|
Chtěla bych svůj dopis adresovat všem těm,
kteří si myslí, že není horšího psovoda a svéhlavějšího psa, než jsou oni
a jejich chlupatý či nahatý miláček.
Začnu hezky popořádku. Vlastníme dvě
fenečky - čtyřletou Jášenku a dvouletou Kytynku. Dášenka k nám přišla jako
programový mazel pro mou dceru a v této roli se zabydlela přímo dokonale. Kytynku jsme
pořídili, aby té první nebylo smutno a abych si připomněla své dětství strávené
uprostřed dědových loveckých psů a posléze mého nezapomenutelného dobrmanského
genia Rexe a samozřejmě abych své dceři předvedla zodpovědnou péči a výcvik psa.
Štěně - nádhera, radost, zábava a také zkáza všeho, co se našim
"holkám" dostalo na dosah tlamičky (3 x tapety v předsíni, dvoje zánovní
boty moje, mnohokrát rozžužlané vložky do boty mého syna.
Přeloužičkovali jsme se do věku bonitace celkem zdárně. Sousedé si už zvykli na
to, že své miláčky 5 x týdně sháníme po vesnici, neboť si podhrabali pod plotem
novou díru, těsně vedle té, co jsem zrovna utěsnila. Také já jsem si zvykla, že na
mé předpisové zavolání Ke mně buď přijdou obě nebo ani jedna. Byl tudíž čas
ukázat se na veřejnosti.
Bonitace. Předepsané kolečko jsme procházeli
zdařile přesně do té doby, než se posuzovatelé začali dívat. Znáte to: já chci
doleva, pes doprava a výsledkem je, že za mnou na napnutém vodítku jede po zadku
chlupatá rozježená ječící koule. No a ukázat zoubky? Paráda! Doma 1000x
natrénovaná věc se stává zkouškou nervové stability mojí i všech dalších
zúčastněných. Jenom Kytynka statečně svírá papulu a bolestně upírá oči na mne,
co že to po ní vlastně chci za novotu.
Po tak "úspěšné" akci hurá na
výstavu. Vyzbrojena poučkami z knížek jsem Kytynku vyleštila jako měděný kotlík,
navoněla, vyčesala srst a vyrazili jsme. Viděli jste už někdy chodit v kruhu
lunochod s oslíma ušima? Já už ano! Naše Kytka totiž úplně "ztvrdla",
nohy ploužila za sebou, jako by je měla v dlahách, uši nesla "pěkně" do
stran jako radary a hlavu hodně blízko k pastvě. Výsledná známka byla jen
dobře mířenou ranou z milosti mé ješitnosti.
Padlo nezvratitelné rozhodnutí: "Cvičák
Ti napraví hlavu!"
Kynologické cvičiště neboli cvičák
Možná jste se
také dostali do mojí situace, kdy Vám Váš pejsek "přerostl přes hlavu" a
jediným řešením se stalo vyslovení věty: "Začneme chodit na cvičák".
V tomhle momentě jsem poznala, že se mi otevírá nový svět. Svět, kde se mluví
o penězích pouze v souvislosti s cenou kupovaného štěněte či krmného masa.
O módě pouze v souvislosti s tím, zda se na těch botech drží pach dýl nebo ne, zda
šusťáková souprava psa neruší, či zda s vaťákem vlezu do rukávu.
O počasí v souvislosti s tím, jestli pes bude kousat, stopovat, dělat poslušnost nebo
zda právě vítr, mráz, slunce tomu či onomu nesedí.
O motorismu a autech jen tehdy,
když pes v autě zvracel, či vlezl před domem do auta, které právě pulíroval váš
nepříliš milý soused.
A což teprve pejskaři! Já jsem si je, s prominutím, rozškatulkovala takhle!
Zarputilci - s buldočí trpělivostí a
pravidelností docházejí se svými psy a cvičí a cvičí a cvičí - až do upadnutí,
připadá mi, že vzhledem k vynaloženému úsilí výsledky spíš nemají, než mají
Dětinové - s radostí dítěte přivedou psa (většinou voříška pochybného
původu), naučí ho k závisti všech kolem vše, co vůbec psa naučit lze, těší se
ze svého psiska, aniž by měli potřebu se ukazovat na závodech či výstavách
Přelétavci - na cvičáku se moc nezdrží, je to jen krátká epizoda v jejich
životě, zajímá je spíš to, zda mají psa dostatečně vzácného plemene, než pes
sám
Výstavníci - na cvičák chodí především proto, aby se pes na výstavě
nebál ostatních, aport je příliš nezajímá, zato jsou schopni chodit celé nedělní
dopoledne dokolečka a zvedat psovi hlavu pokud možno až do přiškrcení. Za špatného
počasí nechodí vůbec - šampión by se jim umazal
Milovníci - snadno se rozliší podle toho, že při jakékoliv příležitosti
oslovují svého psa sladkými jmény a jsou schopni ho i při obraně vzít do náručí.
Závodníci - vymetou se svým psem veškeré dostupné závody, proto jsou
běžnému osazenstvu vidět jen zřídka. Chodí cvičit sólo a o to víc, aby mohli
sbírat medaile na kila.
Skalní - ti, co se vracejí na cvičák i bez psů v době, když mají pocit,
že by jim rodina či věk už aktivní pejskaření nedovolili.
Ono to chvíli
trvá, než člověk obyčejný přijde pejskařům na chuť. Většinou má udivené či
mírně vyděšené oči, když se svým gaučáčkem sleduje třeba jen nácvik
poslušnosti. Rázné povely s podivnou intonací v něm budí představu vojenského
výcviku a pokud výcvikář používá dostatečně decibelů, je iluze
"buzerplacu" téměř dokonalá.
Ale po splynutí s kynologickou tlupou je i obyčejný člověk vtažen atmosférou a ani
mu nepřijde na mysl, že melodické "vstaaáň" pokládal původně za
začátek nějakého sborového zpěvu typu mantry "Hare Kršna".
Vždyť i pro toho jeho mazánka je veselejší, když ho páníček vezme alespoň jednou
týdně na cvičák, než když s ním vyjde před dům k prvnímu kandelábru a pak ho
zase zavře do předsíně. Takový páníček neví, že se hloupě ochuzuje o
nejkrásnější chvíle se svým psím přítelem. Vždyť pes, který "myslí"
a je schopen plnit lidská přání, je po právu nazýván nejlepším druhem člověka.
A může osobně potvrdit, že není snad hezčí pocit, než když na place vznikne psí
skrumáž a po zavolání přijde ta moje jako první, čímž mi dává najevo:
"Paničko, ty jsi pro mne přece mnohem důležitější, než ta chlupatá
rozjívená banda tam vzadu."
A moje zkušenosti
Můžu Vás nyní seznámit s výsledkem roční
práce "úspěšného" Psovoda? Posuďte sami. Hezky podle zkušebního řádu.
Stopa. Stopa je bezva věc. To nejdřív jdu já, ztratím klíče od auta,
kapesník a synovy hodinky. Položím předmět. Odkráčím. Zapomenu, kudy jsem vlastně
šla a kam jsem dala předmět. Zamotám sebe, psa a vytyčovací kolík do stopovačky.
Osvobodím sebe i psa a začnu prosit: “Kytinečko, miláčku, hledej stopičku.”
Kytka chvíli hledí do dálky (zřejmě očekává Šrámkův Stříbrný vítr), potom
se na mne podívá a z jejích očí zřetelně mohu číst: "Když sis to tam
odnesla, tak si to taky můžeš přinést!" Nakonec udělá pár váhavých kroků
směrem po stopě a ulehne. Když k ní přijdu, dělá, jako že tvrdě spí. Ulevím si
tedy hlasitě na její adresu, seženu pár ochotných lidí a začneme hledat sami. Když
se za několik chvil otočím, zjistím, že moje pejsinka si zatím pro předmět došla
a vesele si s ním hraje.
Poslušnost. Poslušnost je radost, zvlášť s malým plemenem. O nic se tak
pěkně neklopýtne při "čelem vzad" jako o Kytynku. Ona totiž přesně ví,
jak paničce podrazit nohy. Jedinou chloubou, kterou se pyšníme, je aport. Až na to,
že když jsem se s touto dovedností chtěla chlubit před známými a odhodila jsem
aportek, Kytynka sice vystartovala, ale přinesla mi kus jakési dobře uleželé mršiny.
Abych nezapomněla, děláme-li odložení v zimě, musím si sundat bundu a Kytku
položit na ni, na sníh si náš otužilec nelehne. O přivolání jsem již mluvila. Od
dob před první výstavou se liší ovšem výrazně v tom, že po mém zavolání se
Kytka přiběhne přesvědčit, jestli mám něco dobrého v ruce. Když zjistí opak,
zmizí opět ve vysoké trávě a jen podle vlnění se mohu dozvědět, kam si pro ni
mám dojít. Na její omluvu jen tolik - pak už neuteče a nechá se i připnout na
vodítko. Takzvané speciální cviky jsme rovněž nepodcenili. Předměty jsem vyvařila
v hovězím vývaru. Bohužel, udělala jsem je z látky a jenom 30 kusů, budu tedy brzy
muset vyrobit další (Kytka mi totiž předmět většinou sežere, pokud jí ho však
neseberu. Ale budíž jí chvála za to, že cizích si ani nevšimne, bůhví v jakých
patokách vyvarovali oni). Také skupinka lidí nám už nedělá potíže, svážeme je
vodítkem už opravdu jen málokdy. Když to tak probírám, na nudu a jednotvárnost při
výcviku si opravdu nemůžu stěžovat. Svému synovi jsem "příkladem" za
všechny prachy. Ale věřte nebo ne, neměnili bychom ani zanic.
L.B.
|