Mezinárodní výstava (CACIB)

Ljubljana -  Slovinsko - 30. března 2003

Pesimista by se k výstavě vyjádřil: "Dopadli jsme jako sedláci u Chlumce". Optimista by řekl: "Opět úspěch chovatelské stanice Modrý květ". Jednalo se o jubilejní čtyřicátou mezinárodní výstavu v Ljubljaně a čínské chocholaté psy měla dle propozic posuzovat belgická rozhodčí paní Liliane de Ridder Onghena. Do Slovinska navíc není až tak daleko a do června bych potřebovala s Heppy dodělat slovinského šampiona. Bylo tedy rozhodnuto kam se vydat, i když se tento víkend nabízelo několik dalších zajímavých výstav. Na cestu jsme chtěli jet tradičně autobusem a tak jsme se dopředu těšili, co zase zažijeme. Vyjeli jsme o nějakou tu hodinku dříve, abychom měli rezervu, kdyby nás opět odmítl pustit některý z rakouských celníků s tolika psy do země a navíc se v noci měnil čas na letní, což nám ubralo další hodinu. Česko-rakouskou hranici jsme projeli, aniž bychom museli ukázat pasy. Cesta dálnicí napříč Rakouskem rychle ubíhala a nikdo po nás nic nechtěl ani na hranicích rakousko-slovinských. Měli jsme tedy značný časový náskok. Takhle jednoduše jsme cestu autobusem ještě neabsolvovali. Povzdechla jsem si směrem k Silvii: "To ani nebudu mít o čem napsat." Neměly jsme ovšem ani tušení, že nejvíce si užijeme právě na výstavišti.

Výstaviště "Ljubljanski sejem" se skládalo ze čtyř vzájemně propojených hal. První byla vstupní, následující měla jako jediná koberec, neboť po skončení posuzování se zde konalo slavnostní finále, a další dvě haly měly nádherně vymalované kulisy s mořem a loďkami, zato v nich profukovalo a podlahu tvořil beton. Po té, co jsme si vyzvedly katalogy a výstavní čísla, jsme se se Silvií rozhodly, že aby byla nějaká legrace, přihlásíme své psy do párů a do soutěže o nejlepší chovatelskou skupinu. Složení bylo o to jednodušší, že jsme, mimo svých psů, s sebou vezly ještě Pospíšilovic Frencis Modrý květ. Ráno v sedm hodin nám ve výstavní kanceláři řekli, že se budeme moci přihlásit asi v devět. Když jsme ve stanovený čas dorazily (stále já a Silva, proto "y"), požádali nás, abychom přišly za půl hodiny. Ani pak to však nebylo možné, neboť se čekalo na paní, která měla poplatky vybírat. Další komplikace jsme se dočkaly, když se paní před polednem konečně dostavila a zasedla ke zcela prázdnému stolku, na kterém ležela pouze krabička na peníze, pokladní bloček a propiska. V tu dobu už byli naši pejsci velmi utahaní, přestože jsme se stále ještě nedočkaly posouzení (ale o tom až za chvilku), takže jsme od párů upustily a přihlásily pouze chovatelskou skupinu. Po té, co jsme na stolek položily peníze nutné k přihlášení, zeptala se nás paní, jaká katalogová čísla mají psi, kteří budou součástí oné skupiny. Jejich jména jí vůbec nezajímala. Problém byl v tom, že naše katalogy i výstavní čísla zůstaly na klecích v jiné hale a my jsme nemínily vystátou frontu opustit. Opakovaně jsme pokladní vnucovaly průkazy původu, ale ona trvala na číslech. Chtěly jsme tedy po paní, aby katalog zajistila sama a čísla si zjistila, ale ta se k tomu neměla. Protože se peníze vybíraly ve vstupní hale a blížilo se poledne, pochopitelně zde nikdo nebyl a nikdo ani z kolemjdoucích katalog neměl. Vznikla poněkud legrační situace, neboť pokladní čekala, že čísla seženeme my a my jsme čekaly, že je sežene ona. Všechny tři jsme proti sobě stály několik dlouhých minut a čekaly, jak se situace vyřeší, neboť žádná z nás nechtěla ustoupit. To vše samozřejmě za netrpělivých projevů lidí stojících za námi. Pokladní však nikoho dalšího nemohla vzít, neboť už měla rozepsaný pokladní bloček. Když už to vypadalo, že nestihneme ani posuzování, pro katalog jsem se vrátila a přinesla ho. Ještě paradoxnější situace však nastala po chvíli, neboť za námi stojící pán, který měl pitbuly a katalog i výstavní čísla nechal venku v autě, si pro ně nemohl dojít, neboť ho služba u vchodu nepustila s tím, že do 14 hodin nesmějí psi výstaviště opustit. Do auta by bývali byli pána samotného pustili, ale psy neměl kdo podržet uvnitř. Pořadatelé byli naprosto neoblomní. Bohužel nevím, jak to skončilo, neboť jsme spěchaly ke kruhu.

Paní rozhodčí Liliane de Ridder Onghena měla od rána k posuzování 58 psů různých plemen, pak 9 číňánků a po nich ještě dalších 23 psů. Bylo to opravdu na celý den a v naší blízkosti už se připravovalo finálové kolo, když ještě s klidem posuzovala. Byla to milá dáma ve fialovém kostýmku, s každým se snažila prohodit pár slov a snad úplně nad všemi pejsky se něžně rozplývala. Splnilo se mi tak moje toužebné přání, které jsem projevila minulý týden po návratu z Nitry, a to, že za neustále se zvyšující výstavní poplatky požaduji po rozhodčím profesionalitu a milé chování. Ovšem ani za poplatek 40 euro na každého psa si pochopitelně nikdo z nás tituly "nekoupí". To je zcela samozřejmé a jasné. V Ljubljaně velká část naší autobusové výpravy nedopadla právě nejlépe. Přestože jsme převážně dostali skoro samá "védéčka" museli jsme se po skončení posuzování sami sobě vzájemně zasmát, jak nás paní rozhodčí dokázala svým vlídným chováním udržet celou dobu v omylu. Mám na mysli všechny tři přítomné vystavovatele číňánků! Ve třídě mladých psů se paní Onghena rozplývala nad mým Irwinkem, jak má nádhernou hlavu, pigment, oči, ouška, stavbu těla atd. Měla jsem přinejmenším za to, že musíme vyhrát celou výstavu. Jaké bylo mé překvapení, když mi podala ruku s tím, že pejsek je příliš hubený a temperamentní a ještě musí dospět. Titul Prvak razreda mladih tedy získal o půl roku starší soupeř. V tu chvíli jsem si ještě myslela, že máme známku V2. Pak nastoupil pan Blümel s Jasonem v mezitřídě a po něm Griffin ve třídě otevřené. Majitelé obou psů čekali po posouzení u kruhu na svůj souboj o CACIBa, když v tom rozhodčí začala vyvolávat feny. Oba majitelé psů se dožadovali nástupu o titul a když byli odmítnuti, i tak na tom trvali. Pak se přece jen nechali přesvědčit, že tedy ne. Vzápětí jsem se dozvěděla, že i další z mých psů, fenka Jokime, je naprosto nádherná a bezkonkurenční. Všimla jsem si však, že zapisovatelka zapsala do posudku sníženou známku. Ale to již odcházel z kruhu rakouský vystavovatel se Zarou a pravil: "Dnes mají všichni puffíci VD." Protože se posudky vydávaly až po skončení posuzování celého plemene, nevěděl nikdo z nás, jak na tom vlastně je. Zato když přišla na řadu "Fanynka", paní rozhodčí se rozzářila jako sluníčko a nadšeně diktovala do posudku, jak má nádhernou výstavní kondici a jak je zkrátka celá úžasná. Váhala jsem, zda-li vůbec nastoupit s Heppy, nechtělo se mi jít si do třídy šampionů pro velmi dobrou. Ale hle, jaké bylo mé překvapení, když rozhodčí nahmátla "špíčky", které fenka nabrala na počátku zimy a za které dostala v rakouském Welsu sníženou známku. Rozzářila se a vyplnila CACovou kartičku. Fanynce, která je po štěňátkách se však Heppy v síle hřbetu přece jen rovnat nemohla, takže na ní zbyl pouze res. CACIB, kterého si však obzvláště považuji. Teprve pak jsme si vyzvedli a porovnali výstavní posudky a zjistili jsme, že sice máme pejsky úžasné kvality, ale je třeba je trochu vykrmit, abychom mohli byť jenom pomyslet na výbornou. Paní Onghena však všechno podala tak neskutečně mile a přívětivě, že nás téměř přesvědčila, jak u nás naháčci strádají. 

A pak již začaly finálové soutěže. Diosek měl v soutěži o nejlepší štěně výstavy smůlu a nebyl vybrán, v dorostu číňánci zástupce neměli. O nejlepšího mladého jedince výstavy stanul Honeycroft na třetím místě, před ním novofundlanďák a na prvním stupni bernský salašnický pes. V párech vyhráli černí teriéři následováni šarplaninci a vše uzavíral párek shih-tzu. Naděje, že bychom se umístili s naší skupinou nebyla příliš velká. Skupina byla zvláštní tím, že spíše než skupina, to byla rodinka složená z otce Griffina, matky Frencis a synka Irwina. S přihlášením chovatelské skupiny jsme původně nepočítaly, tudíž jsme si z Prahy nepřivezly žádné pdobné oblečení. Irwinek navíc nechtěl se Silvií moc chodit a já pejsky předvádět nechtěla, neboť otec se synem tu a tam vyvolávali šarvátky a nechtěla jsem se "znemožnit" až se ve finále strhne rvačka. Kromě toho, že se vrhali sami na sebe, vrhali se tu a tam i na jiné jedince, každý z jedné strany, čemuž se naučili při cestě autobusem, když bránili své pelíšky před zvědavými čenichy ostatních psů. Při nácviku jsme zjistily, že než jít dvě v různých šatech, ale se zvládnutými psy, raději půjde jen jedna se skupinkou, kterou jsme pracovně nazvaly "Jeden hot a druhý čehý". Vzhledem k tomu, že se Silva celou dobu usmívala, jako že nic, nenapadlo nikoho, jak pernou asi musela zažívat chvilku, když Irwinek vláčel skupinku vpřed a neustále mě při tom hledal v okolí kruhu (krčila jsem se při zemi v prachu za klecí), Fanynka důstojně kráčela uprostřed, jako že se jí to netýká a uražený Griffin, který najednou nebyl jediným středem pozornosti své paničky se táhl za nimi. Okem diváka vše vypadalo pracně natrénované tak, aby bylo na všechny pejsky jednotlivě vidět a nepředváděli se v chumlu jako skupiny ostatní. Na prvním místě stanuli opět černí teriéři, na druhém místě "skupinka našich védéčkových čoklů" (berte to samozřejmě s nadsázkou), na místě třetím pak vyhlášené shih-tzu paní Podzemské. To vše díky slovinské rozhodčí jménem Cvetka Bogovcic a optimismu a pevným nervům Silvie Moringlové. A tak navzdory počátečnímu neúspěchu stanuli jedinci z Modrého květu přece jen na stupních vítězů a domů si odváželi veliký pohár. Na výstavy se prostě musí jezdit a jezdit a neustále to zkoušet. Pak zjistíte, kam vzít vykrmeného pejska dříve, než ho budete trápit dietou, kdy máte puffíka ulízat a kdy naopak rozčepýřit.

Zklamaní byli z posuzování i majitelé jiných plemen. Jedná se samozřejmě většinou o pejsky výstavně úspěšné. Howawart, který byl v plemeni sám, dostal ve třídě šampionů V1 bez titulu. Paní, která přivezla čtyři kavalíry obdržela tři védéčka a na toho nejlepšího dokonce dobrou. U barzojů psů, přestože byly zadány CACe, nikdo nedostal CACIBa. Toho dostala až fena, která ale zase neobdržela BOBa, neboť nastoupila sama, protože žádný ze psů tento titul neměl. Paní rozhodčí BOB nezadala, protože  si prý nemohla vybrat z více jedinců. Tak to na výstavách chodí a člověk musí počítat se vším. Tituly přece nejsou nárokové. A abych vám nakonec přihodila ještě něco úsměvného, pokud jste se již nepotěšili cizím neštěstím. Uvidíte-li ve slovinsku nápis "NE KADITE", znamená to Nekuřte! a v Junior handlingu zde nastupují otroci mali a otroci odrasli. Tak se pro změnu nazývají děti. Cesta zpátky probíhala bez problémů, tudíž jsme si tentokrát užili pouze na výstavišti.

Ilona Dandanová

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Liliane de Ridder-Onghena (Belgie)

Finálové soutěže:
You´re My Man of Honeycroft - 3. místo junior Best of Day
Chovatelská skupina "Modrý květ" - 2. místo 

31. 03. 2003 - text a výsledky Ilona Dandanová - Děkujeme jako vždy!