Coursing - 3. díl

* Předchozí Díl 2.  (Updated: 04.10.2006)

Mýty a pověry o škodlivosti coursingu

Pověra první – Oficiální coursing je určen jen pro vybraná chrtí plemena
Vysvětlení: Coursing je určen  pro všechna plemena psů, i když byl původně myšlen jen pro chrty. V roce 1999 při vzniku prvního Českého coursingového klubu a obnovení coursingové tradice v ČR bylo stanoveno v Národním coursingovém řádu, že coursing je přístupný pro všechna plemena uznaná ČMKU, umožňuje běhat i psům neuznaných plemen, křížencům a psům bez PP. Takto to je a žádná omezení neexistují.

Pověra druhá – Coursing probouzí lovecký pud a pes díky tomu pak utíká za zvěří
Vysvětlení: Coursing je odvětví sportovní kynologie . Jakýkoliv z kynologických sportů vznikl proto, aby všestranně rozvíjel naše psy a ne proto, aby v nich podporoval nežádoucí chování. Skutečný sportovní výcvik je psovi ku prospěchu a nikoliv naopak. Občas ale můžete zaslechnout názor typu „jedna paní povídala“, že pes věnující se coursingu, je potom špatně cvičitelný a ovladatelný. Dokonce prý má problémy se stopováním a utíká za zvěří. Je zajímavé, že od člověka, který se svým psem coursing opravdu provozuje, tento názor neuslyšíte. On s tím totiž problém nemá. Proč by se jinak coursingu účastnilo čím dále tím více majitelů se svými psy a proč by pak vznikaly nové a nové coursingové kluby, kdyby jim, právě v důsledku účasti na coursingu, jejich šelmy psovité začaly utíkat? Vysvětlím vám, proč je to mýtus, který není ničím opodstatněný.

Jak už víme, coursing je založen na využití loveckého instinktu. Vlastně to je „lov“ v pravém slova smyslu, neboť plastové pásky skutečně kořist imitují. Strach některých majitelů psů, že coursing v jejich psech podporuje lovecký pud je neoprávněná. Lovecký pud pes má ve svých genech (zrovna tak jako pudy jiné) a člověk není schopen ho nijak v jednotlivém psu potlačit, může ho pouze usměrnit poslušností.  Dá se utlumit cíleným chovem, ale to je otázka mnoha generací. Takzvané “potlačení“ loveckého pudu psa není nic jiného, než poslušnost. Znám mnoho psů, kteří by za zvěří nevyběhli, protože poslouchají na slovo svého pána a nedovolili by si to, ale coursing si klidně a s radostí zaběhnou. Oni mají totiž spojenou činnost lovení jako činnost nežádoucí a činnost coursing, jako zábavu. Jedná se prostě o podmíněný reflex, který jsme ve psu vypěstovali my sami. Nežádoucí lovení psa je tak trochu selhání majitele psa, kdy zanedbal nebo nezvládl naučit psa včas poslušnosti, je to nedostatek autority. V okamžiku, kdy pes chce instinktivně kořist pronásledovat ve volné přírodě, musí pro něj povel „Nesmíš!“, nebo jakýkoliv jiný naučený povel být silnější, než jeho přirozený pud. Jestliže ale pes uteče a vrátí se za 10 minut, nelze v žádném případě mluvit o poslušnosti, stejně tak pokud pes při přivolání hned nepřiběhne, protože vidí něco zajímavějšího. Majitel psa, který odvolá svého psa od návnady na coursingu má velikou šanci, že psa bude schopen odvolat i od živé zvěře. Takže, pokud pes přivolání zvládá, coursing mu neublíží, pokud přivolání nezvládá, coursingem se ho jistě nenaučí. Pes není hloupý a ví, že plastové pásky, za kterými se po trati honí, nevynikají valnou chutí. Nemá ani snahu je sežrat. Bodovaný zákus (kill) do střapce je ve většině případů (až na výjimky) potřeba psa naučit, protože na konci závodu se naviják se střapcem zastaví a pes o něj přestane mít po úspěšném killu zájem, jelikož se přestal pohybovat a tak se pes vrací k pánovi. Coursing je pro psa určitým způsobem náhražkové chování jeho loveckého pudu a pomáhá mu vybít ho v neškodné sportovní disciplíně. Coursing nijak psy neučí pronásledovat zvěř, pes má totiž naučeno, jak vypadá návnada, kterou honí (igelit) a ví, jak takovýto „lov“ probíhá. Připomínám, že při coursingu pes loví zejména očima, nikoliv čichem, kdežto ve volné přírodě psa většinou zaujme pach zvěře. V tom je dost podstatný rozdíl. Kynologický sport vznikl právě proto, aby v našich psech rozvíjel - z našeho lidského pohledu - kladné vlastnosti a dovednosti. A jak už víme, pomáhá udržovat naše psy v kondici a dobrém fyzickém i psychickém stavu. Každý pes je unikát a každý majitel psa ví, jakého má psa a co si s ním může dovolit.

A ještě jeden postřeh. Setkala jsem se s tím, že při tréninku, kdy se pes učí pravidlům coursingového lovu je někdy nesmyslně doporučováno, pokapat návnadu esencí s pachem zvěře, aby střapec psa zaujal. To je podle mne právě ten způsob, jak podpořit psa k nežádoucímu lovení. On si spojí lov střapce s pachem zvěře a o problémy máme postaráno. Každého psa, pokud je v něm alespoň trochu loveckého pudu, je možné naučit dříve a nebo později coursing a to právě formou hry s igelitovým střapcem.

Rozdíl mezi coursingem a rovinným dostihem
Coursing je historický předchůdce rovinných dostihů, takzvaného „oválu“.

Coursing
Oproti dostihům je trať coursingu nepravidelná, s přírodními překážkami, jako je např. voda, keře, stromy, val hlíny, apod., které musí pes překonávat, což dává možnost uplatnit se psům inteligentním. Délka trati je od 500 do 1000 metrů. Při coursingu startují psi ve dvojicích. Dosažený čas je kritérium druhořadé, důležitý je počet bodů nasbíraných na trati za proběhnutí jednotlivých úseků. Hodnotí se i proběhnutí cílem, způsob „zadávení“ kořisti (tzv. kill) a do jisté míry nezáleží na tom, zkrátil-li si pes trať. Každý pes běží dva rozběhy a sčítá se počet bodů z obou běhů. Vzhledem k nepravidelné trati coursingu mají možnost uplatnit se i psi pomalejší, kteří však dokážou dokonale sledovat návnadu. Coursing má ještě jednu obrovskou výhodu – nepotřebuje dostihovou dráhu, pro kterou se obtížně hledají a získávají pozemky odpovídajících parametrů a jejíž stavba je finančně velmi náročná. Není třeba startovních boxů, startuje se tzv. z ruky. Psi musí na coursingu prokázat zcela jiné dovednosti, než na oválných dráhách. V tomto závodě nikdy nezvítězí pes, který nehoní zajíce (návnadu) bez vnitřního zaujetí. Dokonce se soudí, že tento druh sportu vyžaduje u psa mnohem větší postřeh a celkovou zdatnost, než závody na dostihové dráze. Již v mnoha zemích se coursing nepořádá pouze pro chrty, ale i pro ostatní nechrtí plemena.

Rovinné dostihy
Jsou to závody na dostihové dráze, která je obvykle elipsovitého tvaru, povrch tráva, nebo písek. Délka trati bývá pro velká plemena 480 metrů, malá plemena ( whippet, italský chrtík) běhají 360 metrů. Dostihy se skládají z rozběhů a finále. Najednou může startovat až 6 psů. Startuje se ze startovacích boxů, kam je potřeba psa zavést - otevřením boxů začíná závod. Vítězí ten, který je v cíli první, tedy kritériem je hlavně rychlost. Pokud je zajištěno automatické měření času pro všechny psy přes cílovou čáru, je psům rychlost měřena. Nadbíhání je na rozdíl od coursingu v dostihu nežádoucí. Pro diváky je dráha velmi zajímavá, přehledná a srozumitelná. Opravdovými králi dostihové dráhy jsou greyhoundi, kteří dokážou v rovinkách dosáhnout rychlost až 80 km/hod. Nevýhodou jsou vysoké investiční náklady na výstavbu dráhy. Dostihů se účastní pouze chrtí plemena psů. (V některých limitovaných případech jsou vypsány dostihy pro plemena basenji, rhodéský ridgeback, peruánský naháč, podencové, španělský galgo, maďarský chtr, faraonský chrt, sicilský chrt a další psi ze skupiny: X. a V.)

O coursingu to není zdaleka všechno, aneb co by jste ještě měli vědět

Patricia Gail Burnham – autorka mnoha knih o psech, jejich výchově a výcviku píše o stavbách coursingových tratí:
http://personal.lig.bellsouth.net/d/d/ddoggone/Homepage/Burnham/1-rabbits.html

Někdy kolem r. 1972, kdy coursing za umělou návnadou začínal, většina lidí, která se o něj zajímala, již dříve běhala se svými psy coursing za živou návnadou. Jejich vlastní lovecké zkušenosti ovlivnily jak počátky stavby tratí, tak hodnocení rozhodčích. Tito lidé věděli, co je od psa požadováno, aby úspěšně ulovil zajíce. Proto se rozhodli stavět takové trati, které by napodobovaly skutečný lov a prověřily dovednost psa, jestli by při lovu obstál.

V živém coursingu běží zajíc i pes podle své vlastní vůle, každý svou dráhu a přestože oba poběží trochu odlišně, ve skutečnosti jsou všechny základy běhů stejné. Tyto základní znaky se snažili tvůrci coursingu za umělou návnadou uplatnit ve svých návrzích tratí. Dobře navržená trať může totiž zjednodušit práci rozhodčích, urychlit jednotlivé běhy, snížit počet opakovaných běhů a zvýšit bezpečnost psů.

Pro lidi, kteří ještě nikdy neviděli skutečný lov, je vysvětlení na místě. Ihned po startu vyběhne pes svou plnou rychlostí (vyjma Saluki) a jejich prvním cílem je předběhnout zajíce. Pokud však nejsou dostatečně rychlí, zajíc prostě uteče a vyhraje. Nicméně obvykle jsou psi schopní předběhnout zajíce po dlouhém rozběhu, kde se unaví oni i zajíc. K zajíci se přiblíží nejrychlejší pes a zajíc začne kličkovat. Protože je zajícova váha nižší, dokáže měnit směr rychleji než pes. Pokaždé když zajíc zatočí, získává nad psem převahu. Druhý, či třetí pes v tu chvíli dostávají šanci si nadběhnout. To, že si střídají role - psa, který štve a psa, který nadhání - jim moc nepomůže, poněvadž v tuto chvíli nemají ani vysokou rychlost ani dostatečnou obratnost. V této části běhu totiž zajíc použije řadu kliček, aby prověřil psovu hbitost. Zřídkakdy však udělá více než 6-8 kliček, během nichž je zajíc i pes stále více unavenější.

Pak se stane jedna ze dvou věcí: buď se zajíc unaví, udělá chybu a je chycen, nebo dostatečně unaví psy, takže se může pokusit bez kliček utéct pryč. A to je závěrečná část běhu.
Psi jsou od přírody vedeni instinktem tento běh nevzdát, ale bývají příliš unavení na to, aby zahájili další útok, takže vidíte jak unavený zajíc běží před velmi unavenými psy, kteří jsou daleko za ním (Saluki jsou výjimkou, protože v tuto chvíli začínají běžet naplno a vypadá to, že se honičku právě teď rozhodli brát vážně a ukazují své neobyčejné schopnosti). Poslední část běhu prověřuje vytrvalost psů, kdy se vyčerpaní snaží donutit unaveného zajíce udělat ještě jednu kličku.

Pro většinu plemen platí že: 
1. předvedou svou rychlost hned na začátku a v tuto chvíli by měla být rychlost většinou hodnocena 
2. obratnost psa je nejlépe demonstrována ve střední části běhu, kdy zajíc kličkuje 
3. na konci běhu se projeví jejich vytrvalost

Co je tedy tak důležité na stavbě trati pro coursing?
Jestliže je hned na začátku trati spousta ostrých zatáček, nejrychlejší pes nedostane šanci ukázat svou největší rychlost, protože přebíhá rohy a ztrácí své vedení každou kladkou.
V okamžiku, kdy se dostane na rovinku, aby mohl využít svou rychlost, může se naučit držet zpět v očekávání další kličky. Navíc může dojít ke zranění z přetížení psa.
Když mají psi možnost delšího vyběhnutí a mohou ze sebe vybít počáteční rychlost a horlivost, nebudou se pak přetěžovat při kličkování a snižují tím riziko svého zranění.
Psi, kteří byli právě vypuštěni, běží velmi intenzivně a jejich vyhodnocování situace není nejlepší. Po vyběhnutí by klidně proběhli plotem s ostnatým drátem, zatímco později by si všimli hrozícího nebezpečí a bezpečně by se mu vyhnuli.To samé platí o ostrých zatáčkách, kdy některá plemena psů jsou schopna zatočit tak silně, že si polámou nohy, což není zrovna žádoucí.
Pokud psi dostanou na počátku možnost demonstrovat jejich maximální rychlost, poběží pak pomaleji a rozumněji a zůstávají ve větší blízkosti zajíci, když začíná kličkovat.

Jak navrhnout coursingovou trať, aby co nejvíce napodobila běh zajíce?
1. na začátku by měla být pokud možno co nejdelší startovací rovinka 
2. následovaná řadou kliček (5-8) 
3. a za nimi opět dlouhá cílová rovina, která testuje vytrvalost psů

Startovací i cílová rovina by si měly být podobné, aby se v okamžiku otočení trati  pro druhé kolo běhů dala cílová použít jako startovací a naopak.

Myslíte, že by jste měli něco vědět o kličkách?
Zajíc obvykle zatočí v úhlu od 15° do 90° od svého původního směru. Při normálním běhu nikdy nezatočí o více než 90° a to z jednoho prostého důvodu: dostal by se přímo před druhého či třetího psa, který si v tu chvíli nadbíhá. Zajíc není natolik hloupý, aby běžel přímo k psovi. Nikdy neudělá kličku např. o 135°, která je tolik blízká některým „návrhářům“ tratí. Co taková klička udělá je, že rozhodí běh vedoucího psa a dovolí pomalejšímu psovi nadběhnout si a převzít vedení, což činí život rozhodčích komplikovanější.

Jsou dva hloupé způsoby jak handicapovat a rozhodit dobrého a rychlého psa.
Za prvé použití kliček o více než 90°, obzvláště na konci dlouhých rovinek, kdy nejrychlejší pes o dost vede. Za druhé postavit hned na začátku 90° zatáčku, která zapříčiní, že nejrychlejší pes z této zatáčky vylítne a pomalejší pes si začne díky tomu nadbíhat.

Co se stane, když rozhodíte psa, který běží naplno?
Když už pes chvíli běží, využívá dlouhých „kroků“ a pomáhá si tím dostatečně dýchat.

Expanze a kontrakce dlouhého kroku pomáhá svalům bránice dostat vzduch do plic a z plic. Aby se tak stalo, musí dýchat v rytmu s krokem. Když pes zatáčí, musí zpomalit, zatočit a znovu nabrat rychlost, jeho krok je zpomalen a během této chvíle nebude schopen dýchat tak často nebo hluboce tak, jako když běží rovně. Co se stane je to, že jeho kyslíkový dluh roste a pes se cítí jako maratonec, který právě naběhl do zdi. Cítí se hrozně a nebude se cítit lépe, dokud zase svůj krok po nějakou dobu neprodlouží. Pes vybíhající z takového rohu vypadá, že ho něco bolí. (A opravdu bolí!!!)

Další problém je, že psi, kteří běželi za ním, měli prostor k tomu, aby si nadběhli, plynule zatočili, nerozhodili si krok a nejsou pouze ve vedení, ale také se cítí dobře. Zanícený pes pro lov, který je často této bolesti vystavován, se může naučit vyhýbat se tomu tak, že se bude držet zpět a nepoběží naplno, nebo si začne příliš zkracovat trať. Proč bychom měli trestat velmi dobré psy, kteří by spíše zasloužili odměnit???

Obtížné zatáčky mohou taktéž ztěžovat práci rozhodčích.
Jestliže rozhodčí ví, co se stalo vedoucímu psovi, měl by ho ohodnotit stejně dobrými body jako psa, který vedl pouze příležitostně a doběhl první, protože rychlý pes neztratil své vedení kvůli tomu, že byl pomalejší či neobratnější, ale kvůli špatně navržené a postavené trati. 
Toto už by však měla být práce rozhodčích, vědět, kdy tak mají učinit. Samozřejmě je ovšem snadnější posoudit běh, kde nejsou handicapováni nejrychlejší psi.
Dobrá trať zjednoduší práci rozhodčích.
Příklady coursingových tratí podle slovenského klubu Racing hounds Slovakia stojí za shlédnutí: http://www.coursing.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=95&Itemid=36

Co ještě dodat?
Milí čtenáři, pokusila jsem se shrnout v miniseriálu vše důležité o coursingu a sdělit své názory a zkušenosti s tímto sportem. Doufám, že jste tu pro sebe našli ucelené informace, které využijete při práci se svým psem. 
Nezapomínejte své pejsky při výcviku povzbuzovat a hodně chválit. Vždy by jste měli mít po ruce pamlsek, nebo oblíbenou hračku a tím svého čtyřnohého přítele odměnit za jeho snahu. Laskavý tón hlasu a příjemná intonace je pro psa srozumitelná a bývá podnětem k dalšímu snažení. Může se klidně stát, že při prvním seznámení s coursingem váš pejsek neprojeví o návnadu sebemenší zájem. Vy se ale nevzdávejte a zkuste to za nějakou dobu znovu. Co vašeho psa nebaví teď, může ho začít bavit za půl roku. 
A jestliže váš pes zrovna nepoběží podle vašich představ, nezlobte se proto na něj. I on má nárok na to být unavený, nemusí mu zrovna vyhovovat terén, trať, nebo prostředí, může ho něco vyvést z míry a nebo prostě ztratí na trati návnadu a tím pádem i chuť pokračovat. Ovlivnit výkon psa může cokoliv a není předem vůbec jisté, jak který pes poběží, i když se jedná třeba o coursingového profesionála. Viděla jsem šampiona udělat nečekaně chybu a naopak psa, který běžel na výbornou, ačkoliv to u něj jen málokdo předpokládal.

Jde především o to, že coursing je hlavně zábava a radost pro psy a jejich pány, protože když pán vidí svého psa, s jakým zaujetím, radostí a zápalem běží za návnadou a jak je šťastný, tak je šťastný s ním. Při coursingu se setkávají majitelé různých ras psů, navazují přátelství, vyměňuji si zkušenosti, využívají času ke spřátelení psů, prohlubují tak jejich socializaci a vlastně tím jen tak mimochodem provádí lehčí výcvik. A kde jinde uvidíte najednou 80 i 100 psů různých plemen dohromady, chovajících se navzájem naprosto bezproblémově?

Naháči na coursingové trati
V České republice se dostal coursingový sport i k našim naháčům. Dosud se můžeme pochlubit dokonce dvěma psy s titulem Coursingový vítěz 2005, který obdrželi:
Krejg Modrý květ – pes 
Goldie Pupo-Haichi – fena
za skvělý výkon v celém závodním roce 2005. Oba dva mají na svém kontě několik vítězství v bodovacích závodech a kromě toho získali mistrovské tituly Mistr Čech, Mistr Moravy a Slezska a Mistr České republiky!

V letošním roce 2006 získali coursingovou licenci a mohou se účastnit profesionálních závodů: 
-čínský chocholatý pes - Lada Modrý květ
-peruánský naháč střední - Capac Mayta Pazzda
-peruánský naháč velký - Blacky Nort Brun a Flor de Canela Delfino Can

Věřím, že zanedlouho přijdou na chuť coursingu další pejsci z řad naháčů, protože jsou šikovní, všestranní, vhodní nejenom na mazlení, ale také ke sportování.

Kontakty na coursingové kluby, kde se dozvíte ještě další informace
http://coursingcz.info  - Český coursingový klub, první založený klub u nás, pořádá oficiální závody, jejichž součástí bývají i trénink
www.mscoursing.com - Moravskoslezský coursingový klub, pořádající kromě mnoha oficiálních závodů a tréninků plno přátelských setkání, coursingový camp a víkendové pobyty
http://www.coursing.net - Okolopražský coursingový klub, zabývající se hlavně organizováním tréninků, používá nekonečný naviják
http://www.coursingbrno.cz - Brněnský klub, nejmladší z coursingových klubů, zatím pořádá tréninky a několikadenní pobyty pro coursingové zájemce
www.coursing.sk - Slovenský coursingový klub

© Lenka Blažková www.krejg.estranky.cz
Foto: archiv autorky + autoři uvedení na fotografiích