Mezinárodní výstava (CACIB)

Luxembourg -  Lucembursko - 29. března 2003

Harakiri po česku
Poslední březnový víkend nás čekaly dvě velké mezinárodní výstavy. V sobotu v Lucemburku a neděli v Berlíně. Každý, kdo má byť jen zběžnou představu o mapě Evropy, tuší, že zmíněná kombinace akcí patří mezi vzdálenostně šílené. Jenomže, když jsem výstavy plánovala, vůbec jsem tak neuvažovala! Do Lucemburska jsem se chystala víc než rok (loni jsem účast zbaběle vzdala v den uzávěrky) a do Berlína mě lákalo jméno indického rozhodčího pana Rangarajana, neboť rozhodčí z této země má posuzovat i letošní Evropskou výstavu v Bratislavě (ale ne stejný). Až pohled do mapy, sečtení kilometrů a vyhodnocení možného vývoje výsledků obou výstav mě přivedlo na myšlenku, že takhle nějak vypadá harakiri po česku. 

Když mi Lenka Fritschová přeposlala propozice do Lucemburska a já v nich našla jméno původně jugoslávského rozhodčího Uroševiče, nebylo, jak se říká, co řešit. Jedinou skvrnkou na kráse byl fakt, že se na stejnou výstavu chystala i paní Thoma. Naše vzájemná setkání jsou sice prima, ale myslím, že nám oběma jemně komplikují možnosti výstavního taktizování. Kouzlo Lucemburské výstavy je v tom, že ze třídy mladých a šampionů lze, při vítězství v nich, získat ihned titul Lucemburského šampiona, přičemž variety se pro naše plemeno posuzují odděleně. Po zvážení všech možností jsem přihlásila Akima do třídy otevřené, Gessi do šampionů a přibrala do party i dvě labutěnky - mladého Codyho z Haliparku a šampionku Angeliku Nezkrotná markýza. Jejich majitele jsem však varovala, že se může stát cokoliv, může přijet kdokoliv a posuzování může dopadnout všelijak. K mé skepsi před akcí přispělo i varování několika jiných vystavovatelů, kteří mi v barvě převyprávěli, jak to v Lucembursku zaručeně dopadne. Neptejte se mě proč, ale na jejich varování jsem tentokrát nedala a s vyslovením věty: "Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko", jsme se v pátek po ránu vydali směr Lucembursko. 

Jedeme na rodinný výlet!
S tímto zvoláním jsme opustili hranice Prahy. Naše psí posádka se totiž skládala ze syna Akima a Angeliky Codyho z Haliparku, z nich obou, a z Codýskova dědečka - Arnolda. Jen Gessi s nimi neměla příliš společného, pomineme-li fakt, že pochází ze stejné chovatelské stanice jako tatínek Angeliky (Ich. Bextry Modrý květ) a maminka Akima (Jch. Cety Modrý květ). Pejskům jsme v autě udělali luxusní ležení v samostatných přepravkách, aby dlouhou jízdu přestáli co nejpohodlněji a byli co nejméně unavení. Letní počasí se lepšilo a lepšilo a v Lucembursku nás po dvanácti hodinách dost živé jízdy uvítalo neuvěřitelných 20°C, kvetoucí stromy a zelená tráva. Ubytování v pěkném hotýlku v centru města nám tradičně zajistila cestovní kancelář Lavaza a nemělo chybu. Své jsme si ale užili při parkování v podzemní garáži. Už úzký vjezd kolmo z malinké uličky nás měl varovat. Já bych se trefovala jen tak tak. Po sjezdu do hlubiny garáže se objevila výstražná tabule s rozměry auta, jaké se tam vejde. "Nevíš, jak malé je naše auto?", zeptal se mě manžel, překypující humorem i po dlouhé cestě. Po mojí záporné odpovědi pravil, že to tedy zkusíme a poprvé zatočil do pravého úhlu. Strop se snížil a před námi trčel roh zdi obložený kobercem a druhá zeď, zářící různými barvami z nesčetného množství odřených nárazníků. No nazdar! Zbaběle jsem zavřela oči, když Hanuš na potřetí vytáčel plným rejdem do žádaného směru. A zase padák do podzemí. První podlaží bylo plné, takže další otočka a snad ještě horší, než ta první. Když jsme po perných 10 minutách manévrování miniaturním prostorem zastavili na posledním volném místě, udělalo se mi mdlo při představě, jak tohle pojedeme zítra před výstavou nahoru! Další kouzlo parkoviště vyšlo najevo vzápětí. Nebyl tu výtah, jen uzoučké schodiště, kam se tak tak vešel jeden člověk. Stěhování přepravek a klece do malého pokojíčku jsme tedy zrušili, psíci museli na vodítkách po svých a spali s námi na posteli. Všichni. Předpokládám, že dodatečně pošlou paní Tuháčkové děkovný dopis za to, že se mohli pořádně protáhnout a prospat na našich polštářích. Mně se obležení pěti přitisknutými číňánky moc líbilo. Jen Hanuš ráno podotkl, že příště objedná pokoj s větším letištěm, neboť pět psů, manželka a postel 190 x 180 není to pravé ořechové. Před spaním jsme všechny pejsky pečlivě vykoupali. Z obou labutěnek se vyklubali líbezní pejskové a nad Corym jsem docela spokojeně usínala.

Lucemburk
Při večerním venčení jsem pochopila, jak těžký život mají pejskaři v samém centru města. Travička nikde, všude zákazy vstupu psům a ulice plné aut. Nesli jsme sebou samozřejmě sáčky, abychom po našich svěřencích uklidili, ale zkuste speciálně Gessince vykládat, že travička prostě nebude. Nakonec jsme objevili spásu v podobě kovových roštů kolem několika stromů a jednoho kousku staveniště s pískem, kde i nějaká ta bylina ke psí radosti pučela. Vzhledem k tomu, že se náš hotýlek nacházel v uličce mezi několika nočními podniky a bary, budila smečka číňánků s chocholkami vyčesanými do culíčků značnou pozornost zdejších klientů. Totéž se opakovalo brzy ráno, kdy turisté a štamgasti tato místa opouštěli a jednoduše nevěřili svým očím. Všechny jejich reakce však byly pozitivní, občas i srdečně jásavé. Po snídani nás čekala zkouška ohněm, výjezd z garáže. Hanuš mistrně zvládl výjezd o patro výše a tady ... málem naboural! Přes cestu nám na šíř parkovalo auto. "Ježíši to ne!", zaúpěla jsem v představě, jak se z podzemních katakomb dostaneme až po výstavě. Manžel vystartoval do recepce shánět majitele vozu, zatímco mě obcházely mrákoty. Naštěstí byl majitelem auta sám recepční a během chvilky přeparkoval, čímž se nám podařilo dostat z garáží ven. Uf.

Veselo na výstavě
Výstaviště jsme našli jen s neparným zablouděním na jednom kruhovém objezdu, zastavili jsme téměř u haly a kousek ke vchodu došli. Výstavní haly byly veliké, kruhy prostorné tak akorát, celé pokryté kobercem, všude pěkně teplíčko. Katalog s 1875 psy představil i 25 číňánků a slušnou konkurenci. Rozložili jsme tábor a Hanuš šel vyzvednout čísla, zatímco jsem se upravovala na čisťounkém WC. Když jsem přišla zpět, Hanuš právě dostával čísla. Ale ouha! Dali mu jen tři s tím, že čtvrté, pro Codyho, v kruhu nemají. Ptala jsem se proč a slečna stevardka mi odvětila, že neví, ale že musím zajít do kanceláře. Bylo devět hodin, výstava začínala v deset, před námi půjde desítka německých ohařů, jméno rozhodčího v katalogu souhlasí, nastupují dříve šampioni než třída otevřená. Čili pohoda. Odběhla jsem do vedlejší haly ke stánku s pokladnou a sekretariátem. Tady se vinuly čtyři předlouhé fronty. Pokladnu jsem vynechala, protože jsem platila vše najednou bankovním převodem a očekávala jsem spíše nějakou administrativní chybičku. Deset minut před desátou hodinou jsem byla pátá ve své frontě a volala Hanušovi, ať provede psíky kruhem, protože já to zaručeně nestihnu. Přede mnou pracoval k infarktu pán, jehož pes měl jít do kruhu jako první. Úřadování se neuvěřitelně vleklo, všichni podupávali nervozitou, tiše nadávali nebo jen odevzdaně trpěli. Těsně před tím, než na mě došla řada, se cosi pokazilo v počítači a zdejší pracovník velmi tmavé pleti byl v koncích. Naštěstí mu pomohl kolega a tak se vzápětí zjistilo, že mám vše v naprostém pořádku. Úředník vzal černý fix, napsal Codýskovo číslo na kartičku a bylo po problému. A kvůli tomu jsem hodinu tvrdla ve frontě!

Pelášila jsem zpátky ke kruhu jako o život. Honem převléct a pustit se do přípravy psů. Labutěnky potřebují dost času. Stihla jsem vše na vteřinu přesně, připevnila si na ruku číslo a hurá do kruhu, kde už byly rozdány tituly ve třídě šampionů psů. Sampan Basta k mému úžasu chyběl, stejně jako přihlášená Jasněnka, a hlavní očekávaný souboj se tedy nekonal. Na Akima čekali ve třídě otevřené dva soupeři. Druhý z evropské výstavy v Paříži Jokima Just a Legend a další pejsek, kterého jsem neznala. Vítězství ve třídě zajistilo Akimovi vstup o soutěže o CACIBa. Jen jsem opustila kruh, už volali feny šampionky. Štěně chybělo, takže jsem hned nastupovala s Gessi. Její soupeřka také nepřijela, čímž byla naše cesta k šampionovi Lucemburska volná. Vrátila jsem Gessi na klec a vrhla se na dočesání Codyho. Jakmile skončily fenky, už jsem stála připravená u vchodu. Vedoucí kruhu mrkla na moje číslo a pak mi přišla sdělit, že mladí a dorost se posuzují úplně jinde! Málem mě to porazilo. Vrazila jsem Codyho Hanušovi a letěla zjistit, zda jsme posuzování neprošvihli. Naštěstí tady dali labutěnky až na konec, takže jsem zase přeběhla zpět, uložila Codyho do přepravky a v běhu česala Angeliku. Ještě že jsem všechno povětšinou zvládla ráno! "Anička" neměla v šampionech konkurenci a tak jsme Jitce se štěstím dovezli šampiona Lucemburska. Pak si Akim zaběhal se třemi konkurenty o CACIB, Gessi jen se dvěma, z nichž jedna byla Angelika, kterou vedl manžel. Soutěž o BOB byla naplánována až na samý konec, po posuzování dalších plemen a hlavně po posouzení tříd mladých u jiné rozhodčí. Až tehdy mi zbyla chvilka, abych zjistila, kde jsem udělala chybu v organizaci výstavy. Vždyť jsem celý katalog četla tak pečlivě! Ukázalo se, že jediným vodítkem pro to, že se dorost a mladí posuzují v jiném kruhu, byla kartička o velikosti poštovní složenky, připíchnutá na sloupku v rohu kruhu. Jinak nic. Mám něco výstav za sebou, ale tohle by mě vážně nenapadlo. Cody se předvedl v pohodě a při absenci soupeře získal titul juniorského šampiona Lucemburska.

Půjčíte nám zase psa?
Shodou všech okolností se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Do soutěže o BOBa jsem měla nastoupit se třemi psy najednou: s Akimem, Gessi a s Codym. Nikde ani Čecháčka, spřízněného živáčka. Poprosila jsem tedy vedle sedící zahraniční majitelku od fenky Mathilde, zda by mi s jedním pejskem nepomohla. Byla překvapená, ale kývla. Ujistila jsem jí, že jí půjčím dobrého psa, který je šampion a který chodí téměř sám, takže bude stačit, když ho bude jen tak doprovázet. Volba padla samozřejmě na Akima, neboť ten je "přenosný" a jediné co neumí, je chodit v kruhu sám podle pokynů rozhodčího. Gessi jsem si nechala já a Hanuš vedl Codýska. Naší trojici doplnila už jen velmi pěkná labutěnka Newbourne Happy Dancing Rowena. Akim se s novou "tetou" za piškotu skamarádil téměř ihned a vedle sympatické paní šlapal jako hodinky. Stihla jsem ještě ukázat gestem manželovi té paní, že je výtečná, a už jsme stáli všichni v kruhu. V zápalu soutěžení, protože nás rozhodčí nijak nešetřil a chtěl vidět psy i v kombinovaných dvojicích vedle sebe, jsem jen koutkem oka zahlédla Akima, který stál jako socha a díval se upřeně na piškotku. Když po posledním kolečku podal pan Uroševič ruku oné paní s Akimem, všichni jsme se rozesmáli. Pán za kruhem byl z výkonu své drahé polovičky celý pryč a ptal se, kdy zase pojedeme na výstavu, abychom jim půjčili vítězného psa! Akísek měl velikou radost a dobře věděl, že zabojoval.

Jenomže titul vítěze plemene v našich řadách mi udělal silnou čáru přes rozpočet. Měli jsme před sebou dlouhé závěrečné soutěže (začínaly v 15. hodin a končily v 19.00), 750 kilometrů do Berlína a přechod na letní čas, čili o hodinu méně! Navrhovala jsem výjimečně okamžitý odjezd, ale nakonec mě manžel přemluvil, abychom na finálové soutěže v Lucemburku počkali. Codýsek mně opět potěšil svým výkonem ve finálové soutěži mladých psů. Předvedl se krásně a ukázal také, že pevná povaha je doopravdy jeho silnou stránkou. Na téměř volném vodítku spokojeně mrkal na paní rozhodčí, které nezbylo nic jiného, než ho vybrat do desítky nejlepších (z původních asi 40 soutěžících). Na lepší místo už jsme nestačili, ale vzhledem k tomu, že je Cody labutěnka, považuji jeho účast ve finále za super úspěch.

Na Berlín
Ačkoliv jsme vyjeli jak nejrychleji to šlo, nic jsme neuspěchali. Psům jsem musela dopřát odpočinek formou proběhnutí, krmení a chvíle relaxace, aby mi druhý den nepadli. A my jsme potřebovali také něco sníst a maličko si oddechnout. V noci jsme se sice s manželem střídali v řízení, ale kolem půlnoci nepříjemně pršelo a silnice byla samá zatáčka. Do Berlína jsme přijeli polomrtví v pět hodin ráno. Bezpečnostní opatření spojená s válkou v Iráku nám cestu městem ještě zkomplikovala, takže jsme nakonec zrušili hledání hotelu a usnuli na necelé tři hodiny jen tak v autě. Ani nevím, jak jsme se vzbudili a přesunuli k hale v Berlíně.

Čínský chocholatý pes
Třídy otevřené, šampionů a BOB: Milivoje Urosevic (SER)
Třídy dorostu a mladých: Maisy Kuffer (Luxembourg)

Hairless
P-TD	Blandora the Barbarian	VN	Stow. J.
P-TM	Unlimited Edition von Shinbashi	neúč.	Keller Monika
P-TS	Blandora Best of the Best	V2, res. CACL	Stow. J.
	MCh. Newbourne Happy Dancing Cupido	V1, CACL, Champion Lucemburska	Van Oosten Wendy
	Vellar Pljus Junior	neúč.	Pranis-Pranevich E.
	WW. M.J. Sampan Basta	neúč.	Thoma+Nemanic G+G
P-TO	Ich. Akim Hvězda z Podmok	V1, CACL, CACIB, BOB	Brychtová/Nohejlová
	Jokima Just a Legend	V3	Vincent-Schmid Eva
	Styling Magic Star du Clos de la Bucherie	V2, res. CACL	Théophile-Gaylard H.
F-TD	Bedlam Zakira	neúč.	Keller Monika
F-TS	Ich. Gessi Modrý květ	V1, CACL, Champion Lucemburska, CACIB	Brychtová
	Monomro Garcia	neúč.	Nazarova-E. Pranis
F-TO	Just After Dark N´CO	neúč.	Keller Monika
	Newbourne Queen Mathilde	V1, CACL	Vanzeir-Engelen Elly
	Oriental Jokes Sortilege	V2, res. CACL	Vincent-Schmid Eva
Powderpuff
P-TM	Cody z Haliparku	V1, Junior Champion Lucemburska	Brychtová/Jansovi
	Shambhala´s Onyx Fantasy Island	neúč.	Keller Monika
P-TS	Dirty Dancer from House off Angie	V1, CACL, Champ. Lucemburska, res. CACIB	Laverman G.
P-TO	Newbourne Hotshot	V1, CACL	Van Oosten Wendy
	Only a White Boy Fantasy Island	neúč.	Keller Monika
	Sunlight Beauty Boy du Clos de la Bucherie	V2, res. CACL	Théophile-Gaylard H.
F-TM	Ismena Sub Divo	neúč.	Keller Monika
	Newbourne Happy Dancing Rowena	V1, Junior Champion Lucemburska	Van Oosten Wendy
F-TS	Ch. Angelika Nezkrotná markýza	V1, CACL, Champion Lucemburska	Hořáková/Brychtová
F-Mz	Jasněnka Powder od Chlpíků	neúč.	Thoma+Nemanic G+G

Finálové soutěže:
Cody z Haliparku - finále 4. - 10. Junior dog Best of Day

Splněné šampionáty:
Šampion Lucemburska - Ch. Gessi Modrý květ a Ch. Angelika Nezkrotná markýza
Junior šampion Lucemburska - Cody z Haliparku

31. 03. 2003 - text L. Brychtová, foto: ing. Brychta