Juniorhandling Szilvásvárad 2003

Junior Handling – Szilvásvárad - 19. & 20. 4. 2003

Zážitky z maďarského Szilvásváradu jsem musela nechat řádně uležet, abych mohla podat co nejobjektivnější zprávu pro případné další odvážlivce…

V sobotu 19.4. , tj.první den, vše probíhalo podle běžných zvyklostí a paní rozhodčí Dorota Witkowska přesně věděla, co hledá, měla vynikající systém posuzování a také přátelské vystupování, takže z mnohých účastníků soutěže počáteční nervozita okamžitě opadla. Řekla bych, že docela podstatnou odlišnost jsem objevila ve stylu průběhu prvního předkola: vystavovatelé nenastupovali ve skupinkách po čtyřech (nebo v jiném počtu) , ale přicházeli do kruhu postupně a řadili se k jednomu z okrajů, odkud si je paní  rozhodčí vždy zavolala k individuálnímu posouzení. Podle mě se tímto způsobem mnoho mladých vystavovatelů ochudilo o zkušenost z předvedení psa v konkurenci jiných, různě velkých psů. Po splnění všech přání (např. předvedení malého psa na stole, znalost historie plemene, něco málo o potřebách a chovu psa aj.) paní rozhodčí nadiktovala zapisovatelce příslušné body, každému vystavovateli vysvětlila, co je ještě nutné zlepšit a ihned sdělila své rozhodnutí o postupu do semifinále, které se konalo okolo 13. hodiny. S Casim jsem měla štěstí a postoupili jsme, i když jsem udělala několik drobných chyb a ani počasí snadnému předvedení naháčka moc nepřálo. Po sluníčku nebylo ani vidu ani slechu, teplota se pohybovala někde okolo 12 stupňů a celkově bylo větrno. Odpoledne se vítr o něco utišil a tu a tam bylo vidět i sluneční paprsky, takže se pro nás podmínky o hodně zlepšily. Do semifinále nastoupilo +/- 10 handlerů (mezi nimi pár mě známých tváří - slečna Gašparovicová s čivavou, slečna Kusá s hnědým královským pudlem, slečna Putz s Parson Jack Russel teriérem, takže jsem si byla jistá těžkou konkurencí) a já jsem se konečně dočkala předvedení ve skupině. Paní rozhodčí si ještě každého důkladně prověřila zvlášť, pak i ve dvojicích up and down (tam je velmi důležité, aby oba psi šli  zároveň tam i zpět, tzn. že rychlejší musí v obratu počkat na pomalejšího), nakonec ve statice. Po krátkém rozmyšlení vybrala trojici do finále (erdel teriér, můj číňánek a kdosi třetí), které se konalo na úvod odpoledních soutěží. Těm ještě předcházelo představení maďarských národních plemen a ukázky voltiže (koník mnohým psům značně zkomplikoval předvedení, vlivem zanechání jistých „pachových stop“ na trávníku). Do kruhu se nastupovalo slavnostně po vyvolání jména, předváděného plemene a dokonce i země původu. Paní rozhodčí měla zřejmě již předem jasno, takže nechala každého předvést jednu figuru a během chvilky rozhodla. S Casim jsme se umístili na podle mě velmi pěkném 3. místě, vyhrál Benjamin Buss z Německa s erdelem.

V neděli posuzovala maďarská rozhodčí Mariann Gyárfás. Po zkušenosti z předchozího dne jsem čekala podobně rozhodnou a zběhlou rozhodčí, ale to jsem ještě ani netušila, co se na nás chystá. K posouzení jsem přišla o něco později než předchozí den (to šli číňánci na řadu první, ale v neděli až na závěr), zařadila jsem se do „fronty“ a sledovala, co se děje. Vše se mi zdálo v pořádku do té doby, než mi paní rozhodčí řekla, ať si pro výsledek přijdu po poledni, že teď ještě neví. Za tu dobu, co jsem čekala,  jsem si nevšimla, že by paní rozhodčí někdy na nějakého psa sáhla, ale o to víc dala Casimu zabrat. Každopádně na něj můžu být moc pyšná: stál jako přibitý a snad se ještě i usmíval. V poledne na stolku ležely dva jakési papíry s čísly. Pro ten den jsme měli č.16 a to na papíře bylo, což znamenalo, že postup do semifinále máme v kapse. Měli jsme se pak všichni sejít ve třináct hodin u kruhu. A tady nastaly první potíže. Mladší kategorie se sešla v plném počtu a mohla se pustit do zápolení. Paní rozhodčí vybrala asi čtyři postupující. Ve druhé kategorii nás bylo asi 15, z čehož paní rozhodčí vybrala několik šťastlivců bez toho, aniž by něco předvedli. Jen jsme všichni postavili psy do postoje. Postupně ale začali přibývat lidé, kteří užší výběr nestihli, protože vystavovali v kruhu a tak proběhl další výběr. Každá skupinka se tak o někoho rozrostla. Paní rozhodčí očividně znervózněla, když už posoudila asi třetí skupinu opozdilců. Nikdo nám nebyl schopný říct, co bude dál a nikdo si nedovolil vzdálit se. Tedy téměř nikdo, ale i tak napětí rostlo také mezi vystavovateli. Bylo to o to horší, že sluníčko nás ten den vůbec nešetřilo zatímco ve stínu bylo naopak velice chladno, takže jsem musela být s Casim střídavě pod stanem a na slunku. Někteří stihli v této čekací době odvystavit své psy v kruhu a tak jim ubyl jeden důvod k nervozitě. Okolo půl druhé byla všechna čísla na papírech proškrtána a tak se začalo soutěžit o finále. Paní rozhodčí chtěla vzít nejdřív starší kategorii, ale nebyli jsme kompletní a přišli na řadu mladší. Netrvalo to dlouho a trojice byla vybrána. Nyní se dostalo na nás, ale stále někdo chyběl. Ten „někdo“ byl pan Buss, na kterého se prý „čekat musí, protože je to šampion z předchozího dne“. A tak jsme všichni čekali. Já jsem si povídala se slečnou Putz o všem možném a tak nám čas alespoň malinko utíkal. Čekali jsme asi hodinu a půl v obrovském horku než paní rozhodčí nechala vyhlásit, aby se všichni Juniorhandleři dostavili k posouzení. Mladý pán zareagoval až napotřetí. Do kruhu přišel velmi sebevědomě, nikomu neřekl ani slovo omluvy  a ještě na čísi výtku reagoval podrážděně… V tomto okamžiku ale přišla natáčet maďarská televize a zaměstnala tak paní rozhodčí na dalších pět minut. Kolem tři čtvrtě na tři se začalo posuzovat. Neměli jsme to vůbec jednoduché, protože paní rozhodčí nevěděla, koho vybrat a tak si vymýšlela všelijaké kombinace předvedení. Individuálně to nestačilo, tak jsme šli v různých kombinacích po dvojicích, několikrát ve skupině a tak podobně. Na přímém slunci jsme tak strávili asi půl hodiny. Casi byl natolik unavený, že už ťapal i stál bez nadšení, ale naštěstí také bez jediné chybičky. Dokonce ani já jsem si žádný svůj obvyklý „kopanec“ neuvědomila a jen jsem se modlila, aby už byl konec jakýkoliv. Vzhledem k tomu, že paní rozhodčí stále častěji opakovala „joj ištenem“ (od svých maďarských známých vím, že se toto spojení užívá při překvapení, nejistotě aj.), jsem dospěla k názoru, že už je téměř vybráno. Ale omyl! Znovu do pohybu, po dvojicích a postoj. Ale konečně bylo vybráno!! První jsme byli vybráni my, pak černostříbřitý knírač a nakonec erdel ze včerejška. V ten okamžik mi bylo už úplně všechno jedno…Zvedla jsem Casináška, opusinkovala jsem ho a po cestě ke kleci jsem ho i maličko okoupala. Hlavně že už jsme byli pryč. Čas nás ale hodně tlačil (když jsme byli někde v půlce výběru, z kruhu už zněla hudba k voltiži, ze které jsem tentokrát viděla jen koblížek na trávě, jež byl ale vzápětí odstraněn). Jen díky malé „díře“ v programu jsem měla čas vydechnout a trochu se uklidnit. Do klece jsem pejskovi dala misku s minerálkou, protože voda byla daleko a trochu jsem se doupravila. Casíšek mezitím vypil misky tři a od Brychtů dostal jako bonus i misku ledového čaje pro doplnění energie (od té doby ho vozím taky, protože ten si Casi vezme kdykoliv). Za chvíli se mi přestaly třást z rozrušení ruce, cítila jsem se lépe a pejsek také o něco pookřál. Vydali jsme se znovu do přípravného kruhu, nadiktovala jsem své jméno (nakonec jsem ho musela napsat sama a maďarským pravopisem..), pohovořila s handlerkou knírače a nastoupili jsme. Nebylo třeba nikam spěchat, takže jsem kolečko nijak nezkracovala. Navíc nás vydatně podporovalo publikum i sbor rozhodčích a my jsme si po těžké práci užívali zaslouženou pozornost. Casi byl dost utahaný, ale přesto ze sebe vydal maximum, což stejně stačilo „jen“ na třetí místo.

Co dodat na závěr? V sobotu jsem od paní Witkowské čekala větší záludnosti než klasické figury (něco jako je trojka, pětka či osmička). A ani v neděli jsem si nepřišla 100% na své. Pokaždé se těším na výměnu psů (i když mi to může také ubrat, protože ne každý pes je ochotný spolupracovat s někým jiným), protože je to vždy obohacující zkušenost a ukáže to opravdové schopnosti (mohlo to paní rozhodčí pomoct ve výběru). Ke cti pořadatelům jde i fakt, že v kruhu byla po oba dny zapisovatelka, která i překládala. Polská rozhodčí mluvila plynně anglicky i německy, zato maďarština jí nějak nešla a v neděli to bylo opačně. Každopádně jsem si odvezla z této výstavy jedinečné zážitky a vím, že se na svého psa můžu plně spolehnout, protože je ochotný pracovat opravdu na plno, když to situace vyžaduje...

PS: V obou finálových soutěžích druhé kategorie (tedy té starší) se sešla vždy zahraniční sestava (ČR, Polsko, Německo)

Jana Kvíčalová – 11.5.2003

Související články:
Výsledky 2x CACIB Szilvásvárad 19. a 20. 4. 2003
Text 2x CACIB Szilvásvárad 19. a 20. 4. 2003