. Bouřka totiž střídala bouřku, a dlužno dodat, že každá se do místní kotliny přihnala z jiné světové strany. Naše strategická pozice v těsném sousedství stanu pro rozhodčí, a zatím odolávající relativně suchý tábor, utržily první rány. Voda začala nenápadně, leč zákeřně, útočit zespoda, když se loužičky pomalinku pospojovaly v nějakou větší, ta v ještě větší a během chvíle stála přepravka s Heppy v kaluži až po čáru ponoru! Vzpomněla jsem si na bezmoc tisíců lidí při loňských záplavách. Ostrůvek sucha pod igelitem vytrvale obkličovaly další a další vodní potůčky. Vyjít ven suchou nohou už nebylo možné. Všechny věci jsme museli přestěhovat do "prvního patra" na stoly a klece. Jakmile jsme si oddechli, že se nám akce "stěhování" podařila, přihnala se nečekaná větrná smršť. Déšť sílil, my jsme viseli každý z jedné strany na vzdouvajícím se igelitu, jež chránil věci a psy, a snažili jsme se ho přimět ke spolupráci. Nikdy bych neřekla, jakou sílu má vítr tam, kde se nemůže prodrat ven. Igelit se zespoda nafoukl jako ohromný balón, tím na nás vychrstl všechnu vodu ze slunečníků i deštníků, a vzápětí se s dalším poryvem větru vypustil a neprodyšně přicucl ke všem věcem i k nám. Jestliže jsme doposud alespoň trochu sídlili v suchu, tímto momentem to přestalo platit. Byli jsme mokří po kolena, kompletně zráchaní od igelitu a klesající teplota také udělala své. Do soutěží zbývalo půl hodiny.

Pomocí akce, pracovně nazvané "Kulový blesk", jsme se přesunuli do uvolněného stanu po rozhodčím v našem kruhu a největrnější stranu stanu jsme zakryli odshora dolů igelitem. Zdálo se, že jsme na dobu odpoledních soutěží zachráněni. Dokonce milosrdně přestávalo pršet! Pak se ale najednou zvedl ještě silnější vítr. Těsně před zahájením finálových soutěží začala další vichřice rvát stany, slunečníky hromadně odlétaly v dál, lidé vybíhali ze svých provizorních přístřešků a chytali samovolně cestující předměty, u nichž na velikosti téměř nezáleželo (židle, stoly, kufry s kosmetikou, přepravky ...).  S dalším poryvem se rozhodčím nadzvedly stany, včetně čestné tribuny. Zbytek odpoledne strávili ve stoje, neboť všude kolem byla voda! Do vystavených pohárů lilo a mnohé z nich se staly nečekanými zásobárnami dešťové vody. Ani náš přístřešek nezůstal ušetřen. V jediném okamžiku se z našeho stanu stala obří plachetnice. Postranní igelit se nadzdvihl a vzápětí mi přistál na těle od nohou až po obličej. Byl to pocit připomínající láskyplné obětí slizké chobotnice. Fujtajbl! O tom, že se nám tím pádem bahno dostalo všude, asi netřeba mluvit. Ihned po té se igelit urval z pečlivě připevněných míst a přestal dloužit svému účelu. Stan nadskočil, pevně přitlučené skoby sice vydržely, ale úpony stěn stanu nikoliv. Pohled na nás musel být úžasný. Já a Monika jsme plápolaly obouruč na protějších stranách stanu, ve zbytečné snaze udržet tento předmět na zemi, a Hanuš ležel na břiše na věcech, aby nám neulétly k Neumětelům. Příští zadunění hromu přineslo i bleskově vydatnou sprchu. Ztratilo smysl snažit se zůstat suchý a tak se naše snaha soustředila jen na záchranu psů, dokladů a nejcennějších věcí. Pod stan cákala voda ze všech stran v naprosto nečekané okamžiky. Vodní peklo ustalo během několika minut, leč následky zůstaly trvalé a všudypřítomné.

S 20 minutovým zpožděním začaly finálové soutěže. Po junior handlingu nastupovala do čerstvého bahna štěňátka. Farao se líbil, chodil statečně a stál srdnatě, ale doplatil na to, že nebyl identifikován jako plemeno. Labutěnky to holt mají těžké. Během soutěže dorostenců, kde zabojovala fenka paní Růžičkové, jsem letěla pro Irwina. Byla jsem rozhodnutá s ním nenastoupit, jestli po mě při vyndávání z přepravky zase rafne. Kupodivu dostal rozum, na laskavé slovo se dal vylákat ven a do přípravného kruhu přes 50 metrů bahna se dal donést bez protestů. Konkurence všech mladých psů i fen byla silná i ve znovu sílícím dešti a vichru. Při předvýběru se ve vodě stojící Irwin klepal tak, že z toho cvakaly zuby i mě. Jinde se bohužel stát nedalo. Nikde nebyl jediný záchytný ostrůvek bez vody. Už jdeme do kruhu. Psík zjistil, že se něco děje a začal panáčkovat a prosit. "Tak to hochu ne!", drbnu krátce vodítkem, abych mu to rozmluvila. "Teď půjdeš vzorně a budeš šikovný klučík", domlouvám mu s lehkým důrazem. Mrkl po mě, jestli to myslím vážně a vida, že i legrace má své hranice, klesl na všechny čtyři, podvolil se napětí vodítka a do kruhu vyrazil s výrazem: "Inu, když jinak nedáš ...". Bahno nebahno, proklusali jsme kruhem stylem baletky v národním divadle. "Ivošek", jak mu Ilonka říká, dokonce zvedl ocásek! V postoji se trošku kroutil, ale v rozhodujícím okamžiku, kdy se na něj díval rozhodčí, stál pokaždé vzorně. Vážně jsem nečekala, že by mohl vyhrát. Klepal se zimou tak šíleně, že se ho snad rozhodčímu zželelo.

Vzápětí peláším s pohárem a pytlem Eukanuby zpět do našeho tábora. Stan, naše poslední spása, mezitím odlétl o několik metrů dál. Není čas nic zahraňovat! Osušuji Ivoška, vracím ho do vyhřáté přepravky (psíci byli ochráněni opravdu bezchybně) a volám ven Akima s Belissou. Půjdou vyzkoušet své premiérové předvedení v páru. Letmo zjišťuji, že na zelených kalhotách mám hnědé skvrny až v pase. Jak nedůležité! Beru pejsky do náruče a znovu absolvuji 50-ti metrový maratón bahnem do přípravného kruhu. Akim s Belisskou stojí statečně. Do kruhu jdeme jako poslední. Belisska v pohybu trošku zlobí, ale v postoji je pár souladný. Máme za soupeře pěkné dvojice, snad vyjma anglických buldoků, kteří mají každý jinou barvu. Přesto jsou třetí. Druzí skončí samojedi. Tipuji na vítěze dva vestíky, ale k mému úžasu získává první místo Akim s Belisskou. To je nadělení!

Soutěže skupin FCI jdou rychle od ruky. Rozhodčí pracují rychle a ohleduplně, některé skupiny prořídly na minimum. V páté skupině vítězně boduje Blue Berry Slezský sen! Moderátor jásá, že dnes je den naháčů! Gessinčina skupina číslo devět nijak výrazné ztráty nezaznamenala. Honem se převlékám do druhých a tím i posledních suchých kalhot, měním i boty. Stejně to vydrží jen chvilku, ale lepší něco, než nic. Stejně jako Monika, jdu do přípravného kruhu na soutěž BIS speciální výstavy malých plemen s deštníkem v ruce a do poslední chvíle se snažím udržet Gesku v náručí. Jenomže ona, která déšť a mokro dokonale nenávidí, chce na zem! To už ale skládám deštník, hodím ho kamsi za sebe a vybíhám s Gessi do kruhu. Roberto Schill samozřejmě nedělal předvýběr, neboť všechny psy sám posuzoval v kruhu. Mrknu vedle sebe na běžící nahulku a co nevidím! Geska naplno šlape v blátě s hlavičkou nahoře (asi aby se nenamočila) a nese vysoko zdvižený ocásek (předpokládám, že ze stejného důvodu). Stavím jí na zemi. Vypadá trošku suchá jen chvilku. Monika svého maltézáčka přinesla v náručí, podložila dekou a přikryla deštníkem. Gessi statečně mokne, stejně jako řada ostatních. Vůbec nevím, kdo skončil třetí, druhé místo obsazuje Monika s maltézáčkem a světe div se, speciální výstavu vyhrává Gessi! Udeřilo třikrát do stejného místa! A pak, že se to nestává. Pohár a krmení vzápětí odkládám kamsi do přípravného kruhu. Ihned totiž pokračuje soutěž IX. skupiny FCI této výstavy, doplněná o plemena, která neměla "speciálku".

Rakouská rozhodčí Ingrid Ehold si pečlivě prohlíží soutěžící. Ani v pohybu jim nic nepromine a Gessi k mému rostoucímu úžasu chodí neuvěřitelně. Asi si mě chce udobřit za minulý víkend, kdy neměla svůj den. Už jsou vybráni držitelé druhého i třetího místa. Nevím, kdo to byl, nevidím totiž přes zamžené a pocákané brýle! Stojím nevýhodně bokem k rozhodčí, takže na Gessi nevidí, a kromě toho považuji výběr své fenky na stupně vítězů za nemožný. Jenomže jsou dny, kdy se i zázraky dějí. Gessi vyhrává i IX. skupinu FCI. Ani se nestačím leknout. Pusu mám od ucha k uchu, Geska tradičně sprintuje na první stupínek, který jí dnes opravdu patří, a obě si necháváme bez povšimnutí cákat vodu za krk. Fotky z finále budou jistě skvostné. Gessi začíná vypadat jako zmoklá slepice, ale přesto odbíhá z kruhu evidentně zářící nadšením! Letím s ní k našim věcem, beru osušku, kterou nám prozřetelně půjčila Ilonka (díky za záchranu!) a třu Gessi, abych jí zahřála. Dostává také piškotky, aby nabrala trochu energie. S osuškou na zádech spěcháme zpět do přípravného kruhu, protože po bleskovém posouzení X. skupiny hned nastupují účastníci Best in Show. Deštníkem už se nezatěžuji. V botách mi čvachtá, kalhoty se mi lepí na nohy, svetr těžkne váhou nacucané vody, brýle mám jen pro základní orientaci v prostoru. Osušku s Gessi sundávám až na poslední chvíli. Ilonko promiň, ale hodila jsem jí na zem, vrátím ti jí po vyprání! 

Nástup do kruhu na Best in Show se Gessince do třetice dokonale povedl. Proklusala kruhem krokem modelky a ocásek nesla jako páv svá péra. Slovinský rozhodčí Miroslav Zidar vypadá přísně a posuzuje bez úsměvu. Kdo by se také pod kapucou a v takovém dešti smál, že? No já přece! V podřepu sedím za Gessi, kleknout si opravdu nemůžu, a berou mě záchvaty smíchu. Je to asi šok ze zimy, z mokra a z také z toho, co se až doposud dělo. Konečně přišel nefalšovaný slejvák! Z nebe padají provazy vody a já se neskonale dobře bavím. Fakt jsme my vystavovatelé šílenci! Gessince stékají kapky po promaštěném těle a chocholka ani ponožky už dávno nejsou její krásnou ozdobou. Ale hrdě stojí, snad i bez mrknutí oka! Slibuji jí teplou deku, postýlku a největší piškotky, jaké kdy svět ještě neviděl. Je to prostě hrdinka! Zase jsme mimo zorné pole rozhodčího. Otázkou je, zda v té strašlivé slotě vůbec něco vidí. Brýle nemá, tak by na tom měl být lépe než já, která si připadám jako slepýš v záři reflektorů. Ale brejličky teď není kam odložit. Kdosi je třetí. V dalším dlouhém proslovu se neorientuji. Pak ale zaberu na "Chinese Crested Dog". Nikdo nikam neukazuje, jen moderátor kývne směrem ke stupňům. Jdu nejistě ke druhému místu. "Jsem tady dobře?" ptám se ho pro jistotu, abych nezpůsobila nějaký trapas. Kývají, že ano. Gessinka získala titul res. BIS na výstavě s praktickým potápěčským výcvikem! Vítězem se stává známý dalmatin. Závěrečné fotografování stojí za to. Všichni lidé i psi zmizeli z plochy jako mávnutím proutku a v průtrži mračen stojí už jen rozhodčí, dva promočení majitelé se zmoklými psy a muž, kterého neznám. A abych nezapomněla, ještě dva fotografové - můj manžel a místní dokumentarista. Vzniknou obrázky, při jejichž spatření mi zimou naskakuje husí kůže ještě teď.

S koncem výstavy se déšť proměnil v dokonalé inferno. Voda je všude. Naše věci už téměř nic nechrání. Srdnatě odolává už jen kempingová deka. Než se nám podaří nastěhovat všechno do auta (na stadion se nakonec dalo přijet, ale ke kruhu ani náhodou!) jsme všichni jako vodníci. Kape nám ze šosů, z veškerého oblečení, z uší, z nosů, z pusy ... Ani šusťáková souprava už mi není zhola nic platná. Propouští vodu oběma směry. Osušit přepravky, klec a materiál před naložením je sisyfovská práce. Všechno se lepí na všechno, ze všeho teče špína a bahno. Nejmokřejší věci ze sebe svlékáme ještě před nasednutím do vozu. I přes topení nastavené na 26,5 °C je nám zima. Cestou si svlékáme další vrstvy, takže slovinsko-rakouskou celnicí projíždíme polonazí. Moje spodní prádlo halí jen velká fleesová zimní šála. Otevřít okénko na celnici znamená pustit dovnitř studený vzduch. Lidově řečeno, kosu klepeme všichni. Naštěstí nám nikdo nedělá problémy a náročná, zase deštivá cesta dobře ubíhá. Díky horku se nám trošku usušilo některé slabší oblečení. Boty samozřejmě ani náznakem. Připadám si jako na puťáku, když jsme se s lodí udělali v dešti na jezu v Bechyni. Je otázkou, zda do konce letošního roku vůbec ještě roztaju.

Ať tak či tak, výstava to byla neuvěřitelná. Vezli jsme domů ohromný úspěch všech naháčů, tři nové šampiony, hromadu pohárů a plný kufr krmení. Kdyby bylo krásné počasí, asi bychom odjížděli nezřízeně nadšení. Takhle spíš doufáme, že dodatečně nenastydneme my, ani psi. Budiž pro vás, stejně jako pro nás, poučením, že sebou máte vždycky vozit holinky, folii pro domácnost a jedno kompletní suché oblečení, včetně bot. Na příští výstavy už nikdy nepojedu bez "povodňového" zavazadla poslední záchrany. Ať se vám daří a nezmokněte!

Čínský chocholatý pes (variety odděleně)
Posuzoval: Dr. Roberto Schill (Romania)

P-TM	Irwin Modrý květ (HA)	V1, Prvak razreda mladych, Junior BIS	Dandanová, CZ
P-TS	Ich. Akim Hvězda z Podmok (HA)	V1, CAC	Brychtová, CZ
F-Mz	Belissa z Haliparku (HA)	V1, CAC	Brychtová/Krausová, CZ
F-TS	Ich. Gessi Modrý květ (HA)	V1, CAC, BOB, BIG, res. BIS, BIS toy breed´s show	Brychtová, CZ
P-TB	Farao z Haliparku (PP)	VN1	Brychtová, CZ
F-TO	Heppy Modrý květ (PP)	V1, CAC	Dandanová, CZ

Perro sin pelo del Peru
Posuzoval: Denis Kuzelj (Slovenia)

P-TO	D´Allko Chimok Delfino Can (Large)	V1, CAC	Viel Jean-Claude, F
P-TS	D´Allko Sipan Delfino Can (Large)	V1, CAC, BOB	Viel Jean-Claude, F
F-TD	Uollu Inti de Bodhisattva (Large)	neúč.	Viel Jean-Claude, F
	Uollu Calista de Bodhisattva (Large)	VN, 2. Puppy BIS	Růžičková, CZ
P-TS	Ch. Blue Berry Slezský sen (Medio)	V1, CAC, BOB, BIG	Růžičková, CZ
P-TS	Ch. Aron od Zátoky (Small)	V1, CAC, BOB	Růžičková, CZ

Finálové soutěže ( Final competitions):
Junior Best in Show winner: CCD Irwin Modrý květ, owner: Dandanová (handled by Brychtová)
Best of couples winner: CCD Ich. Akim Hvězda z Podmok + Belissa z Haliparku, owner: Brychtová
BIS Toy breed´s show winner: CCD Ich. Gessi Modrý květ, owner: Brychtová
res. BIS puppy winner - Perro sin pelo del Peru (Large) Uollu Calista de Bodhisattva , owner: Růžičková
BIG V. winner:  Perro sin pelo del Peru (Medio) Ch. Blue Berry Slezský sen, owner: Růžičková
BIG IX. winner: CCD Ich. Gessi Modrý květ, owner: Brychtová
res. BIS winner: CCD Ich. Gessi Modrý květ, owner: Brychtová

Splněné šampionáty:
Slovinský šampion mladých: Irwin Modrý květ a Belissa z Haliparku
Šampion Slovinska - Heppy Modrý květ

Many thanks to judges the BIS competitions:
Ingrid Ehold (Austria), Roberto Schill (Romania), Branislav Rajic and Miroslav Zidar (Slovenia)!

01. 09. 2003 - text: L. Brychtová; foto: H. Brychta