Setkání s... Ivanou Růžičkovou

Dopravní zpravodajství – Argentinská na stupni číslo 5…

Pokud někdo tuší za tímto podivným titulkem cosi jako „klasický oslí můstek“, nemýlí se. Ano, občas se dají najít naprosto nečekané a bláznivé souvislosti. Pustím si po ránu televizní zpravodajství a při hlášení rozptylových podmínek pro tento den si, nevím proč, pokaždé vzpomenu na rozptylovou loučku u nedalekého hřbitova. Méně morbidní, ale stejně praštěná myšlenka mi naskočí v okamžiku, kdy se předpověď počasí změní na dopravní zpravodajství. V televizi vidím jednu z nejrušnějších ulic pražských Holešovic a hlasatel oznamuje dopravu na stupni číslo 5… což je prakticky každý všední den. A každý všední den si připomenu a v duchu pozdravím rodinu paní Ivany Růžičkové. Kamera totiž zabírá nejen dopravní šílenství, ale i domovní blok, kde tato rodina žije se svými psy - naháči. No a s trochou veselé nadsázky se dá říci, že chov peruánských naháčů u Růžičkových je momentálně také na stupni číslo 5… Tady číslovka samozřejmě nevyjadřuje rychlost pohybu, ale počet psů. Pokud bych mohl popsat rychlost pohybu peruánských naháčů, označil bych ji jako naprosto nevhodnou pro fotografování… Tyto temperamentní a nesmírně vitální psy je potřeba nejprve poněkud unavit, čímž vzniknul časový prostor k příjemnému a místy velmi zajímavému rozhovoru s paní Ivanou Růžičkovou.

Jak se vám žije s touto smečkou v samotném centru velkoměsta?
Položte stejnou otázku matce s pěti dětmi. Odpoví vám, že normálně. Stejně vám odpovím i já. Chodíme s pejsky na procházky, manžel nás vozí na louku, aby se pejskové mohli proběhnout. Pokud to jde opouštíme Prahu, ale to dělá i mnoho lidí, kteří nemají psy. Podle mě nerozhoduje, kde s pejsky bydlíte, ale jaký vztah k nim máte, jak se jim věnujete.

Během fotografování jsem si nemohl nevšimnout téměř nadpozemské trpělivosti a laskavosti vašeho manžela. Zdá se, že vaše psy doslova miluje alespoň tak, jako vy?
Určitě, velmi miluje naše naháčky. A nyní se mu splnilo jeho velké přání. Toužil  po velkém pejskovi a toho nyní máme doma, protože pejsek z našeho prvního vrhu, kterého jsme si nechali doma, měří v šesti měsících 54 cm. Zahrál si s námi osud, protože tento pejsek nám byl vrácen kvůli projevu silné alergie u nové majitelky. Už jsme ho nedokázali znovu prodat, i když jsem inzerovala jeho prodej a měli jsme i zájemce.

Kdo z vás přinesl do manželství lásku ke psům? Chovali jste dříve (v dětství) i jiná plemena psů? Nebo dokonce i jiné domácí mazlíčky?
Asi oba dva. Manžel měl jako kluk německého ovčáka a kočku. Moji rodiče byli zásadně proti zvířatům v bytě, proto jsem se těšila na každou návštěvu u babičky nebo tety na vesnici. Tam asi vznikl můj vztah ke zvířatům. Když bylo synovi 7 let a dceři 4 roky pořídili jsme si první zvířátko – morčátko. Bohužel po dvou dnech zemřelo. To bylo o víkendu. Ihned v pondělí jsme navštívili Zverimex, abychom koupili nové morčátko. Z obchodu jsme si hned odnášeli dvě holčičky, protože manžel řekl, že jedné by bylo smutno. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po 14 dnech zjistili, že brzy se u nás narodí malá morčátka. Samozřejmě jedno zůstalo doma. A tak už u nás byla tři morčátka. Bohužel po půl roce se u mě projevila silná alergie. Našich morčátek se ujala moje mamka. Ta, která nikdy nechtěla mít v bytě žádné zvířátko. Okamžitě se do nich zamilovala a najednou poznala krásu soužití se zvířátky, nebyla v bytě sama. Že  jsem alergická i na pejska, jsem zjistila, když jsme tetě hlídali její fenečku. Byli jsme šťastní, že s ní můžeme jít na procházku, že je u nás doma konečně pejsek. Velké zklamání bylo, když jsem po třech dnech začala mít problémy s dýcháním a manžel musel fenečku odvést. V tu chvíli jsem přestala doufat, že někdy budeme mít psa.

Kdy, jak a proč jste se rozhodli opatřit si zrovna peruánské naháče?
Neustále nám něco chybělo. Moji známí mi radili, ať si koupím psa – naháče. Nevím proč, ale byla jsem přesvědčená, že naháč je ošklivý pes a takového já nechci. Když jsme byli v roce 1997 na dovolené v Ústí nad Orlicí, koupila jsem dceři malý atlas psů. V něm jsme vlastně poprvé uviděli peruánského naháče. Zjistila jsem, že vlastně není vůbec ošklivý. Když jsme se vrátili domů, začala jsem hledat v inzerátech štěňátka peruánského naháče. Vše probíhalo velmi rychle. Od zakoupení atlasu až po první návštěvu u štěňátek  v Hostivicích neuběhlo ani 14 dní. Za další týden jsme si vezli domů Aronka. Velmi jsem se bála, aby se u mě neprojevila alergie. Vyhráli jsme, žádná alergie nebyla. Mě se splnilo velké přání, měla jsem doma pejska. Ani ve snu mě nenapadlo, že za devět let s námi bude žít pět peruánských naháčů. Smečka peruánských naháčů je něco tak krásného a kouzelného, co těžko mohu vyjádřit slovy. To musíte poznat. Jak stále každému opakuji, kdo jednou začne žít s peruánským naháčem, nemůže žít bez něho.

Váš příjezd na fotografování byl docela impozantní. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře vašeho rodinného vozu a pětice se rozběhla do všech stran, jsem měl problém jednotlivé psy rozeznávat. Už v hledáčku fotoaparátu jsem ale viděl, že každý z vašich pejsků má jinou tvář. Týká se to také povahy a chování?
Každý z našich pejsků je úplně jiný. Devítiletý Aronek je velký mazel, neustále vyhledává naší společnost a strašně ho baví výstavy. Má rád staré lidi. Když k nám přijde někdo cizí, nejdříve ho „seřve“ a pak  se přijde nechat drbat. Šestiletý Berry (syn Aronka) je úplně jiný. Má rád samotu, ale zároveň si krásně hraje s Calistou. Calista ho dokáže vždy vyprovokovat ke hře. Je velký dobrák. Miluje malé děti. Rád jezdí autem. Vždy se velmi těší na návštěvy své chovatelky a na dobroty, které mu přinese. Tříletá Calista je divoška. Svým temperamentem nezapře původ svých rodičů (oba jsou z Peru). Díky Calistě jsem poznala původní povahu peruánů a hodně se od ní naučila. Ona miluje volnost, je velmi zvědavá, ale ostražitá. Doma je velmi mazlivá. K cizím lidem je zdrženlivá. Nejmladšími členy naší smečky jsou půlroční sourozenci Alma a Alpamayo (doma mu říkáme Štěta). Jejich chování jsem měla možnost sledovat od narození. Alma je jako dítě, stále chodí po bytě a nosí hračky. Štěta je velký rošťák. Vymýšlí stále nové lotroviny, jak by zlobil Almu a Calistu. Jedno mají ale všichni naši pejskové společné, jsou to velcí závisláci jak na nás, tak navzájem mezi sebou.

Musím se přiznat, že jako chovatel psů -  naháčů jsem učinil jistou zvláštní a poněkud intimní zkušenost. Pokud se v ložnici v polospánku snažím obrátit na druhý bok, sáhnu vedle sebe a hmatem jen velmi těžko rozeznávám, kde končí ležící a spící manželka a kde začíná ležící a spící naháč. Moji nejistotu obyčejně ukončí temné zavrčení… Mají vaši peruánští naháči také tak jemnou kůži?
Mají krásnou, příjemnou kůži na dotyk a samozřejmě s námi spí v posteli. Poslední dobou v ní vládnou obě naše štěňata s maminkou. Mnohdy je to kdo z koho. Kdo bude dřív v posteli, buď psi nebo my. Představte si tři psy o velikosti 52, 53 a 54 cm roztažené na posteli. To už se nikam nevejdeme. Snaží se být s námi v neustálém kontaktu. Co nejvíce se přitisknout. Nejstarší Aronek raději zaujal místo v křesle u mé hlavy, protože nechce, aby po něm „mimina“ šlapala. I když on je vůdce v naší psí smečce (samozřejmě až po nás), mám dojem, že  zastává názor, rozumnější ustoupí. Berry spí tam, kde je zrovna místo. Je naprosto úžasné, jak se respektují a nedochází k žádným sporům, kde kdo bude spát. Neměli bychom si z nich my lidé vzít příklad?

Pro nás, chovatele naháčů, jsou některé věci naprosto samozřejmé. Například nás nevyvede z míry, když ve vrhu nahatých štěňat najdeme i nějaké to chlupaté….
Musím se přiznat, že když jsem si pořizovala prvního pejska, neměla jsem vůbec tušení, že existují i osrstění peruáni. Při hledání v inzerátech jsem nikde nenarazila na informaci, že někdo prodá „chlupáčka“. Prvního jsem uviděla na bonitaci našeho Aronka v roce 1999. Byla to historická bonitace, protože zde se zařadil do českého chovu první osrstěný peruánský naháč. Nechci ani domýšlet, co dělali někteří chovatelé s orstěnými peruány po narození, když se oficiálně žádná nerodila... Bylo pro mě docela překvapením, jak se „najednou“ začala ve vrzích objevovat osrstěná štěňata. Byl dokonce jeden vrh, kde se z obou nahatých rodičů narodila jenom osrstěná štěňata. Průměrně se rodí jedna čtvrtina štěňat osrstěných, proto mě vůbec nepřekvapilo, když se nám loni v prosinci v našem prvním vrhu narodili hned tři chlupáčci. Bylo velmi zajímavé pozorovat rozdíl mezi nahatými a chlupatými štěňaty. Do dnešního dne nemohu pochopit, proč musela nastat tak razantní změna v chovu peruánských naháčů u nás a to tím, že bylo zakázáno zařazovat do chovu chlupáčky a již uchovněné pejsky z chovu vyřadit. Ale opět platí za vším hledej lidi...
Není paradoxní, že skoro ve stejném časovém horizontu, kdy u nás vstoupil v platnost zákaz používání osrstěné variety peruánského naháče v chovu, ve Francii  mohou tito pejskové poprvé získat titul CAC?

Někteří chovatelé se o funkce v klubech doslova derou. Svádějí mnohdy úporný předvolební boj, směle srovnatelný s letošní parlamentní volební kampaní. U vás mám ale pocit, že jste se chopila nepříjemného, obtížného břemene a výkon funkce předsedy vás rozhodně nenaplňuje patologickým požitkem z moci, jako se to některým ambiciózním funkcionářům chovatelských klubů stává…
Pocit máte správný. Naivně jsem do výboru vstoupila s tím, že budu moci něco udělat pro psy. Zatím jen záplatuji administrativní díry, protože práce ve výboru je v první řadě o lidech a ne zrovna nejlepších mezilidských vztazích. Bohužel jsem poznala i tu druhou stránku v chovu psů – tu horší. Ale i toto je životní zkušenost. Chtěla bych moc poděkovat mému manželovi a dětem za trpělivost, kterou mají.

Co považujete za svůj nejdůležitější úkol v Klubu chovatelů naháčů?
Obrazně? Otočit čas a přivést naháčky a jejich majitele do atmosfér výstav, kde se všichni rádi setkávali a upřímně přáli jeden druhému úspěch. Napravit všechny křivdy, i když to bude hodně těžké. Snažit se, aby klub měřil všem stejným metrem a abychom se už všichni mohli věnovat jenom našim psím miláčkům. Abychom mohli diskutovat o chovu našich pejsků, ať už peruánů nebo číňánků, bez urážek a pomluv a aby se nikdo nemusel bát vyslovit svůj názor.

Děkuji za rozhovor…

Text: © Jan Šimeček - červenec 2006
Foto  © Jan Šimeček