Mezinárodní výstava (CACIB)

Pápa - Maďarsko - 15. června 2003

Dlouho jsem váhala nad propozicemi, zda se vydat do Pápy nebo do Prahy. Stejný termín, stejný typ výstavy, město začínající stejným písmenem. Nakonec jsem si hodila korunou a los padl na Maďarsko. V neděli ve tři hodiny nad ránem jsme pod zataženou oblohou a se šesti psy "na palubě" vyrazili k dálnici Praha - Bratislava - Györ a odtud asi 70 km do Pápy. Teplé počasí vystřídal liják na trase Praha - Brno a mě došlo, že tentokrát nejsem do deštivého počasí vůbec vyzbrojená. Připravené letní šaty mi mohly sloužit leda místo plavek. Naštěstí za Brnem pršet přestalo a i když u Pápy bylo vlhko, tu a tam svítilo i nesmělé sluníčko. Naše posádka (Akim, Gessi, Arníček, Briliant, Belissa a Cody), včetně mně, spokojeně prospala celou cestu.

Okamžitě po vjezdu do Pápy nás uvítala čitelná a dobře viditelná šipka "CACIB". Ačkoli najít Esterházy Kastély Vadaspark nebylo složité, šipky nás vedly dokonale. "Oni snad chtějí, aby sem lidi opravdu trefili", povzdechli jsme si údivně s manželem, při vzpomínce, kolikrát jsme na různých místech zoufale hledali místo výstavy. S pomocí vlídného, německy i anglicky hovořícího! podatele se nám podařilo zajet autem do areálu výstaviště a posléze zaparkovat velmi blízko našeho kruhu. O jak strategický moment šlo, se ukázalo vzápětí. 

Den začal ranním deštěm a pokračoval kalamitou číslo dvě. Při večerním balení věcí jsem omylem prohodila dvě obálky a až na místě jsem zjistila, že mám vstupní listy, potvrzení o platbě všech poplatků i doklad o zaslání přihlášek doma na stole. Ještě štěstí, že očkováky a pasy setrvaly v tašce na doklady, kterou jsem vezla sebou. "To nám to pěkně začíná!", proklínala jsem se v duchu, ale zachránila mě další vlídná osůbka ve výstavní kanceláři. Opět plynně hovořila anglicky, pohotově našla kopie mých přihlášek i dokladu o platbě a s úsměvem mi vystavila doklad pro personál ve výstavním kruhu, na jehož základě jsem bez problémů získala katalogová čísla. Katastrofa byla zažehnána, ale podle Parkinsonových zákonů jen proto, aby mohla přijít jiná a větší. A ta na sebe nenechala dlouho čekat.

Náš kruh se nacházel notný kus od asfaltové cestičky, pod stromy, ve vysoké trávě a byl obklopen z části křovím, takže jeho povrch nemohlo sluníčko vysoušet. Ke všemu ze zmoklých stromů kapala voda a tak jsme se ke kruhu více dobrodili bahnem než dojeli. Prostor byl veliký, nerovný a pokrytý přírodním travinami rozličných druhů. Nechyběl stoleček pro posuzování malých plemen (volně položený kobereček můj manžel s pohotovostí technika profesionála připevnil izolepou), výsledkové tabule však ano. Ranní seznámení psů s kruhem jsem raději vzdala, protože představa zráchaného a zabahněného pufíčka Codyho, kterého jsem pracně tři a půl hodiny koupala a fénovala, mě vskutku neuspokojila. Psí hoši museli vzít za vděk očůráním nejbližšího stromu, pod kterým bylo relativně nejsušeji (zato tu řádili vyhladovělí mravenci!) a psí slečny zvládly své potřeby vedle sebe na 10 cm hned vedle klece. V 9.30 byla zahájena výstava, posuzování pak těsně kolem desáté, protože cesta od finálového kruhu ke kruhům rozmístěným po celém parku rozhodčím chvíli trvala. Těsně před začátkem posuzování přišlo to, co přijít muselo. Manželovo zjištění, že doma v nabíječce zůstala nepostradatelná baterka do foťáku a kameru jsme sebou nebrali, protože jsme přece vezli foťák! Tím se omlouvám, ale pro tentokrát vám musejí postačit fotky našich psů z jiných výstav.

Naše plemeno šlo na řadu jako první, což se ukázalo býti nanejvýš výhodným. Na pana Josefa Němce čekalo podle katalogu 14 číňánků, ale za nepřítomnosti paní Thomy nás nakonec soutěžilo deset. K předvedeným psům netřeba komentáře, neboť je už všechny znáte a ani rozhodčí dlouho neváhal se zadáním výsledných známek, přestože, pokud vím, posuzoval naše plemeno vůbec poprvé. Pan Němec je renomovaným rozhodčím pro všechna plemena FCI a specialistou pro plemena lovecká, často posuzuje v zahraničí a to i nejprestižnější výstavy. Našich naháčků se ujal s citem, avšak důsledně, kladl důraz na pohybovou mechaniku a k drobným chybičkám v předvedení byl tolerantní. Posuzoval nesmírně klidně a v pohodě, čímž nám umožnil, abychom si výstavu bez většího stresu také užili. Akimkovi se podařilo získat jubilejní 30. CACIB a Cody splnil podmínky maďarského junior šampiona. Do finálových soutěží zbývala spousta času a tak jsem se mohla trochu porozhlédnout po výstavišti.

Zapsat pejskům výsledky do rodokmenu jsem šla naštěstí s deštníkem v ruce a než jsem stihla "okouknout" rozhodčí pro odpolední IX. skupinu FCI, hustě se rozpršelo. Kalamita do třetice! Naštěstí jsme včas naskládali pejsky i věci do auta a posléze přejeli s celou výbavou do těsné blízkosti přípravného kruhu pro finále. Teplá silná maďarská káva v místním prostorném bufetu (obří stan s kuchyní a občerstvením) mi krapítko zvedla náladu. Přes kapky deště se ze sucha pěkně koukalo ven. Jak upozornil ředitel výstavy, finále bylo plánováno na 15.00 a nic se nemělo měnit. Ve 14.00 přestalo pršet, o půl hodiny později teplý vítr trochu osušil co se dalo a na finálové soutěže, zahájené opravdu ve tři hodiny odpoledne, už svítilo sluníčko. Tomu říkám dodržování časového harmonogramu!

Jako první nastupoval Brileček a Beliska z Haliparku do soutěže párů. Pravda, v katalogu byly napsány páry jen dva, ale v na výstavách v Maďarsku se soutěže většinou hlásí až na místě, takže bylo víc než jasné, že u vytištěného počtu nezůstane ani náhodou. Skupiny I. a V., které ten den soutěžily s naší "devítkou" samozřejmě dodaly své favority. Přestože jsem se snažila se svými "prcky" postavit pěkně na konec řady za různé "hromotluky", místnímu panu pořadateli jsme se líbili a s jásavým úsměvem nás převelel na první místo. Snažila jsem se jeho nabídku sice zdvořile odmítnout, neboť představa že mi za zády poběží dva leonbergři, následovaní bordeauxskými dogami, samojedy a podobnými "ňunínky", mě přiváděla k infarktu, ale pán byl velmi laskavý a na mém nástupu z první pozice se zjevnou galantností trval. Co se dalo dělat? Nic. Popleskala jsem své dva svěřence a do kruhu jsme vlétli téměř raketově, aby nám "lví psi" nešlapali na paty. Nabrala jsem kurz na střed kruhu a pak už mě zachránily stupně vítězů, v jejichž stínu bylo krapku bezpečněji. První pozice znamenala také první převedení v pohybu tam i zpět, první celý kruh a vlastně nasazení laťky ostatním. Moje robátka se činila, jen co je pravda, přestože jim nožky vlhly v trávě a Brilečka svědilo zákeřné žahnutí od kopřivy. Domnívala jsem se, že už máme všechno za sebou, ale ouha. Pan rozhodčí požadoval ještě jeden celý kruh v pohybu. Teď už bylo Brilečkovi s Beliskou asi všechno jedno. Nasadili tempo, které jsem jim vodítky diktovala, sladili krok i vzhled a bok po boku oběhli kroužek. Postavila jsem je do postoje (najít kus rovné plochy mezi drny byl vážně kumšt) a čekala. V duchu mě napadlo, že ani nevím, který ze stupínků vítězů je pro třetí místo, kdybych se tam náhodu s mrňaty dostala. Třetí místo ale obsadili "bordinky", druzí skončili samojedi (doufám). S ohledem na počet zbývajících párů jsem považovala naší účast za ukončenou, když tu slyším ono libozvučně maďarské "kínai meztelen kutya". Vzhlédla jsem k moderátorovi, abych se podívala, kudy máme odejít a světe div se, on na nás gestikuloval, že jsme první. Oba naháčci sahali na vyvýšeném prvním stupínku svým obřím sousedům akorát do tlamy. To bude fotka! Stále ještě v úžasu na naším umístěním jsem při odchodu sice pobrala pohár, ale pytel granulí za mnou z kruhu ven odnesl jakýsi hodný člověk. Manžel naše vítězství také nečekal a tak mi nepřišel naproti jak to obvykle dělává.

Štěstím bylo, že jsem měla do soutěže IX. skupiny s Gessi dost času. V klidu jsem jí tedy načesala a připravovala, když přiběhl Robert Blümel, aby se mě zeptal jestli vím, že před držiteli BOB soutěží po skupinách i junioři s HPJ. V katalogu o tom nebyla ani zmínka! Takže Gessi šup do přepravky a chystat především Codyho, s jehož česáním je docela práce. Stihla jsem to tak tak a už nás volají do kruhu. Déšť nedéšť, Maďaři mají pevné nervy a do finále jich zůstala spousta. Na paní rozhodčí, jménem Annamarija Tarján, mám nejasnou vzpomínku z doby před asi osmi lety, kdy posuzovala číňánky u nás v Mladé Boleslavi. Na interšampiona Aryana z Vlozu jsem dostala VD a na Cen-Ling tuším dobrou. Stejně "zajímavě" vypadalo její dnešní posuzování shih-tzu, jehož většinu jsem viděla a dodám jen, že ani jeden ze psů, které jsem považovala za jasné vítěze, se neumístil. Já plemeni nerozumím, ale jak jsem postřehla, také místním divákům poklesávaly čelisti údivem. Pod tíhou toho zážitku jsem považovala za skvělé, že se paní rozhodčí jednou koutkem oka mrkla na Codyho, zatímco některé další psy obešla v přípravném kruhu asi třikrát. Codýskovo druhé místo ve skupině mě mile překvapilo, stejně jako předtím umístění páru, ale na druhé straně bylo jasné, že tím pádem Gessi nebude mít u stejné rozhodčí šanci. 

Jakmile nás propustili z kruhu, běžela jsem pro Gesku a nástup do hutné konkurence IX. skupiny jsme stihly v letu. Kolem nás, jako vždy, řada špičkových konkurentů s nimiž se potkáváme pravidelně. Ačkoliv Gessi dělala co se dalo, špitala jsem jí do ouška, že pro dnešek už máme vybráno. Třetí místo mops (bez záruky!), druhé místo Gessi a vítězkou se stala naše tradiční konkurentka s černým pudlem z Litvy Illana Simkina, která pak získala i třetí místo v BIS. Kolikrát už jsme stály vedle sebe, to už ani nepočítám. Geska se ještě postarala o zábavu publika, když po oběhnutí kolečka kolem stupňů vítězů bez mrknutí oka a naprosto bez mého přičinění skočila metr do výšky na první místo a rovnou zaujala pozici "Tak si mě foťte". Gestem jsem jí ukázala, že je mí líto, ale že musí o stupínek níž a ona, za pobaveného jásotu diváků, poslušně přehupla ke svému poháru, kde opět vyloudila na své tlamičce výraz "Inu dobrá, ale jsem stejně nesladší". Z kruhu odpelášila s nadšením sobě vlastním.

O nejlepší zážitek se nám ale postaral Diosek. Černobílý atraktivní pufíček nedávno zvítězil v Puppy Best in Show na CAC výstavě v Debrecenu a dnes se předváděl v soutěži Best of Day vítězů tříd dorostu. Tady ale běhaly všechny soutěžící skupiny dohromady. Rozhodčí András Korozs z Maďarska je specialista na velká plemena a po třech úspěších číňánků se zdálo nemožné, aby Dios jakkoliv zabodoval. Bylo mi to až líto. Do kruhu se však vnesl s přehledem lva salónů. Hlavičku hrdě vztyčenou, ocásek nahoru a krok s úžasnou elegancí. Však si jeho páneček Robert pochvaluje, že má konečně psa pro finálové soutěže, který se předvádí téměř sám. Stála jsem za kruhem a ani nedutala, abych nerušila psíka, který se ke mě pokaždé vehementně hlásí. Konkurence byla silná a Diosek mi tam připadal trošku ztracený. Jen jeho atraktivní ebenově černá barva s bílým čumáčkem, límcem, tlapkami a špičkou ocásku zářila široko daleko. Přes diváky jsem moc neviděla na stupně vítězů a se svou chabou orientací v maďarštině jsem jen postřehla, že vyvolávají nějaké velké psy. Tuším bullmastifa a snad huskyho. Následoval nesrozumitelný monolog, ze kterého jsem nevyluštila nic a pak diváci začali tleskat a já mezi nimi zahlédla cosi černobílého. To Robert zdvihl Dioska do výšky. "Ježišmarjá on to vyhrál!" vyhrkli jsme oba s manželem a já si konečně užila to, co mě míjí, když jsem sama v kruhu. Radost z vítězství svého odchovu. Diosek se tedy zařadil po bok Belissy z Haliparku (Junior Best of Day winner v Nové Gorici - CACIB) a Codyho z Haliparku (Baby Best in Show Super a Super Best in Show winner v Oradey a Debrecenu - CACIB). Za to samozřejmě patří dík i blahopřání jeho majiteli Robertovi Blümelovi, který se o psíka skvěle stará a jezdí s ním po výstavách, kde sklízí úspěchy. Poděkovat a blahopřát musím samozřejmě i manželům Jansovým za péči o Codyho, paní Krausové za Belissku a rodině Bastlových za Brilianta. Mám já to ale šikovné majitele! Pevně věřím, že někdo z letošní "úrody" 10 štěňátek s příjmením "z Haliparku" už brzy převezme štafetu a užije si také podobnou radost.

Naše výprava do Pápy byla neuvěřitelně úspěšná. Čtyři finálová umístění jedinců stejného plemene, 2x první a 2x druhé místo, to je věc vskutku nevídaná a trojnásobný finálový úspěch jedinců ze tří různých vrhů z jedné stanice se také vidí málokdy. Pravdou je, že v samotném kruhu u číňánků nás tentokrát moc nebylo, ale konkurence ve finálových soutěžích je pokaždé taková, že soutěží nejlepší s nejlepšími a tituly se nikdy nedávají jen tak. Však si to sami zkuste. Rozhodně jsem ráda, že mi při losování o účasti na té které výstavě padla "hlava", která znamenala slovo "PÁPA". Ať se vám také daří!

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzoval: Josef Němec (ČR)

Class	Dog (variety)	Results	Owner
P-TD	Dios z Haliparku (PP)	VN1, Best Puppy of Day	Blümel Robert
P-TM	Cody z Haliparku (PP)	V1, HPJ, Junior res. BIG	Brychtová/Jansovi
	Falco Pupo-Haichi (PP)	V2	Simon Jozsefné
P-Mz	Briliant z Haliparku (HA)	V2, res. CAC	Brychtová/Bastl
	You´re My Man of Honeycroft (HA)	V1, CAC, res. CACIB	Blümel Robert
P-TO	Newbourne Jumping Jack Flash (HA)	neúč.	Thoma
P-TS	Ich. Akim Hvězda z Podmok (HA)	V1, CAC, CACIB	Brychtová/Nohejlová
	Sampan Basta (HA)	neúč.	Thoma/Nemanic
F-TM	Belissa z Haliparku (HA)	V1, HPJ	Brychtová/ Krausová
F-Mz	Brenthill Gavany´s Bohemia (HA)	neúč.	Thoma
	Medúza Alexa Lachesis (HA)	V1, CAC, res. CACIB	Simon Józsefné
	Zara of Honeycroft (PP)	neúč.	Blümel Robert
F-TS	Ch. Gessi Modrý květ (HA)	V1, CAC, CACIB, BOB, res. BIG	Brychtová Libuše

Best in Show:
V soutěži párů obsadili Briliant a Belissa z Haliparku 1. místo (Couple).
Dios z Haliparku - 1. Best puppy of Day
Cody z Haliparku - Junior res. BIG
Ich. Gessi Modrý květ - res. BIG IX. FCI

Cody z Haliparku splnil podmínky Maďarského šampiona mladých.

* HPJ = Hugaria prima junior
** Photos from various shows
*** oba CACIBy přecházejí na držitele res. CACIB, neboť Akim i Gessi jsou již interšampiony.

16. 06. 2003 - text L. Brychtová, foto H. Brychta